Divadelní svět Brno – den šestý / 12. červen
Jiří Suchý a jeho swingová revue Hodiny jdou pozpátku a stuttgartský Mechanický pomeranč podle románu Anthonyho Burgesse – v jednom dni se vskutku nemohly sejít rozdílnější koncepty divadla i rozdílnější náhled na svět. Na jedné straně mírný, poetický hold imaginaci, díky které jsme schopni si plnit sny, tvořit nové, krásné světy. Na druhé straně oslava brutality a násilí, předvedená s prudkou agresivitou.
Čtvrtý ročník festivalu je dedikován Jiřímu Suchému – jako legendě, která se bez pochyby zásadně zapsala do dějin českého hudebního divadla. S nostalgií vzpomínáme na ten „starý“ Semafor, ať už jsme ho zažili naživo nebo alespoň (což je můj případ) ze záznamů – a z toho jistě pramení i shovívavost, se kterou se díváme na Semafor dnešní. Suchého písňové texty jsou stále hravé rýmovánky budící úsměv svou milou naivitou. A v dialogu tu a tam zazní vtipné slovní hříčky, básníci jsou dívkami uváděni do jiného stavu (nemělo by to snad být naopak?), pravidelného hosta baru zdrží několik kolik (rozuměl ledvinových) atd. Ale kolik z vtipných hříček opravdu vyzní? Nebylo by na čase si připustit, jak nervózní a nejisté jsou všechny hovory jedenaosmdesátiletého Jiřího Suchého coby dekadentního básníka Jana Vladivoje Vinohradského a Jitky Molavcové coby zoologické zahradnice Žanety Borské? A že všichni ostatní ze současného semaforského souboru mají neuvěřitelnou schopnost zahodit jakoukoli pointu? Jak zoufale herecky nemohoucně působí výstupy Michala Stejskala coby barmana, jakož i dam ze spolku Síla myšlenky, Bobo Sisters, Pěnkav? Jiří Suchý nikdy nebyl brilantním autorem velkých celků, bavil vždy spíše krátkými skeči a dialogy. Ale kolik vtipu, originality, nápaditosti je opravdu ve scénkách z revue Hodiny jdou pozpátku? Pohlížíme-li na Jiřího Suchého jako principála, autora a režiséra bez sentimentu a nostalgie, pak Hodiny jdou pozpátku podle mě bohužel nesplňují základní profesionální parametry. Ale nutno dodat: v Divadle na Orlí bylo vyprodáno, publikum aplaudovalo ve stoje, vděčné za možnost setkat se s legendou…
Jak vysoká je cena za nastolení míru? Jakou cenu má mír, když se člověk nemůže dál rozhodovat podle své svobodné vůle? Není lepší násilí, pro které se člověk vědomě rozhodne, než vynucený mír?, ptají se inscenátoři Mechanického pomeranče ve stuttgartském Theater der Altstadt. V době, kdy se na jevišti poměrně často objevují přepisy slavných filmů, dala by se očekávat inspirace Kubrickovým filmem z roku 1971 – ostatně i organizátoři brněnského festivalu v propagačních materiálech lákali na divadelní zpracování filmu. Ale není tomu tak, jde skutečně o divadelní adaptaci původní předlohy: románu Anthonyho Burgesse z roku 1962, který bez obalu, s šokující drsností a brutalitou líčí, jak partička teenagerů jen tak pro zábavu přepadává a mlátí, kdo se jim zrovna namane po ruce. A jak se pak jeden z nich podrobí taktéž drsnému a brutálnímu experimentu, který mu má navždy znechutit násilí. O krev, bolestný křik a úpění není v knize nouze. Stanley Kubrick ve filmu většinu násilností opsal s taneční elegancí. A stuttgartští dokážou báječně balancovat mezi nepřímým, divadelně hravým a přitom energickým, ba agresivním předvedením násilí na jedné straně a trochou nechutnosti, ze které může být publiku trochu špatně (i když jde jen o divadelní krev a exkrementy) na straně druhé. A hlavně: všechny postavy a situace odehraje čtveřice charismatických chlapů – herců a muzikantů v jednom (Dominik Knapp, Stefan Nàszay, Lukas Ullrich a Andrew Zbik), kteří hrají Mechanický pomeranč a zároveň si hrají s Mechanickým pomerančem: dohadují se, jak dál, rozdělují si role, zkoušejí různé intonace… Každou chvíli deklarují odstup od příběhu a přitom udržují přímý, intenzivní kontakt s publikem. Vskutku velmi poutavý divadelní tvar. Natolik zábavný a atraktivní (včetně trochy rocku a techna), že možná přitáhne pozornost více nežli myšlenkové poselství inscenace. Sama si nejsem jista tím, jaké je – a přitom nepochybuji, že stuttgartské představení má větší ambice nežli být zkouškou různých divadelních prostředků. Hlavní představitel – vypravěč každopádně končí (stejně jako v knize a na rozdíl od filmu) úvahou, že v dětství je asi třeba si živočišně vybít energii, ale pak je čas dospět. Končí zjištěním, že už ho zas tak moc nebaví ubližovat a vyžívat se ve zlu, že je asi čas brát život nějak zodpovědněji.
Mechanický pomeranč je pozoruhodné představení a jsem ráda, že jsem ho viděla. Ale proč bylo na Divadelním světě Brno, mi jasné není – žánrově a zvláště esteticky se z programu zcela vymykalo, k hudebnímu divadlu má daleko, tedy nespadá do vyhlášeného tématu tohoto ročníku Divadlo – hudba – hudba – divadlo. A tak potvrdilo mé rozpaky, které si z celého festivalu odnáším: z dramaturgie i z toho, komu je vlastně určen. A to byl k mému překvapení Mechanický pomeranč navštíven lépe nežli jiná zahraniční představení, kde bylo někdy přímo ostudně málo diváků.
Přeji Divadelnímu světu Brno, aby v dalších ročnících našel svou jasnou tvář i své diváky – ať už se bude snažit přilákat ty brněnské na inspirativní zahraniční inscenace (v letošním programu jich pro mě bylo několik: drážďanská Familienbande, ingolstadtský Dylan. Časy se mění a maďarské Musik, Musikk, Musique) nebo ty mimobrněnské na pestrou nabídku inscenací místních, které na festivalu v současné době početně převládají: letos bylo k vidění na dvě desítky představení brněnských divadel, v rámci šestého dne Studio Aldente a Buranteatr, jehož Dziady jsem bohužel vidět nemohla, neb se časově kryly s hlavním programem.
Komentáře k článku: Divadelní svět Brno – den šestý / 12. červen
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)