Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 21)

Můj dávný kolega, herec a principál někdejšího zájezdového Vesnického divadla Mojmír Heger se pomalu, ale jistě blíží k významnému jubileu. 21. září mu bude rovných pětaosmdesát! Je to pořád ještě jonák, i když mu to už neběhá jako dřív, klátí se, slyší málo, vidí jen to, co chce a k tomu všemu zcela ztratil chuť.

Mojmír seděl naproti mně a zachmuřeně řekl: Ať konzumuji, co konzumuji, všechno je stejné. Neslané, nekyselé, nesladké, stejné, prostě bez chuti. Já snad musel prodělat nějakou malou mozkovou příhodu, co mě zbavila chuti. To mám za to, co jsem tady tropil.

Mojmír byl celý svůj dlouhý život mužem, co měl prst na tepu doby, co sledoval bohatost dění naší i zahraniční politiky a vždy u toho byl za rebela. Také rád pomáhal kolegům: To víš, jejich problémy byly i moje problémy, tak jsem je řešil. Nejčastěji přes odbory. To já uměl. Já toho uměl hodně. Já měl hrát na Národním a ne skončit tady v Brně…

Mojmír si po absolvování pražské DAMU vybral plzeňskou činohru, tam se zamiloval, oženil a s paní Olgou přešel do brněnského Divadla Julia Fučíka. Dařilo se mu. Hrál velké role, zářil, byl spokojený. Dařilo se i jeho paní Olze.

U Mojmíra se začal projevovat talent organizátora. Spolu s režisérem Standou Fišerem vymysleli a uskutečnili pohostinská vystoupení herce pražského Národního divadla Karla Högera ve hrách Loupežník a Smrt obchodního cestujícího a později i Jaroslava Vojty v Hrátkách s čertem. Karel Höger patřil mezi mé profesory a režisér Standa Fišer se s ním znal z jeho brněnského působení, tak Mistr naši nabídku přijal. Ve svých padesáti letech hrál Hoger na Výstavišti Loupežníka! Panečku a jak! No a Jaroslav Vojta měl také slabost na rodné Brno, postavu loupežníka Sarky Farky miloval a o mně říkával: Člověče, vždyť vy máte hlas a postavu na Národní, proč jste v Brně? Tak jsem si vedle národního umělce střihnul Martina Kabáta.

Pak bylo Divadlo Julia Fučíka zrušeno a herci souboru převedeni do svazku Divadla bratří Mrštíků. Mrštíkovský soubor ovšem na invazi posil z dětského divadla nebyl připraven. Najednou bylo v divadle moc aktérů a málo rolí. Herecké gáže byly malé a příležitosti k výdělku v rozhlase, televizi, dabingu téměř žádné. Snad i proto realizoval herec, dramatik a vedoucí náboru František Bohdal vznik volné zájezdové skupiny hrající svá představení na štacích v Čechách a na Moravě.
Na jeho práci později navázal herec Mojmír Heger: Celých sedmnáct let, až do penzionování jsem šéfoval dobrovolným skupinám herců a hereček, sjednával režie, organizoval zkoušení i premiérování nazkoušených titulů. Přes známé jsem zajišťoval výjezdové štace a byl garantem úspěšnosti finanční i umělecké. Moje zásady byly: Sjednaná představení se musí vždy odehrát! Neexistovalo nějaké jejich zrušení, protože zrušit smluvně sjednaná představení by mohlo být pořadateli bráno jako podtrh. A pak, já v tom měl své peníze a ty by mně, pochopitelně nikdo nevrátil. Za představení měl každý herec i režisér jednotný honorář – 300,- Kč na ruku okamžitě po představení, řidiči automobilů, kterými jsme jezdili – 1,70 Kč za ujetý kilometr. Účinkující ručili za své kostýmy, rekvizity, paruky, líčení, stavěli a připravovali scény. Použití potřebných dekorací i nábytku jsem domlouval s pořadateli v divadlech. Případné ubytování hradili pořadatelé a jakékoliv přípravné zkoušky herci absolvovali zdarma. Kamaráde, to byly bohatýrské doby. Já a Lojza Liškutín jsme měli polské Fiaty, Laďa Mareček taky cosi lepšího, naložili jsme herce a jezdili. Poděbrady, Svitavy, Valašské Meziříčí, Vsetín, Hranice, Česká Třebová, Napajedla, Boskovice, Bruntál, Rousínov, Litovel, Uherský Brod, Havířov, Jindřichův Hradec, Znojmo, Vyškov, Břeclav, Havlíčkův Brod, Horažďovice, Domažlice, Železná Ruda, Sušice, Žamberk. V Mariánských Lázních jsme pobývali celý týden a v Klatovech taky. Bydleli jsme v nóblových hotelech a přitom jsme hráli. Pro plné sály! Tehdy byl o divadlo zájem. Lidé nám dávali najevo, že nás mají rádi. Jezdili jsme i do posádek za vojáky a hráli pro ně v jídelnách i v kinosálech. Chlapče, to byly doby! Nezvalovu Manon jsme reprízovali stodvacetkrát. Manon Lescaut se nejdříve hrála u Mrštíků, a když už o ni nebyl zájem, požádal jsem režiséra Pavla Rímského, aby ji upravil pro zájezdy. Jana Gazdíková, Miloš Jahoda, Miloš Kročil, Laďa Mareček, to byla sestava, která bourala domy. Vždycky bylo plno a byl sukces. Solovičův Meridián udělal přes sto repríz. Hrál jsem v něm hlavní roli čestného člověka, bývalého partyzána, strojvůdce Tomáše Benedika, co v důsledku své čestnosti umře na infarkt. Krásná role, kolegové říkali, že moje životní. Meridián pro nás opět režíroval Pavel Rímský. Nejdříve jsme museli udělat přehrávací generálku před ředitelem Milanem Páskem, pak zabudovat jeho připomínky, potom absolvovat přehrávací představení pro KPFE (Krajskou agenturu pro film, koncerty a estrády) a po následném schválení jsme mohli jezdit na různé štace. Hochu, sedmnáct let harcování patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem s divadlem kdy zažil.

Druhým mužem spolku byl herec Divadla bratří Mrštíků Miloš Kročil. Dlouze mně vyprávěl: Naše zájezdová skupina započala svou činnost v roce 1969, nastudovala devět inscenací, sjezdila štace od Bílých Karpat až po Šumavu, Krkonoše a Český les. Soubor neznámých umělců z Brna, který nemohl konkurovat populárním osobnostem z televize a filmu, si to u publika vynahrazoval zápalem a zaujetím, a to divákům imponovalo. Když v mateřském divadle někdo onemocněl, zachraňovali jsme svými představeními jeho provoz a ohlas publika na naši produkci byl až překvapivě kladný. Bavilo nás to. Bylo v tom kus romantiky, vzdoru, touhy po volnosti, po seberealizaci, ale i potřeby peněz k obživě. Někdy jsme si trochu připadali jako zapadlí vlastenci. Vymysleli jsme si pro sebe název Vesnické divadlo. Sedmnáct let jsme kočovali jako za Tyla, hráli, trmáceli se namačkáni v autech ve dne v noci a přitom plnili své hlavní úkoly na domácí půdě. V divadle nikdo nesměl poznat, že jsme unaveni, nesmělo se nám stát, že bychom nebyli připraveni na zkoušku, nebo na představení. Byla to vskutku tvrdá řehole. Ale na druhé straně, Vesnické divadlo nám přinášelo pocit volnosti a radosti ze hry. Mnohým také poskytovalo velké herecké příležitosti, ke kterým by se v Mrštíkárně vůbec nedostali a někteří právě v jeho inscenacích dosahovali nejpřesvědčivějších hereckých výkonů.

Principál Mojmír byl vyhlášený recitátor a touto činností dobře zapsaný na programové agentuře. Získané konexe dokázal využít ve prospěch našeho Vesnického divadla. Našel v agentuře spřízněnou duši, která pro nás domlouvala zájezdy a připravovala smlouvy s pořadateli. O účastníky zájezdů se staral jako o své děti. Obyčejně pro nás vyzískal i nějaké mimosmluvní občerstvení. Chlebíčky, čaj, kafe, minerálky. Z vojáků vytáhl i obědy nebo večeře. Rozšafně vždy tvrdil: „To víte, herci jsou hladoví. Jistě jste o tom někde četli, že.“

Také se nám jednou stalo, že kvůli zkoušce vyjelo z Brna jedno naše auto opožděně. Nachystali jsme scénu, připravili se, jenže kolegové s druhým autem nikde. Sál narvaný, diváci netrpěliví, potleskem přivolávali začátek. Volali jsme do divadla, vrátný nás ujistil: Už dávno odjeli, každou chvíli musí za vámi dorazit. Pořadatelé naléhali, ať okamžitě začneme, nebo že jim lidé zboří sál. Mojmír zavrčel, vždyť už začínáme a nechal si rozhrnout oponu. Půl hodiny vyprávěl divákům veselé historky, recitoval jim epické i lyrické básně a imitoval projevy jednoho Tondy. Pak se zeptal: „Pořád nic? Tak nic, uděláme si přestávku.“ Zatáhl oponu a vyběhl před divadlo. Diváci začali opouštět sál a právě v tu chvíli dorazilo k divadlu auto s kolegy. Mojmír rozpřáhl ruce a řval na celou ulici: „Zpátky, lidé! Zpátky! Všichni, zpátky! Pokračujeme! Zpátky, do divadla!“ A rukama cpal diváky zpět do dveří. Představení začalo s hodinovým zpožděním, ale odehrálo se celé. Diváci byli pozorní a hlavně, nikdo z nich se během produkce neopovážil odejít domů. Takový byl Mojmír principál!

Naše putování jsme ukončili v roce 1987 představením Manon Lescaut v krásném městě s Černou věží a divadlem na náměstí, v Klatovech. Váže se k tomu vzpomínka na husarský kousek našeho principála. Někde poblíž Klatov jsme objevili pomník druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého a před ním postavený květinový koš. Mojmír pronesl k monumentu omluvnou řeč, protože jí odebere květiny a uloží je někam úplně jinam. Naložili jsme koš do auta a odjeli do klatovské nemocnice, kde stála v ústraní dobře ukrytá socha T. G. Masaryka. Mojmír před ni postavil květinový koš se slovy: „Vážený pane prezidente, pozdravuje vás Tonda ze Zákolan!“

Netušili jsme, že tento zájezd je posledním, a už vůbec ne, že se historie Vesnického divadla tím takto uzavírá. Zemřel nám režisér Pavel Rímský. V divadle se mluvilo o změnách na vedoucích postech, o slučování s divadlem Večerní Brno, s loutkovým divadlem Radost a pak se dostavilo období společenského neklidu. Nevěděli jsme, jak to s námi bude dál.

Potom přišla sametová proměna. Diváci přestali chodit do divadel, agentury a kluby se rozpadly. Ředitel Milan Pásek byl penzionován a krátce poté zemřel. Principál Mojmír i se svou paní Olgou odešli do penze a zájezdové Vesnické divadlo bratří Mrštíků přestalo existovat.

Co k tomu všemu po pětadvaceti letech říci?

Rozhodně se nedá působení Vesnického divadla odbýt jenom nějakým pohrdavým konstatováním, že přece šlo jen o melouch, kšeft, a ne o umění?! Vážení, to by bylo velmi laciné hodnocení. Kdyby nám tehdy šlo jenom o kšeft, tak to by nás zajímali jenom ty utržené peníze, a ne to, co hrajeme a jak to hrajeme. To bychom šli cestou efektních titulů a ne trnitými chodníčky tehdejších současných, tak zvaně angažovaných her, jak se oficiálně před papaláši divadelníci zaklínali. Byla to hra na slepou bábu, všichni to věděli.

Nadšencům Vesnického divadla nešlo vůbec o ideologii podle představ zřizovatele. Naopak, svými inscenacemi hledali skulinky tam, kde společenské úkazy bily do očí a žádaly si, aby na ně bylo poukázáno. Tak to tehdy cítili a dle toho i konali. Tituly, které si vybrali, nebyly vůbec dokonalé, proto je také mateřská scéna uvádět nechtěla, ale oni i přes to do toho šli. Hráli je s obrovským nasazením, jako by jim všem šlo o život a diváci to dokázali náležitě ocenit. Zda mělo snažení party Vesnického divadla nějaký hlubší, historický smysl, nechávám, vážený čtenáři, na tobě.

Aktéři Venkovského divadla: Mojmír Heger, Olga Hegerová, Jana Gazdíková, Dana Baslerová, Libuše Billová, Jana Tomková, Marcela Durrová, Eva Gorčicová, Libuše Vaněčková, Naďa Chmelařová, Růžena Michalová, Zdena Vojáčková, Josef Jurásek, Miloš Jahoda, Zdeněk Bureš, Bohumil Slezáček, Ilja Kreslík, Zdeněk Bureš, Jan Kučera, Jiří Olyjnyk, Maxmilián Hornyš, Ladislav Mareček, Miloš Kročil a ti, co již nejsou: Alois Liškutín, Lumír Peňáz, Vilém Lamparter, Ladislav Večeřa, František Bohdal, Eva Hradilová, Pavel Pecháček, Jiří Papež, Karel Janský, Richard Mihula, Pavel Rímský.

Inscenace Venkovského divadla: Alda de Benedettito/Dobrou noc, Patricie, režie Richard Mihula; Carlo Goldoni/Mirandolína, režie Richard Mihula; Manuel van Loggema/Otisky prstů nelžou, režie Richard Mihula; Vítězslav Nezval/Manon Lescaut, režie Pavel Rímský; Ján Solovič/Meridián, režie Pavel Rímský; Peter Kováčik/Pohlednice z Benátek, režie Pavel Rímský; Mirko Stieber/Poslední prázdniny, režie Pavel Rímský; Akos Kertész/Svátek, režie Pavel Pecháček; Aldo Nicolai/Únos v Neapoli, režie Richard Mihula.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 21. července 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 21)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ