Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Time Out Petra Pavlovského (No. 25/2013)
David Drábek si na domácím jevišti podal Shakespearova Richarda III. ještě rasantněji než loni Beaumarchaisovu Figarovu svatbu a výsledek není o nic slabší: opět potlesky na otevřené scéně, opět závěrečné „standing ovations“. Historická hra byla pojata jako „kabaret o bezmoci mocných“.
Britští archeologové našli loni v září pod parkovištěm Grey Friars v anglickém Leicesteru kosterní ostatky z 15. století, které patří Richardovi III. Vykazovaly panovníkovy fyzické rysy a našly se na místě někdejšího františkánského kostela, v jehož hrobce byl podle současných poznatků král pohřben. Kostra byla podrobena řadě testů, včetně analýzy DNA. Analýza radiokarbonovou metodou potvrdila, že nalezená kostra patřila 32letému muži, který žil mezi lety 1455 až 1540. Byl vysoký 173 centimetrů, což na svou dobu bylo poměrně dost. Kostra ovšem byla poznamenána skoliózou. Dobové prameny i Shakespeare zdůrazňovaly právě Richardovu deformovanou postavu. Vědci také představili Richardovu lebku, která je vzhledem k době, jakou ležela pod zemí, poměrně zachovalá.
Zkoumání také odhalilo deset zranění, z toho osm na hlavě. Richard III. je utrpěl v bitvě a zřejmě i po smrti, kdy vítězové jeho mrtvolu zohavili. Analýza také potvrdila, že ostatky měly subtilní kosti, což odpovídá dobovým líčením Richardovy křehké postavy. FOTO archiv
Historická hra? Ano, Angličané a s nimi i všichni Shakespearologové považují Richarda III. za jednu z řady „historií“.
V českém paradigmatu se ale neřadí k těm dalším, Richardovi II., Janovi a Jindřichům, ale spíše k o třináct let mladší tragedii Macbeth, jejíž antihrdina má podobné královské ambice. Pro nás prostě není žádnou reálnou (ve škole vyučovanou) historií ani jeden z těchto králů. Naopak, oba jsou tragickými postavami sui generis a dotyčná dramata chápeme vesměs jako tragedie, jakkoli nearistotelského typu. Jejich protagonista není totiž člověk v podstatě dobrý, který upadá ze štěstí do neštěstí drobnou, někdy až nezaviněnou chybou. Je to naopak „obr zla“. Jeho pád může snad vyvolat katarktický strach, ale stěží katarktický soucit. Velikost giganta může vyvolávat úctu, respekt, bázeň. Ale jeho pád?
My přece už dnes víme, že skutečný Richard III. není anglickými historiky hodnocen nijak zvlášť negativně… FOTO MARTIN HORKÝ
Premiéra hradecké inscenace byla už loni a mnohé bylo jistě už napsáno, a tak jenom dílčí postřehy:
Z původního Shakespearova textu zůstala možná třetina, do dějové kostry ale nebylo zasaženo. Okolo však postavil inscenátor divadelní „rám“ se dvěma hlavními postavami, reprezentujícími komentátorské pohledy z „žabí“ a „ptačí“ perspektivy. Kamila Sedlárová (kterou jsme ráno viděli jako Marilyn Monroe) hraje v hnízdě nad pravým portálem ptáka, obtloustlý Jan Vápeník představuje „na prknech“ žábu (nebo žabáka?). Jistou antiiluzi nacházíme ovšem i ve hře samotné. Především v Richardových monolozích, ve kterých bezskrupulózně vykládá divákům, jak si hodlá počínat. Jeho následné pokrytectví je tak ještě zjevnější, než to, které známe třeba z Molièrova Dona Juana. Zaslepenost Richardova okolí – vesměs potenciálních obětí – je nám povědomá: totální moc, která byla ustavena přes mrtvoly, začne dříve či později požírat právě ty, s jejichž pomocí stoupala na vrchol. Každý myslí jenom na sebe, nikdo není schopen principiálního zobecnění – celostního pohledu. Logicky: takový pohled by mu byl mravně nepříjemný.
Součástí „rámu“ je i posezení W. Shakespeara s Ch. Marlowem, pro mne jedna z nejlepších – jakkoli nenápadných – scén. Je součástí příslovečných a přízračných Richardových snů před závěrečnou bitvou. Místo duchů zavražděných jej navštíví budoucnost, a to nikoli historiografická, ale umělecká. Právě ta rozhoduje o dnešním povědomí lidí o historickém Richardu III.!
Richarda III. hraje Pavlína Štorková (vpravo), Buckinghama Matěj Anděl (vlevo).
FOTO PATRIK BORECKÝ
My přece už dnes víme, že skutečný Richard III. není anglickými historiky hodnocen nijak zvlášť negativně – je to jeden z řady, který se nijak zvlášť nevymyká a bývá dokonce řazen k těm schopnějším a pro zemi prospěšnějším. Ale „dějiny píší vítězové“, jak připomene Richardovi Marlowe. Richardem III. vymírají Lancasterové i Yorkové (mužští příslušníci rodů), a válka růží tak končí. Drábek svede do jednoho časoprostoru oba Alžbětince i postavu Richarda a navíc nechá Shakespeara vědoucně utrousit k Marlowovi: Stejně špatně skončíš (což už je poznámka pro sotva jedno procento hlediště).
Všechny ženské role hrají, jak tomu bylo za dob Shakespearových, muži, což působí rovněž antiiluzívně a často i komicky. Na druhé straně na ženském obsazení titulní postavy není komického nic. Útlá, jakoby nedospělá Pavlína Štorková, celá v přiléhavém černém trikotu, se v roli nijak zvlášť neproměňuje. O „gender“ jí evidentně nejde: zlo nemá rod! Kostýmy Simony Rybákové jsou touto genderovou záměnou tím sémanticky zatíženější. Kombinují upnuté jeansy s renesančně nadýchanými partiemi okolo boků. Královna Alžběta, odvozující své štěstí od mužských příbuzných, má předek sukně vyzdobený složenými pánskými košilemi.
Sen Richarda III. před rozhodující bitvou. FOTO PATRIK BORECKÝ
V úzkostném snu v předvečer rozhodující bitvy se pak Richard dostává do společnosti nejmasovějších vrahů dějin, Stalina a Hitlera (chybí ten nejmasovější – Mao-ce-tung). Osobně bych tam viděl též Pol-Pota.
Představení bylo úderné, moudré, vtipné, nepřeplácané, citlivé, poutavé, zábavné, dynamické, jemné, silné, hypnotizující, dechberoucí, opíjivé a… kvalitní!
Závěrečný monolog říká Jan Sklenář nepateticky. Nemluví za Richmonda, ale za sebe. Jako jeden z našich bližních, kterého tíží odpovědnost za „obecné dobré“: Každý z nás utrpěl někdy ránu, ponížení, křivdu. Neoplácejte, nemstěte se, neráchejte se ve vlastní žluči. Ničeho se nebojte. Dýchejte. Nikomu nemusíte nic dokazovat, s nikým soupeřit. Nenechte se vehnat do kolotoče konzumentských obav, nepleťte si svou cenu s cenou svého majetku. Užívejte si život. I otrlí „profesionální diváci“ zamáčknou slzu, vstávají, aplaudují!
Pro lhostejné cyniky možná laciné moralizování, ale podíváme-li se na divadlo opravdu z gruntu: K ČEMU JINÉMU BY MĚLO PŘEDEVŠÍM BÝT?
Komentáře k článku: Time Out Petra Pavlovského (No. 25/2013)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
