Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Tomáš Motl a Zdeněk A. Tichý: Zábavnost či sdělnost nejsou sprostá slova

    Posledního srpna začne vysílat nový program ČT art a to je v letošním extrémním létě jednoznačně dobrá zpráva. Podrobnější informace přinese denní tisk, já jsem dal přednost rozhovoru s Tomášem Motlem, výkonným ředitelem, a Zdeňkem A. Tichým, dramaturgem programu. Setkali jsme se v zahradní restauraci pod Kavčími horami a já jsem se pochopitelně vyptával především na divadlo, jakkoli se program bude věnovat všem uměleckým oborům. Během více než hodinového rozhovoru jsem občas nestačil přesouvat diktafon, bývalí novinářští kolegové byli svým posláním přehuštěni jako vzducholoď héliem. Pokud jim zápal vydrží, můžeme se na podzim těšit na opravdu bohatou kulturní sklizeň.

    Zdeněk A. Tichý a Tomáš Motl

    Zdeněk A. Tichý a Tomáš Motl FOTO ČT – DAGMAR VYHNÁLKOVÁ

    Při četbě vaší koncepce kulturního programu jsem si mimoděk vzpomněl na prvorepublikové kulturní spolky typu Mánes, kde se setkávali umělci různých oborů. Měli jste podobné asociace?

    TM To je docela odvážná představa: takže ne. Osobně nemám žádné předsudky vůči různým spolkům umělců, kteří chtějí držet při sobě. Doba je ale jinde. Naše definice programu je velice jednoduchá: děláme jej pro diváky, kteří mají rádi kulturu. Umělci nechť se scházejí po kavárnách a diskutují, my jsme tu pro lidi, kterým kultura v televizi chybí, anebo je prostě otravovalo vyhledávat ji v okrajových televizních časech.

    Rozumím. Vezmu za příklad sám sebe. Sleduji divadlo, literaturu, film, ale o výtvarném umění a hudbě toho moc nevím. Od vašeho programu si slibuji, že můj obzor rozšíří.

    TM Přesně v to doufám. Protože dnešní doba ukazuje, že si málokdo může objednat deset kulturních časopisů, aby se orientoval. Jakmile jim televize nabídne kulturu v „primetimu“, věřím, že takovou televizi ocení a mnozí vezmou dokonce i na milost. Abych ještě upřesnil odpověď ke spolkům umělců – naším cílem není zprostředkovávat ryze odbornou diskusi, které rozumí jen diskutující, ale naplnit zájem těch, co třeba jako vy o současném výtvarném umění nemají páru, ale latentně se o kulturu zajímají.

    Diskuse na vašem programu nicméně budou pod názvem Artefakta. Zajímalo by mě, jak se jednotliví moderátoři vybírali a jak mají nastaveny mantinely. Kupříkladu Jan Rejžek: co když začne komentovat politickou scénu s principálem Zemanem?

    TM Jsem ten poslední, kdo by chtěl bránit lidem v diskusi. Pouze budu vyžadovat, aby neujížděla odborně, byla věcná a nikoli osobní, čili aby nepřekračovala hranice elementární slušnosti. Na druhou stranu, jak bude diskuse konktrétně vypadat, to je věc tvůrců pořadu – režiséra, dramaturga, moderátora.

    ZAT Když už jste zmínil Jana Rejžka, myslím, že on sám dobře ví, že politika se řeší na programu ČT24, takže Zeman coby téma je nonsens. Kdybychom se ale báli kontroverzí, vybrali bychom si moderátory bez vyhraněných názorů. Pokud jde o jejich výběr, byl vyhlášen interní tendr mezi tvůrčími producentskými skupinami, kdy jsme měli nabídku více diskusních formátů a vybrali si právě Artefakta, na kterých se podílejí dvě pražské skupiny a jedna z Brna.

    Fandovsky soudím, že divadlo, když pominu média, dokáže nejrychleji reagovat na aktuální společenské dění. Budete tuto schopnost podporovat?

    TM Nebyl bych člověk na svém místě, kdybych teď řekl, že nebudeme. Náš program má úžasnou výhodu v tom, že můžeme kombinovat jednotlivé televizní žánry. Určitou událost je vhodné zaznamenat zpravodajsky, jinou publicisticky, jinde se hodí půlhodinový sestřih, další patří do magazínu, jiná se natočí. Pochopitelně nemůžeme natáčet vše, avšak ona žánrová komplexnost nám umožní být co nejaktuálnější, jakkoli jde o zneužitelné slovo. Pro mě se aktuálnost nevylučuje s nadčasovostí: dnešní parlament přece nefunguje jinak než před sto lety. To přece divadelní klasika ovládá výstižněji než novinářské komentáře.

    ZAT Až nečekaně často divadlo naráželo na překážku, kterou jsou komplikovaná autorská práva. Další překážkou býval zákon, který znemožňoval vysílat vulgarity, násilí a nahotu před dvaadvacátou hodinou. Absurdita na druhou. Vzpomeňte třeba na spor kvůli Dočekalově inscenaci hry Pera Olova Enquista Obrázkáři v Divadle Komedie, za kterou televize platila pokutu. Naštěstí náš program je natolik flexibilní, že i „nepřístupná“ Špačkova série inscenací z Pařízkovy Komedie bude mít regulérní prostor.

    TM Vždycky říkám, že hloupost škodí víc než nahé tělo nebo jadrné slovo. Když jsem žil pár let v Americe, děsilo mě tamní pokrytectví. Ve Formanově Valmontovi vylézá herečka z kádě a má na těle tři černá kola, Tarantina vypípali tak, že šlo o film v morseovce. Dokonce začerňovali i zdvižený prostředníček.

    Teď mi nahráváte. Odvrácenou stranou divadla je fakt, že se samo bere smrtelně vážně. Viz Ceny Thálie anebo cyklus Příběhy slavných. Máte řešení?

    TM V kultuře obecně tohle nebezpečí hrozí. Když jsme ve Febiu vybrali do Cestománie jako netradiční komentátorské hlasy Báru Štěpánovou s Mirkem Vladykou, ušlechtilé hlasy samy dotčeně volaly, ať ty dva nahradíme, že jsou nám k dispozici. Pro mě je výstava obrazů podbarvená klasickou hudbou nesnesitelné klišé. Zábavnost nebo lépe řečeno sdělnost není sprosté slovo. Tu budeme všemožně podporovat, ale současně přísně hlídat hranici, za níž se sklouzne k trapnosti anebo k interní srandě, kdy se všichni ve střižně smáli, ale divák se prostě nechytá.

    ZAT Bavit se o umění a tvářit se vážně, to je opravdu jednoduché, až stereotypní. Na druhou stranu si myslím, že je lepší zachovávat důstojnost než uvíznout v trapnosti. Teď mluvím o Tháliích, kterým by odlehčenější forma jistě prospěla, a o Vachlerových Českých lvech. A neřeším to, zda a jak velkou máme možnost je ke změně nutit.

    TM Jestli mohu posloužit konkrétním příkladem – budeme na státní svátek 28. září vysílat koncert, ve kterém se dirigent Bělohlávek loučil s BBC. Neuvěřitelný zážitek, kde se lidi baví, vytáhnou britské vlajky, Bělohlávek s nimi komunikuje, protože oni absolutně nejsou svázaní konvencemi, a celé to má atmosféru, že člověk lituje, proč tam není s nimi. Abych nás ale nezatracoval: když Alice Nellis režírovala v České filharmonii, kdy večer moderoval Bělohlávek s Ebenem, kteří program zastavovali a vtipkovali, jak by to zahráli Japonci anebo Vídeňáci, tak jsem si říkal, že to je přesně ten způsob, jak zpřístupnit tzv. vážné věci divákům.

    Odvěký divadelně-televizní problém. Mou nechuť sledovat představení v bedně občas pozitivně naruší někteří režiséři (namátkou Morávek, Potužil, Křístek). Budete podobně tvůrčí režiséry vyhledávat?

    TM Jednoznačně. Sám jsem byl nepřítelem mechanického přenášení divadla do televize, postupně jsem ale změnil názor. Když si třeba vzpomenu na svou tetu v Přerově, ta patří k typu lidí, kteří se strašně rádi dívají na divadlo a moc už nerozlišují, jak je natočené. Zkrátka nemá možnost do divadla chodit a tahle její divácká skupina je poměrně velmi široká, takže ji nemůžeme opomíjet. Nicméně budeme ale asi zajedno v tom, že není rozhodující jenom kvalita hry a její inscenace, ale také kvalita zaznamenání. Pochopitelně se nechceme dostávat do stereotypní pasti, kdy někam přijede parta lidí, mechanicky rozestaví kamery, pak se to sestříhá a odvysílá.

    Musím si rýpnout. Když budete vysílat pořad Divadlo žije! a současně i cyklus inscenací Divadla Komedie od režiséra Špačka, nebude to esteticky o koze a o voze?

    ZAT Ale to nepůjde jen o tuto konfrontaci. Současně poběží i výpravné zahraniční produkce, záznamy operních inscenací, filmové přepisy divadla. Vlastně to je jednoduché, když připustíte banální pravdu, že divadlo se do televize převést nedá. Teprve když se s ní smíříte, můžete začít pracovat. Kupříkladu budete točit v Ungeltu komorní věc se špičkovými herci, tam nic moc vymýšlet nemusíte. Na druhou stranu právě režisér Morávek pracuje na svých inscenacích daleko výraznějším způsobem. Zmíním ještě jeden konkrétní příklad. V Brně se chystají natočit inscenaci HaDivadla Tichý Tarzan. V debatě s producentskou skupinou jsme zdůrazňovali, že v tomto případě není možné použít konzervativně pohodlný přístup, což by dílo zabilo.

    TM Sečteno, podtrženo: zkušenosti a možnosti tu jsou. Nechceme objevovat Ameriku, jen znovu otevíráme uzavřený prostor, jak s divadlem v televizi nakládat. Chceme iniciovat producentské skupiny a režiséry, aby šli cestou, kdy bude rozhodovat nápad, vtip, myšlenka. Jako bývalý dramaturg i za současného dramaturga Zdeňka tvrdím, že tato funkce je nesmírně důležitá. Přitom jde o zvláštní kombinaci největšího kamaráda i nepřítele autora, kdy radíš, nadáváš, škrtáš, ale je to ku prospěchu věci, protože máš tzv. druhé oči.

    Ještě si neodpustím kardinální otázku. Jestliže televize bude mít peníze na řekněme deset, patnáct záznamů divadelních inscenací do roka, kdo je bude vybírat? Předpokládám, že nechcete pokračovat v praxi, kdy výběr podléhal vkusu jednoho či dvou lidí.

    TM Je to jednoduché. Producentský systém funguje teprve rok, ale platí, že v podstatě každý producent může přinést nápad na cokoli. Na vkusu jednoho člověka tedy výběr stát rozhodně nebude. Záležet bude na kvalitě, originalitě nabídky. Pomocným měřítkem jsou pro nás divadelní ceny či ankety, takže se nebojím, že by špičková produkce nevykrystalizovala.

    Poslední otázka. Oba jste začínali jako novináři, jakkoli Zdeněk zůstal u profese podstatně déle. Jste dneska spokojeni, že jste se pustili do jiných oborů?

    TM Absolutně. Sice jsem jako novinář začínal, ale k televizi jsem jako dramaturg Febia měl blízko. Tvrdím, že by člověk měl povolání střídat, aby neupadl do stereotypu. Proto jsem rád, že jsem část své profesní dráhy spojil třeba s internetem a díky tomu poznal jeho zákonitosti. Pro mě se všechny zkušenosti nyní zúročují, a když dostanete šanci připravovat takto zajímavý program, přijde mi to jako příjemné vyústění dosavadní praxe.

    ZAT Díky tomu, že jsem se během své novinářské cesty nemotal jenom kolem divadla, ale sledoval i film, televizi a výtvarné umění, aniž bych měl možnost tento zájem v novinařině výrazněji uplatnit, jsem za práci v televizi rád. Tady jsem, ať už na Dvojce anebo teď v Artu, mohl uplatnit znalosti všech možných kontextů. Kupodivu mi nijak nevadí ani určitá anonymita. Pod svou novinářskou prací jsem byl jmenovitě podepsán, ale protože jsem týmový hráč, tak nevnímám nijak úkorně, že jsem pro řadu lidí neviditelný. A tím lepší mám pocit, když jsem součástí programu, který má smysl a který jako snad každá nová věc vyzařuje ohromnou energii.

    TM Už jen malý dovětek. Když jsem ve svých novinářských začátcích psával do Reflexu třířádkové recenze, kdy jsem se kvůli pointě musel všelijak exhibovat a slovem popravovat, byl jsem ve svých třiadvaceti za fracka. Až když jsem začal pracovat ve Febiu, zjistil jsem, jak obtížná je tvůrčí práce. Dneska k ní mám veliký respekt a jediné, co nesnáším, je šlendriánství a pohodlnost, která hledá co nejjednodušší cestu.


    Komentáře k článku: Tomáš Motl a Zdeněk A. Tichý: Zábavnost či sdělnost nejsou sprostá slova

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,