Sen noci svatojánské aneb Konec vše pokazí
Komedie A Midsummer Night’s Dream patří k nejpopulárnějším hrám Williama Shakespeara, a jevištní praxe na českém jevišti její postavení dlouhodobě jen potvrzuje. Ve všech dobách a pro každé publikum je největším lákadlem onen pohádkově magický mix, v němž jsou splývavé hranice mezi fantazií, snem a realitou rozostřovány mlhou tajemné letní noci. Ta mlha je ovšem i sémantická, je totiž spíše jarní, jak z textových narážek dovozují experti už skoro dvě stě let.
Marek Daniel (Klubko) s vílami a elfy FOTO VIKTOR KRONBAUER
Z Theseovy poznámky na adresu spících milenců plyne, že příběh jedné bláznivé noci se odehrává na přelomu dubna a května. Tedy ne v noci na sv. Jana Křtitele (pokud bychom se vůbec rozhodli vzít za střed léta dobu slunovratu), ale na čarodějnice. My si ovšem, na rozdíl od Angličanů, musíme zmatený titul nějak přeložit. (Nedůsledná chronologie je ostatně typickým rysem, který nalezneme pomalu v každé druhé Shakespearově hře, počínaje Othellem a konče Juliem Caesarem, a budeme mnohdy blíže pravdě, jestliže budeme tyto rozpory považovat nikoli za chyby, ale naopak za stopy jeho dramatického génia.) Zde, u Snu noci svatojánské – jak se v Čechách překládá, s drobnými změnami, už od prvého překladu Františka Douchy z roku 1855 – se jako nejpravděpodobnější jeví hypotéza, že titul odráží nikoli čas příběhu, ale dobu prvého uvedení v den sv. Jana, pravděpodobně u příležitosti svatby vysoce postaveného šlechtice.
Skútrovská inscenace je nesporně nejúspěšnějším Snem této sezony a předčí všechny čtyři předešlé vtipem, plynulostí a spontaneitou hereckých výkonů, na nichž přirozeně založila svou působivost. Přesto i ona je na štíru s renesanční vyvážeností.
Příběh z aténských hvozdů je, zcela v duchu estetiky alžbětinského dramatu, umným propletencem tří dějových linií: je to příběh o lásce milenecké, jíž od počátku hrozí smrt, neboť je tu v konfliktu s přáním rodičů i vládců, ale je to též příběh o lásce mezi manželi, s nevěrou jako atributivním rysem, a vším se proplétá živelně komická rustikální vrstva, divadlo na divadle, v podání šesti aténských řemeslníků, dychtivých předvést panstvu ukrutnou tragédii o Pyramovi a Thisbě. Výslednou úsměvnou harmonii a jednotu, jíž zde bylo dosaženo navzdory bezuzdnému řádění bezbřehé noční fantazie a renesančně rozpoutané imaginace, je jistě možno znejisťovat a podrývat. Je nejen možno, ale i záhodno přesouvat akcenty tam či onde a nalézat si přitom svou vlastní, veskrze současnou cestu skrze zákruty horké aténské noci. Shakespeare je studnice divadelní moudrosti, humoru a poezie, a ta je nevyčerpatelná. A nejenže snese moderní čtení, ale implicitně je provokuje. Ty příběhy jsou tak archetypálně staré, že je prostě „dovoleno“ s nimi nakládat jakkoli, a přitom u příběhů vězících v antickém dávnověku nebo v pohádkovém bezčasí vlastně ani nelze mluvit o aktualizaci. Duch příběhu, jenž se nad textem vznáší, patří všem věkům a je, samozřejmě s výjimkou historických her, beze škody přesaditelný do jakékoli doby. Pokud inscenátor tohoto svobodomyslného ducha příběhu, otevřeného v zásadě všemu, při svém přeočkování přesto poškodí, tak už to zpravidla bývá doklad velké režijní neschopnosti či umanutosti.
Renesanční vyváženost kontra nápady
Takřka každá divadelní sezona na českém jevišti přinese nějaký ten Sen. A nelze tu mluvit o nějakém boomu: tak tomu bylo vždycky. Ze starších překladů lze tu a tam ještě narazit na Aloise Bejblíka (Sen svatojánské noci, MD Mladá Boleslav 2008, režie Jan Kačer), ale dnes již zcela převládly překlady Martina Hilského a Jiřího Joska. Těžko dát některému přednost, oba překlady jsou vynikajícími pokusy o současné přetlumočení. Joskův jazyk je střízlivější, jaksi civilnější, více při zemi, ale divadelně funkční, zatímco Hilského starší překlad z roku 1983, jeho první Shakespeare, postihuje imaginativní rozměr hry někdy až s manýristickou květnatostí. Právě jeho překlady se tradičně dávají na Shakespearovských letních slavnostech a letos tomu bylo nejinak. Než se však inscenaci režisérského dua SKUTR budu blíže věnovat, připomenu, že v kontextu uplynulé sezony to byla již pátá inscenace, počítám-li jen kamenná divadla. V říjnu přivedl Sen na široká zlínská prkna Pavel Khek, který mohl čerpat ze zkušeností dramaturga v Kačerově inscenaci před čtyřmi lety. Je to inscenace prostorově velkorysá, maximálně využívající hloubku i šířku kolosálního prostoru, jejž Michal Syrový zaplnil hudebními nástroji vytvářejícími iluzi kouzelného lesa. Svou prvoplánovou efektností se však dotýká mnohovrstevnatého příběhu jen v té nejsvrchnější slupce a míjí se s jeho hloubkami podobně jako na ostravské možnosti velmi průměrná inscenace Petera Gábora na hudbu Vladimíra Franze, jež měla premiéru v dubnu. Obě divácky úspěšné inscenace využívají Hilského barvitý překlad. Naproti tomu Petr Svojtka v ABC stejně jako Zdeněk Bartoš v Chebu sáhli po Joskově Snu čarovné noci. Chebská inscenace je výtvarně expresivnější, současnější (Marek Cpin), v ABC vsadili na inhibovaného Puka coby ďábla a totálně krotký mainstream s nezakrytě komerčními ambicemi „ozvláštnili“ jen inspirací současným Řeckem, kam Svojtka umístil děj – což je nápad velmi pochybné hodnoty vzhledem k tomu, že řecká ambientace, to je u Shakespeara jen formální úlitba, příběh je naopak protkán ozvuky na anglickou současnost. Nemluvě už vůbec o tom, že mezi starověkým a současným Řeckem neexistuje sebemenší spojitost. Což může posloužit k drastickému srovnání: na těchže prknech, tehdy ovšem vypolstrovaných, vytvořil v roce 1984 Karel Kříž inscenaci s impozantním Pukem Borise Rösnera, která se co do umělecké kvality má k letošní produkci ABC asi jako krása antické Akropole k mizérii současného Řecka, ostudné přítěže unie.
Skútrovská inscenace je nesporně nejúspěšnějším Snem této sezony a předčí všechny čtyři předešlé vtipem, plynulostí a spontaneitou hereckých výkonů, na nichž přirozeně založila svou působivost. Přesto i ona je na štíru s renesanční vyvážeností.
Význam této v jednotlivostech zdařilé inscenace tkví v tom, že názorně předvedla, jak fatálně je možno se minout s cílem, pokud se nepodaří poctivě skloubit a propojit všechny tematické linie. Milostná vášeň i žárlivost, kopyto i ochotnické mečení, to všechno musí být v rovnováze. Tedy pokud chceme být věrni duchu příběhu. O tom se však oběma mladým tvůrcům, jimž rozhodně nechybí nápady, svěžest, smysl pro jevištní tah, zatím může jen zdát. O Lukáši Trpišovském a Martinu Kukučkovi se dnes píše jako o naději českého divadla. V jejich velmi úspěšných Plačkách jsme byli svědky hry plné fantazie, rytmu i sugestivní poezie na půdorysu archetypálně prostého příběhu. I La Putyka přinesla pohybovou výbojnost, která i divadelně fascinovala, byť hlavní vklad zde nutno připsat Rostislavu Novákovi. Zato Don Giovanni byl již zřetelně nad jejich síly, nedostatek specifických zkušeností s operní režií se jen elánem a invencí, byť prýštivou a dravou, nahradit nedá – to se ukázalo v celé nahotě, ještě podtržené velmi nedostatečným hudebním nastudováním.
Petr Vančura (Demetrius), Hana Vagnerová (Hermie), David Prachař (Oberon), Zuzana Stavná (Helena) a Martin Písařík (Lysandr) FOTO VIKTOR KRONBAUER
Špulení podbízivé i elegantní
Jejich Sen i v obtížných podmínkách na Pražském hradě plyne hladce, situace jsou výborně vypointovány, rozkošná je lesní scéna se spacáky či houbičkami, diváci se baví, dynamické představení probíhající na dvouetážové scéně Jakuba Kopeckého nemá takřka hluchých míst. Tu a tam se mihne nějaký gag, jenž zarazí svým nevkusem či upatlanou deskriptivností, ale to spíš výjimečně. Naprosto mi nevadí explicitnost sexuálních narážek, jsem smířen dokonce i s celkově hodně třaskavým, letně podbízivým podáním, v němž pomrkávání do publika, špulení všeho, co se dá vyšpulit a dělání pauz (aby se turista utěšeně cucající své pivko mohl dosyta vyřehtat) je základní metodou práce s divákem. Alžbětinské divadlo nebylo jiné. Bavil jsem se vcelku dobře i bez piva, oceňoval profesionálně odvedené výkony Davida Prachaře jako Thesea i Oberona i jeho výrazné protihráčky Vandy Hybnerové (alternace Eva Vrbková). Hravé skútrovské zadání plnila jako Hippolyta i Titánie s odzbrojující samozřejmostí včetně špulení, jež v jejím provedení mělo nesporné znaky elegance. To už se sice nedá říci o psíkovském pojetí role Heleny v podání až příliš bezprostřední Zuzany Stavné, ale je zřejmé, že její role byla postavena na něčem jiném než šmrncu. Ten zato měla Hana Vagnerová jako sprejerka Hermie, používající aerosoly jako extenzi svých půvabů – i když si nejsem jist, zda to měla v roli, nebo ve své přirozenosti. Ani pomekávající zvířátko v přiznaně estrádním podání Csongora Kassaie nelze přiřadit k vysloveným negativům večera.
Ale dramaturgická úprava – tam je zakopán pes. SKUTR si ten dávný romantický příběh radikálně ořezal, a byť připustíme, že se svým skalpelem pracuje docela zručně (redukce šesti řemeslníků na polovinu se technicky vzato docela povedla) a v intencích doby, jež už neví, a nechce vědět, co to romantismus je – nakonec je i tento pahýl, i to připusťme, stále životaschopný – musíme se přece tázat: co zbylo? Paperbacková rukověť milencům, škola lásky, jež se předvádí páru novomanželů, kteří nevěřícně a stydlivě přihlížejí (hezké „naturščické“ výkony Soni Páleníkové a Pavla Neškudy). Na zplanělý digest z Mendelssohna v podání Václava Kopty by za těchto okolností bylo lépe zapomenout a zmasakrované závěrečné představení herců je tak slabé, že bylo lépe jej vůbec škrtnout. To by byla ovšem další rána do vazu vybalancované rovnováze, jež nás, třeba při četbě, už po staletí tak fascinuje.
Ano, moderní umělec hodný toho jména musí Shakespeara cítit nově, po svém. Musí nalézat nové proporce, přenášet akcenty tam, kde je potřebuje mít ve smyslu toho, jak příběh přečetl a jak nám jej chce vyprávět. Ale nakonec – to z něj nikdo nesejme – musí ze své vize skládat účet. A tady se, ať počítám, jak počítám, divákovi víc bere, než dává.
Letní shakespearovské slavnosti – William Shakespeare: Sen noci svatojánské. Překlad Martin Hilský. Úprava, režie SKUTR – Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Linda Boráros, hudba Petr Kaláb, choreografie Jan Kodet, asistentka režie Linda Dušková. Premiéra 28. června 2013 na Pražském hradě. (Psáno z reprízy 29. června 2013.)
Komentáře k článku: Sen noci svatojánské aneb Konec vše pokazí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
