Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 26)
Tak se nám instantní sněmovna konečně rozpustila! Hlavní aktéři postávají na hradčanském náměstíčku v zajetí nervozity a rozpačité samoty před soudnou stolicí kamer, mikrofonů a fotoaparátů.
Je to takový gogolovský obraz. Kapr, co couvá, štíhlý, ve skvěle padnoucím oblečku, stojí v naprostém pozadí, bojovník od Waterloo s poněkud zplihlou kšticí čeká na své slovo, plecatý Filip s úsměvem vyhlíží, kdy na něj přijde řada, nonšalantní feudál s břichem stojí zabořen patami do dlažby a holohlavý lídr růže růžové melduje chtivému hloučku novinářů svou řeč. Vrchní šéf všeho předchozího dění prohlašuje, že je situace beznadějná a vážně uvažuje o návratu do velké politiky. Pamatuji jeho výrok při loučení se stolcem: Zadání bylo splněno.
Zadání bylo splněno. FOTO VOJTĚCH MAREK
Studenti brněnské múzické školy, mě požádali, o něco slov do připravované inscenace Divadla Feste: Hodní, zlí a dotovaní, kterou chtějí premiérovat v Kabinetu múz ve 20:00 hodin, 17. října. Jejich otázka zněla: Jak vidím dotování divadel státem.
Z brněnského Mahenova divadla mailoval kamarád: Nevím, co se děje, stále jsme bez ředitele a začíná sezona. Možná nás chtějí zrušit.
V knihkupectví mně šeptla prodavačka: Regály jsou narvané, nakladatelství vydávají nové a nové tituly a kupující nejsou. Že by národ přestal číst?
Sleduji virtuální portály. Hrůza hrůz! Svět snímá hříchy globalizace. S lidmi migrují jejich náboženství a země přestává být živitelkou. Mocní vysílají ocelová tykadla k udržení varů pod pokličkami. V Česku narůstá napětí, nervozita, nesnášenlivost a nenávist. Nastupující generace vybíjejí nespokojenost na stadionech, při hudebních seancích, ale i na ulicích.
Bože můj, jak se to kdysi zpívalo v Baladě z hadrů? Že bída z lidí lotry činí, že vlky z lesů žene hlad!
Je to divný svět! Je vůbec ještě náš? FOTO MICHAL KAMARYT
Je to divný svět! Je vůbec ještě náš?
Sedím u počítače a má hlava klade otázky. Udělal jsem vše, co jsem udělat mohl a udělat měl? Stačí vůbec síly chabého jedince na opravu současného marasmu? Nebo byl marasmus vždy a já ho jenom nevnímal? Můžu snad i já za stav naší společnosti? A co mé děti? Jak žijí? Jsou šťastné? V čem a jak všemu pomoci? Mozek myslí, ale tělo již nenaslouchá. Nechce se mu. Nic se mu nechce!
Ten národ ještě nezhynul, pokud mu věštec zpívá! FOTO archiv
Ale snažím se. Načetl jsem v brněnském rozhlasovém studiu deset pokračování z knížky Vzpomínky antihrdiny, začínám zkoušet s adepty herectví divadelní fakulty titulní roli Shakespearova Hamleta otce a ke svým pětasedmdesátinám chystám autorské čtení pod Mahenovým trámem v Mahenově památníku. Dokonce jsem mladým tazatelům poradil: Pátrejte, po čem touží naši lidé, srovnejte si v hlavách, co vlastně chcete dělat, a vytvořte svůj program. Pak se dopátráte i prostředků, za které budete své plány moci realizovat.
Budou stačit výkony mého ega k nápravě tržnosti tohoto světa? Asi sotva. Přesto se nutím a mám i snahu. Já snahu mám. Obávám se však, že stát nikoli. O talenty své země nestojí, kultury si neváží. Půl procenta z celoročního mírového rozpočtu vydávaného na celou oblast české kultury je po čertech málo! Stát je viníkem, že se z mladých stávají generace ztracenců.
Pátrejte, po čem touží naši lidé, srovnejte si v hlavách, co vlastně chcete dělat, a vytvořte svůj program. FOTO archiv
Napadá mně, neohrožuje tím svoji podstatu? Svou faktickou existenci? Jakže to kdysi napsal básník? Ten národ ještě nezhynul, pokud mu věštec zpívá!
Brno – Komín, 28. 8. 2013
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 26)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
