Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Zahraničí

    Věčné téma polské identity (No. 2)

    Krakovský Stary Teatr má od září 2011 na repertoáru dramatizaci románu ve verších polského romantického básníka-věštce Adama Mickiewicze Pan Tadeáš čili Poslední nájezd na Litvě v režii uměleckého šéfa Mikołaje Grabowského.

    Polska-pan-tadeusz-narodowy-stary-teatr-krakow-530x742

    Rozsáhlý klasický román zdramatizoval a upravil sám režisér ve spolupráci s Tadeuszem Nyczkem. Prostou a funkční scénu navrhl Jacek Ukleja, magickou sugestivní či jímavou hudbu se zpěvy složil legendární divadelní a filmový skladatel Zygmunt Konieczny /1937/. V představení hraje velká část souboru divadla, kde kromě divadelních hvězd Krzysztofa Globisze /Soudce/, Romana Gancarczyka /kněz Robak/, Jana Peszeka /Wojski/, Tadeusze Huka /Gerwazy/, Juliusze Chrząstkowskiho /Křtitel/ je také zastoupeno divadelní mládí, a to zejména v pánské části. Prohlášení Sergeje Machonina, že mládí na scéně je samo o sobě velkou estetickou kategorií, zde bezpochyby zcela platí. Mladí herci Krzysztof Wieszczek /Tadeusz- Tadeáš/, Krzysztof Zawadzki /hrabě/, Marcin Kalisz /Płut/, Arkadiusz  Brykalski /Jenkiel/ nejen dobře hrají, ale svým fyzickým typem podtrhují vypilovanou estetickou formu inscenace.

    FOTO OLGA ŚMIECHOWICZ

    V inscenaci jsou postavy v zásadě poutníky do polské identity. FOTO OLGA ŚMIECHOWICZ

    Grabowski je mimo jiné známý z inscenování klasických děl, kterým vždy poskytne moderní „kabát“ a tím je oživí /Tartuffe, Veselka, dramatizace Deníků W. Gombrowicze, ale i jiného jeho díla hraného pod titulem Tango/, jeho režie mají  svébytný charakter. Proslavil se zejména uváděním inscenace-koláže Popis mravů, kde se na základě historických textů vysmívá vlastnostem svých rodáků. Ve Varšavě v divadle Teatr IMCA se hraje už jeho Popis mravů III. Také hledání polské identity je jeho oblíbeným tématem, které se pokouší rozkrýt v klasických textech a které spojuje s ironií a často dokonce i „čirým“ s humorem.

    V inscenaci Pana Tadeáše jsou postavy v zásadě poutníky do polské identity /polskosti/. Začínají v současných kostýmech a postupně, jak se dostavají do děje románu, jenž je příkladným popisem polské identity, přibírají historické kostýmy, až jsou nakonec všichni oblečeni v okázalé sarmatské obleky. Ty kromě velké zdobivosti mají východní charakter, koneckonců jako celá sarmatská kultura konfederační Republiky obou národů /Litvy a Polska/. Tato obrovská země sice bojovala proti Tatarům, ale vnějškově přebírala v kultuře řadu prvků svého nepřítele, takže – jak píše anglicko-australský autor Michael Moran – ne vždy se od sebe protikladné strany lišily. Na závěr, kdy se herci-postavy z pouti románem vracejí, objevují se zase v civilních šatech.

    FOTO

    Je to vzpomínka na domov, dětství, zvyky, přírodu.  FOTO OLGA ŚMIECHOWICZ

    Jelikož Mickiewiczova románová poéma není u nás příliš známá (byť se u nás promítal Wajdův film), pokusím se trochu připomenout děj. Nájezd zmíněný v titulu hry znamená vojenský útok jak ve smyslu politickém, tak ekonomickém. Z majetkových, ale i milostných důvodů se jedná o napadení rodiště Pana Tadeáše jinými šlechtickými rody. Kdy se ale objeví společný nepřítel – tady v postavách ruských útočníků /tak zvaných Moskalů/ – obě protichůdné strany se rychle spojí. Dalším motivem je očekávání pomoci zvnějšku, tedy od Napoleona, a jeho napadení Ruska v roce 1812 /hra či román je situovaný do té doby/, kdy jeho vítězství by mohlo Polákům vrátit jejich původní, nyní okupovanou vlast. Proto se ve Varšavě, kam se mezitím šlechtici uchýlili, přidávají k francouzskému vojsku. Po jeho porážce v Rusku se ale život na Litvě vrací do starých kolejí. Mezi rody dochází ke smíru, ale my tušíme, že ne na dlouho.

    FOTO Michał Łepecki

    Oslava zvyků, kraje, „polskosti“ dominuje. FOTO Michał Łepecki

    Mickiewicz napsal román v emigraci v Paříži v roce 1834, kam se po prohraném Listopadovém povstání uchýlil. Je to vzpomínka na domov, dětství, zvyky, přírodu. Značně zidealizovaná, připomíná idealizaci naší Boženy Němcové jejího dětství v Babičce /popisy zvyků, přírody/. Autor sice kritizuje chování šlechty i s jejími negativními rysy typu pijanství, zahálčivá činnost, stále hádky, kdy se dokážou spojit jen v případě vnějšího ohrožení, ale oslava zvyků, kraje, „polskosti“ dominuje.

    Režisér vybral nejdůležitější části díla, které inscenuje s lehkostí a půvabem svého výrazného režijního rukopisu. Formálně velmi účinně, ale ke kritice polské identity, která by nebyla obsažena už v samotném románu, nic nového nepřidává. Zachoval epickou formu vyprávění, ale ta se stala v evropském /Vojna a mír v Burgtheatru/, ale i americkém divadle /Velký Gatsby – Gatz v Public Theatre/ dnes trochu módou. Používá prvky divadelní zkratky, které můžeme vidět i u jiných tvůrců /pantomimická jízda na koni u Jana Klaty, charakteristická pro jeho inscenaci Sienkiewiczovy Trilogie, hrané právě na jevišti tohoto divadla, jímavá hudba a zpěv Zygmunta Konieczného, která se v podobné poetice objevila už ve Wajdově televizním filmu Wyspiańského Listopadové noci/. To vše bych režisérovi však neměl za zlé, tak to chodí v postmoderním umění, které se často skládá z citátů. Postavy zpívají, rytmicky skandují text, někdy i formou hip hopu, s jízlivostí a uštěpačnou ironií. Je patrné, že tvůrce bere téma sice seriózně, ale současně s nadhledem a rozumně ironickým odstupem.

    FOTO archiv

    Je patrné, že tvůrce bere téma sice seriózně, ale současně s nadhledem a s rozumně ironickým odstupem. FOTO archiv

    Spočteno, zváženo, Grabowského divadelní putování do krajiny polské identity ukázalo na nedostatky polské aristokracie. Rozhádanost, malicherné spory, krátkodobá spojení, zahálčivý způsob života, špatné hospodářství a nesmírnou pýchu. Polské elity, které se z těchto společenských kruhů vyvinuly, nesou v sobě stále zakódované národní vady, které bývají příčinou polského neúspěchu a porážek. Možná, že tvůrce nepřinesl až zase tolik nového v interpretaci klasického textu z hlediska analýzy polské identity, podtrhl však, co je skryté za melancholií zidealizovaných vzpomínek, a to jak dnes tak už v původním textu. A to je myslím hlavním přínosem inscenace, která může oslovit svojí formou zejména mladou generaci diváků.

    Narodowy Stary Teatr w Krakowie – Adam Mickiewicz: Pan Tadeusz czyli Ostatni Zajazd na Litwie (Pan Tadeáš čili Poslední nájezd na Litvě). Režie Mikołaj Grabowski, výprava Jacek Ukleja, hudba Zygmunt Konieczny. Premiéra 12. září 2011.


    Komentáře k článku: Věčné téma polské identity (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,