Open hradecké regiony (No. 5)
Poslední hlášení z hradeckého festivalu, tentokrát především o jednom překvapení. Zpravodajství nám sice končí, ale to neznamená, že nám končí i festival, který má před sebou ještě dva dny pestrého programu. Zájemci si mohou zajít například na tolik diskutovaného Péráka divadla Vosto5 nebo na bratislavskou Arénu a její zpracování Mametovy hry November. V sobotu Hradec navštíví i Continuo se svým pouličním projektem, v Žižkových sadech pokračuje průřez tvorbou Divadla koňa a motora a Divadla Bufet.
V Hradci se opět objevila Mezinárodní divadelní skupina NIE, se kterou měli možnost setkat se diváci z 27 zemí. Do Hradce přijeli se svým filosofujícím projektem Muzeum vzpomínek (autor a režisér textu Kjell Moberg), zabývajícím se kolektivní pamětí. Hra je založena na myšlence, že každý člověk umírá až ve chvíli, kdy umře poslední vzpomínka na jeho osobu v paměti lidí, kteří ho znali, potkávali nebo o něm alespoň slyšeli. Monology o pomalu přicházející smrti a vše prostupující temnotě zabírají velkou část inscenace, ale přitažlivost a umělecká hodnota díla se skrývá v něčem jiném, v konkrétním zpracování této ideji, v příběhu o mladíkovi Marcusovi (Tomáš Měcháček), který hned v úvodu oznamuje, že spáchal sebevraždu.
Celá hra je postavena na rekonstrukci Marcusova života ze vzpomínek jeho blízkých – staršího bratra, učitelky a první přítelkyně. V obecné rovině je vlastně bojem o Marcusův život, neboť podle tvůrců je naše paměť tím jediným, co stojí mezi životem a propadem do nicoty. Kolektivní nebo historická paměť, termíny užívané v řadě vědních oborů, bývají většinou vztahovány k významným událostem, užívají se v případě výzkumu holocaustu nebo společenských procesů. V Muzeu vzpomínek si zvolili téma mnohem užšího zaměření a významu, Marcus není žádnou důležitou osobou a ani jeho život se nemůže považovat za příliš neobvyklý či zajímavý. Ze vzpomínek jeho bratra vystupuje jako uličnický klučina, který nadevše miloval fotbal a neustále svého obdivovaného bratra pod výhružkou žalování matce kamkoliv následoval. Kvůli tomuto trochu obtěžujícímu pronásledování se oba bratři jednou propadli střechou do garáže své učitelky, s kterou uzavřeli pevné přátelství. Marcus byl také svědkem prvních sexuálních zkušeností bratra, pomáhal mu i při malování jeho prvního bytu. Jeho první přítelkyně Nina na něj naopak vzpomínala jako na hodného kluka, který uměl skvěle líbat, ale později od něj stejně odešla.
Herci tyto drobné situace variují s velkou energií, ale i pokorou, neboť vychází ze vzpomínek reálných osob, které prožily sebevraždu někoho blízkého. Inscenace má být nahlédnutím do jejich mysli, z tohoto důvodu herci hrají v příšeří. Intimitu podporuje i uzavřený prostor, otevřený jen malému počtu diváků, vytvořený stěnami s množstvím šuplíků, kde se ukrývají vzpomínky. Herecká akce je doplněna o kytarový doprovod a tematicky zaměřené písně. Hlavní snahou tvůrců je otevřít divákům jejich mysl a pomoci jim přemýšlet o věcech, o kterých ve všedním čase příliš nepřemýšlíme – bolesti, drobných radostech, ale především o lásce k životu. Z tohoto důvodu mohou v hracím prostoru setrvat i po skončení představení a přemýšlet. Hradecké představení vyvolalo u diváků silné emoce, několik se jich dokonce rozplakalo.
Jana Drgová, Zdeněk Julina a Roman Blumaier v Carmen podle Fagi FOTO ARCHIV DIVADLA
Carmen – opera podle Fagi ukázala, že i herci ve zlínském Městském divadle umí dělat alternativu, za režijní pomoci Jiřího Jelínka a jeho postavy, hubaté dívenky Fagi. Jak je v kabaretu zvykem, z tragédie slavného a nadčasového milostného příběhu nezůstalo mnoho. Dějová linka zůstala zachována, ale jednotlivé situace se pro herce staly jen východiskem rozehrávání humorných scén. Jednou z nejméně zapomenutelných je šlehačkový boj mezi poručíkem Zunigou (Romanem Blumaierem) a donem José (Zdeněk Julina), kteří s velkým nadhledem a sebeironií bojují o lásku krásné Carmen. V inscenaci je zachována původní Bizetova hudba, ale texty uzpůsobeny kabaretnímu žánru – parodují jednotlivé postavy i příběh, například Carmen se v písních vyznává ze své posedlosti muži. Kabaret díky množství slovních hříček pochopitelných napříč věkovými skupinami a jevištním humorem přitažlivým skutečně pro každého je podívanou a očistným zážitkem pro malé i velké diváky.
Na podobném principu je postavena inscenace Chlapec s buclatýma rukama, vycházející z Haškovy povídky Dušička. Hradecké soubory Obzor českých paní a dívek a Strana mírného přerodu (jinak herci Magdalena Olívková, Terezie Penzová, Lucie Burgrová, Lucie Eisenreichová, Miroslav Vrbický, Eliáš Jeřábek a harmonikářka Ilona Skrbková) vytvořily kabaret popisující posmrtné potíže Jaroslava Haška, který společně se svoji rozvernou dušičkou hledá na různých místech potvrzení o své smrti, aby byl vpuštěn do nebe. V rámci amatérského divadla se jedná o podařené dílo plné energie – velmi rychle se střídají jednotlivé výstupy, kostýmy, vtipné a umně zazpívané jsou i písně. Nechybí ani nápaditá interakce s diváky, kteří jsou za vstupné zváni na jevišti a podle Haškových představ o efektivním podnikáni vzápětí vykopnuti. Představení však velmi uškodil prostor, ve kterém se na festivalu hrálo. Klub č.p. 4 má příliš omezený prostor pro akce, jaké se zde herci pokoušeli rozehrávat, převleky kostýmů by také vyvolali větší dojem, kdyby měli herci možnost převléknout se za scénou.
Komentáře k článku: Open hradecké regiony (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
