Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí
Nechutné historie Polska (No. 1)
V Divadelních novinách 12/2013 jsme publikovali reportáž Jana Grulicha z jeho jarní návštěvy našich severních sousedů nazvanou Nechutné historie Polska aneb Divadlo jako společenské fórum. Jak v ní autor slíbil, další části reportáží z návštěv současného divadelního Polska budou přes léto vycházet na i-DN.
Totální rozklad
Teatr Polski ve Wrocławi patří k nejlepším současným polským divadlům, jak pro odvážné režijní a dramaturgické objevy, tak pro vynikající herecký soubor, převážně mladších herců. V DN 12/2013 jsem psal o inscenaci hry Pawła Demirského Duhová tribuna 2012, v režii jeho ženy Moniky Strzępkové.
Ve stejném divadle se od loňského podzimu hraje na studiové scéně další vyhraněně kritická inscenace Kliniken / Milość jest zimniejsza. První část jejího děje je inspirovaná hrou Larsena Noréna Klinika, druhá – Láska je chladnější než smrt – tvorbou, ale hlavně osobním životem Rainera Wernera Fassbindera, kterou napsala dramaturgyně Anka Herbut. Režii má Łukasz Twarkowski, režisér, performer, filmař a asistent Krystiana Lupy v projektu Factory, což se silně na představení podepsalo. Jako by to byla Lupova inscenace Čekárny, o níž jsem do DN psal v DN 3/2013 (viz Peklo, ráj a nedostatečná víra aneb Božská komedie po polsku), ale ještě daleko výstřednější a nesrozumitelnější.
Scénografii /inspirovanou bezesporu Małgorzatou Szćeśniak/ vytvořil Piotr Choromański a sám režisér. Inscenace je situovaná do jakéhosi kontejneru, ve velké polotmě, s videem na velkém platně. Začíná oslavou po skončení natáčení filmu. Všichni se radují a chválí spolupráci, zaznívá techno. Nešťastný mladý muž, snad gay /Mariusz Kiljan/ škemrá o fyzický něžný kontakt svého chladného a cynického přítele, snad režiséra /Adam Szczyszaj/.
Rychle se přesouváme do jakési zvláštní kliniky, kde nejvíce lidskou postavou je Marcin /Marcin Czarnik/, ostatní postavy pocházejí z různé oblasti, třeba i ze světa německých teroristů /Baader, Meinhof/. Každá vede nesmyslný a nesrozumitelný monolog. Všichni afektovaně a bez neustání kouří. Berou sice léky, chybí však zdravotní personál. Postavám není téměř rozumět, nejsou téměř vidět, nekomunikují ani s diváky, je to totální rozklad, degenerace chování, ztráta komunikace, ztráta jakéhokoliv smyslu či příběhu. Mezi postavami dominuje Halina Rasiakówna, označená jako Maud Voss. Jezdí na kolečkovém křesle, ale v jednu chvíli náhle vstane a chodí. Tento režisérem „vypilovaný“, ale divákovi nesrozumitelný chaos je přerušený přestávkou. Řada lidí divadlo opouští…
Scéna je v druhé části upravena. Úzký kontejner je jen vlevo, jinak je scéna prázdná, v pozadí zůstalo velké plátno. Promítány jsou na ně herecké akce, které se dějí za kontejnerem, ale také scény, které byly natočeny dříve. Vidíme žárlivé scény mezi Fassbinderem, zde zvaným Fass, a jeho milencem Arminem. Sledujeme natáčení kriminálního filmu a scény plné režisérovi se vzpouzejících herců. Snad se mezi nimi objevuje i postava Hanny Schygully, mezi níž a Arminem se eroticky zmítal drogově závislý R. W. F. Následují společenské protesty na ulici. Jevištní postavy to nevydrží a odcházejí. Na zemi zůstává sedět jen matka jedné z „divných“ postav. Konec. Naprostý chaos a rozklad. Inscenace Lupy a Warlikowského jsou proti tomu jenom mírnými operetami.
Režisér vychází nejen z Lupovy inscenace Factory o Andy Warholovi, ale především z technik a postupů Franka Castorfa. Ve své režisérismu ale – obávám se – došel až příliš daleko, je nesrozumitelný a představení chladné a nekomunikativní. Přišli jsme za živým divadlem, zatímco jeho velkou část vyplňjuje sledování filmu…
/Pokračování 17. 7./
Komentáře k článku: Nechutné historie Polska (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)