Zločin České televize
Malá oprava: zde vyspílaný nesnesitelně vlezlý hlas, prolezlý z komerčních reklam až do různých Artmixů a upoutávek ČT 2, nepatří herci Jiřímu Ptáčníkovi, nýbrž, jak jsem definitivně zjistil, Filipu Švarzovi. Panu Ptáčníkovi se tímto omlouvám.
Ale k věci: ČT uvedla letos na svém druhém programu dvacetidílný dánský detektivní seriál Zločin / Forbrydelsen z roku 2007 (s šestiletým zpožděním za televizí norskou, finskou, švédskou, islandskou, německou, rakouskou, švýcarskou, belgickou, francouzskou, britskou, australskou, ruskou, italskou, španělskou, portugalskou i americkou – zde dokonce stačili vyrobit i populární remake s názvem Killing). Mezitím Dánové vyrobili už druhou i třetí řadu (Forbrydelsen II, 2008, vysíláno od 2009 opět v řadě zemí, Forbrydelsen III, 2012). Samotné zpoždění seriálu, ověnčeného prestižními světovými cenami (EMMY, BAFTA) by tolik nevadilo, kdyby s tímto mimořádným dílem na Kavčích horách uměli zacházet: samozřejmostí měl být první program a pravidelný čas v „prime-timu“. Tak bych si představoval naplňování veřejné služby: co nejširšímu spektru diváků ukázat i v žánru detektivky měřítko nejvyšší kvality a profesionality. A tím u koncesionářů přirozeně zvyšovat laťku vkusu (jedině pak by měly ty poplatky smysl). Namísto toho byl dánský seriál tradičně uklizen na ČT 2 do nepravidelných vysílacích časů pro nespavce, tu půlhodinu, tu hodinu, tu pár minut před půlnocí. Když už se to koupilo, proč proboha takové zacházení? Snad ne proto, abychom – vedle pomalu už jediného českého herce všech žánrů Mirka Donutila a vedle ryze komerčních magazínů, jež by svým diletantsky křečovitým moderováním neuspěly v konkurzu ani na TV Barrandov (Rub a líc) – mohli i nadále sledovat ohřívaná schémata rozličných Policajtů z centra či Krimálek Staré město? (A to jsem jmenoval z ohřívané mináže ve srovnatelném žánru ještě tu relativně nejchutnější krmi.) Není-li to vše rafinovaným záměrem systematicky oblbovat diváckou obec (aby snáze spolkla vše, co se jí třeba v politice předkládá), jde o kontinuální pokračování pořád stejného šlendriánu, jako když si ČT nechala neomluvitelně ujít – přesněji: odmítla jej – tak krystalicky ryzí veřejnoprávní projekt, jakým byl třídílný palachovský Hořící keř, jindy zase Terapii nebo Občana Havla.
Ostatně s Terapií má Zločin společné i to, že se tu, řečeno s klasikem, neuvěřitelné stává skutkem. V prvním případě se stane strhujícím dramatem jedno jediné prostředí (pohovka a pracovna psychiatra), ve druhém se ve dvaceti hodinových dílech vyšetřuje pořád jedna jediná (!) vražda, jejíž pachatel je usvědčen až ve finále. A i potom zůstává nejen pro hlavní hrdinku, smolařskou inspektorku Sarah Lundovou (úžasně neokázalá, neefektní a věcná Sofie Grábel, jejíž vytahaný červený svetr se stal jedním ze sémantických znaků seriálu) řada nezodpovězených otazníků. Už vidím ty zástupy tuzemských „kreativních producentů“, kteří by podobné „málo akční“ projekty scenáristovi hodili na hlavu. A už je slyším: to by náš divák nepřijal, to se musíte rozhodnout, buďto pište detektivku nebo řešte komunální politiku, ale nemíchejte to dohromady! Jenže jedinečnost Zločinu je právě v té odvaze k mixu, v té dramatické fuze nesouvisejících motivů a jejich překvapivém propojování, křížení i vzdalování: jedno podmiňuje druhé. Řada iracionálních motivů, zápletek, podezření, podrazů a lží je totiž vysvětlitelná pouze ze zdánlivě odlehlé sféry politiky. V Kodani je těsně před primátorskými volbami, kdy jde menší sympatické straně, sázející na ochranu menšin a životního prostředí o to, svrhnout pragmatického a zkorumpovaného primátora Bremera: může se jí to podařit jedině v koalici s jinou centristickou stranou. Nacházíme se tedy v „horké“ fázi kampaně, uprostřed předvolebních rozhlasových i TV debat, kdy jsou i jinak slušní lidé schopni udělat kvůli mediálnímu obrazu cokoliv: v hrůze z poklesu preferencí lhát, intrikovat, mazat domnělé stopy, posílat anonymní maily i poskytovat falešné alibi. A v téhle situaci se hned v úvodu brutální vražda devatenáctileté Nanny Birk Larsenové, zdánlivě s politikou nesouvisející, stává postupně stále zlověstněji doutnající zápalnou šňůrou pod nejistými zadky téměř všech postav seriálu, včetně politiků – zvláště, když je zohavená mrtvola nalezena ve služebním autě strany, která má navíc patronát nad školou oběti a v jejímž služebním bytě je dosud uschlá krev (po každém dílu si říkáte: z tohohle už se přece nemůže XY vykroutit, a příště je vše jinak). Náhle propuknuvší atavismy a šovinismy, rychlé mediální zkratky, jednoduché recepty a hlad po obrazu nepřítele, touha vzít spravedlnost do vlastních rukou – to všechno jsou jen některé z průběžných témat a motivů, z nichž je poskládána polyfonie celku. Pozoruhodná je scénografie: jen málokterá scéna se odehraje v plném světle, převažuje zlověstně iracionální, tíživě temná obrazová paleta, pološero a tma, neproniknutelná stejně jako jednání hlavních postav. A to nevyjímaje přátele i rodiče oběti, zaměstnance a šoféry jejich speditérské firmy, a samozřejmě politiky, v čele se zásadovým, ale nepochopitelně tajnůstkářským radním Troelsem Hartmannem. Nakonec pochvala: skvěle ho i s jeho nejistotami dabuje Ivan Trojan, inspektorku neméně přesně mluví Tereza Bebarová (navíc dánské herečce neuvěřitelně podobná).
Komentáře k článku: Zločin České televize
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)