A příběh pokračuje
Debut Josefa Jedličky Kde život náš je v půli se svou poutí je nesyžetovým svědectvím o Litvínově padesátých let, o realitě zbavené iluzí. Autor působivou uměleckou zkratkou popisuje začátek socialistického budování a zároveň ukazuje, kam až může románové vyprávění zajít. Jedinečné, avšak téměř nezdramatizovatelné propojení destrukce kontinuity a hrabalovského proudu vyprávění jen dotváří podivnost doby, kterou manifestuje. Složitě strukturovaný text se pokusilo na divadelní prkna převést ústecké Činoherní studio v čele s režisérem Filipem Nuckollsem.
Pět herců je nalíčených a oblečených jako klauni z Osvobozeného divadla FOTO PAVEL SVOBODA
Hrací prostor je vymezen třemi stěnami z průhledné síťoviny, v nichž je několikero dveří. Na scéně jsou pouze židle, které vzápětí obsadí skupina pěti herců nalíčených a oblečených jako klauni z Osvobozeného divadla. Jedličkův text je ze začátku velmi filosofující, obsahuje vzpomínky na válečné doby a v podstatě postrádá dějovou linku. S tak obtížnou částí se však inscenátoři vyrovnali zdařile. Postavy sedí na židlích a postupně si berou slovo, zatímco se v jednoduchém rytmu zvedají a zas sedají: vždy dva nahoru a tři dolů – jako písty, které rozjíždějí motor dějin.
Než stačila svou monotónností tato scéna uspat, rozvinuly se jednotlivé, asi nejhumornější scénky ze života obyčejných lidí, obyvatel koldomu. Někdo si koupil pračku, jiný vařil guláš. V těchto scénách se projevila originálnost režisérského vedení: všechny hmotné věci hráli herci svými těly (hrnec, pračku) a inscenace se tak proměnila v grotesku. Skvělý nápad, který o to více vynikl, když každou drobnou přestavbu scény, která vždy probíhala před diváky, doprovázela libým zpěvem žena v bílé říze (Andrea Hacková). Bylo ji možné chápat i jako bohyni Slávu, tedy veškeré slovanství a jakýsi varovný prst před každou umělou mocí. V rolích klaunů ne-klaunů dokázali herci podtrhnout komičnost situace, stejně jako bez zbytečného balastu ukázat vypjaté emotivní scény.
Velmi sugestivním prvkem bylo neustálé přivírání obou vnějších stěn k sobě, až nakonec vznikl uzavřený trojúhelníkový prostor, uvnitř nějž se postavy opět vrátily do původní „pístové“ choreografie. Zvedajíc a sedajíc si dovyprávěly příběh socialismu. Autoři divadelního zpracování pak překročili rámec Jedličkovy novely, když domysleli pokračování i pro naše časy a nechali postavy přejít do dějin jednadvacátého století. Platnosti tak znovu nabyl závěr předlohy: A příběh pokračuje. Není jiného východiska.
Věta: Kde život náš je v půli se svou poutí je zároveň první verš Dantova Pekla a i Dante nakonec dojde na pahorek světla, k boží spáse. V Ústí právě toto pokračování příběhu lidstva skvěle podtrhli a až na podivnou scénu, v níž se na jevišti na pár sekund mihne jakýsi svářeč, který se tam ani předtím ani potom už neukáže, vytvořili zdařilou, konzistentní inscenaci.
Činoherní studio Ústí nad Labem – Josef Jedlička: Kde život je v půli se svou poutí. Dramatizace Vladimír Čepek, režie Filip Nuckolls, scéna Štěpán Jirák, kostýmy Jan C. Löbl, hudba Ivan Acher. Premiéra 10. května 2013. (Psáno z reprízy 14. května 2013.)
Komentáře k článku: A příběh pokračuje
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
standa
Zdivadelnění Jedličkovy prózy považuji za šílenost, která nemůže odkrýt ani jednu z mnoha vrstev díla.
Chápu, že jde asi o dnes obvyklou parodii, ale což tak se věnovat současné destruované a chaotické realitě (bez Jedličky )?
25.07.2013 (12.46), , Trvalý odkaz komentáře,