Varyšovo vykostění Nultého bodu (No. 1)
Nad Plzní se zavřela pěna, a s délským potápěčem divadelní kritiky se vynořuji u Nultého Bodu, festivalu, který pořádá pražská divadelní skupina Spitfire Company a který věren svému názvu možná zůstane navždy tak trochu na počátku. Nebo u vnuknutí.
Tajemství proutěného obojku
Jde o třetí ročník a taky o třetí den. Je to festival trochu temný a posmutnělý, jehož škleb se vynořuje nečekaně mezi zkrvavenými ředkvičkami a rajskými jablíčky zalitými medvědí krví. Místo, kde už si člověk jako já nevystačí s prostým pliváním či spíláním, musí se trochu i zasnít – potřebujeme nové formy. Nové formy potřebujeme! Když bez hanby kráčím pražskou ulicí k místu určení, otázky přede mnou vyvstávají jako bublinky ve sklenici minerálky. Porozumím Petru Boháčovi? Poznám osobně Jiřího Jarkowského? Uslyším zvonivý smích a krutý hlas Miřenky Čechové? Bude nějaký divák vykostěn? Potkám Václava Bartoše, a pokud ano, bude opět hovořit o definici divadelního blogu a své diplomové práci? Jaké kafe pije profesor Císař? A především: Co na to René von Ludowitz?
Maně mě napadne, když vejdu dolů do hlavního sálu Roxy, bývalého kina, a jak mi později prozradí Petr Boháč, také někdejšího shromaždiště (sudetských) Němců – kandidátů odsunu, kam rozhodně nezacházím denně, že by to byl krásný prostor pro vskutku dekadentní biograf (nebo nacistické parakabaretní divadlo, které se v mých snech vynořuje znepokojivě často: ale o tom až někdy jindy). Když píšu tyto řádku, poslouchám Crystal Castles, i když včera znělo něco mezi country a jazzem. No, tohle se ke světu Spitfire Company hodí víc.
Twin Houses
Mossoux – Bonté vlastně nejsou skupina, ale dvojice. S kouskem Twin Houses, který sólově hraje Nicole Mossoux (v režii Patricka Bonté), vystupují už šestnáct let. Prý byli i v Kmochově Kolíně, jak po představení zavzpomínal El Presidente, tedy Vladimír Hulec (na Kašparově kolínském mimoriálu na konci 90. let – pozn. red.). Žena s nehybnou tváří si hraje s loutkami, které se k ní pojí jako siamská dvojčata a navíc jsou jí dost podobné. Všechno je to tam nahnědlé, melancholické a tísnivé a zní temné mručení jak u Davida Lynche. Jako u loutek vždycky, hraje se o dichotomii živost-umělost a o moci, vztahu ovládaný-ovládající. Proměňuje se samozřejmě i to, kdy vnímám performerku jako živou bytost a loutky jako loutky: jindy jsou to prostě jen další postavy, s jednou z nichž spojuje hlavní (živou) postavu milostný vztah. Jde o soulož člověka s kusem dřeva, nebo o prosté zobrazení milostného aktu v podání herce a loutky: kdy je loutka herci rovnocenná? No nikdy, pokud ji sám ovládá. Ač nás Nicole Mossoux může místy šálit, nakonec to má přece všechno pěkně v hrsti ona! Loutky i nás.
Nakonec jsem potkal i toho Václava Bartoše, temnou postavu českého facebooku a hvězdu slovenských reklam. Hovořil o své diplomové práci a o definici divadelního blogu.
Komentáře k článku: Varyšovo vykostění Nultého bodu (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)