Divadelní noviny > Zahraničí

Avignonské utopie 2013

Údajně to byl nedostatek financí, který přivedl před deseti lety nastupující ředitele Vincenta Baudrillera a Hortensii Archambaultovou k rozhodnutí na festivalu neuvádět velké, drahé, „hvězdné“ produkce, na které byli diváci z předchozích let zvyklí.

To se dočítáme v posledním čísle revue Alternatives Théâtrales (č. 117, Utopies contemporaines – Současné utopie). Z nouze učinili prý oba ředitelé ctnost: soustředili se na produkce vesměs začínajících, alternativních a experimentujících umělců. Osobně si sice nemyslím, že by takto vznikl nebo by mohl vzniknout vůbec jakýkoliv ucelený festivalový koncept, ale jistě nedostatek peněz jej mohl ovlivnit (a to i když z našeho, českého pohledu se můžeme několika euromilionovému rozpočtu festivalu jen podivovat a závidět). Skutečností je, že tehdy mladá (oba pětatřicetiletí) ředitelská dvojice dala Avignonskému festivalu novou, svébytnou tvář. Během jejich ředitelování se na festivalu objevily různé performance, instalace a vůbec výtvarné projevy a posílilo se postavení pohybového divadla a tance (Vilar sám přizval již v šedesátých letech k účasti a spolupráci Bejarta). Postupně se divadlo textu dostalo na okraj, což samozřejmě iritovalo a irituje ty návštěvníky festivalu, kteří chtějí vidět silné jevištní produkce.

Ředitelování „tandemu“ se vyznačovalo postupným vytlačováním klasického divadla.

Avignon 2003–2013

V tomto roce spoluředitelé odstupují. Je tedy na čase bilancovat. Určitou bilancí byla samotná dramaturgie letošního – šedesátého sedmého – ročníku. Ředitelé totiž na festival znovu pozvali všechny své bývalé „artistes associé“ (umělecké ředitele jednotlivých ročníků – celkem 13). Ti – prakticky výlučně v budově avignonské Opery(!) – pod názvem Des artistes un jour au festival (to bylo absolutní novinkou letošního ročníku) četli ze svých textů či textů jim blízkých autorů (A. Nauzyciel – v Avignonu doposud celkem čtyři představení – recitoval Ginsbergův Kaddish), komentovali dokumentace svých inscenací (např. Thomas Ostermeier uvedení Hamleta – hraného v Avignonu 2008 – v palestinské Ramale, kam byl pozván divadlem Al-Kasaba) či přivezli vlastní produkce. V tomto rámci Alain Platel (v Avignonu uvedl celkem 7 produkcí) znovu prezentoval pohybovou inscenaci Out of Context (v Avignonu 2010) věnovanou choreografce Pině Bausch (zemřela 2009). V dokumentu Sur un fil Simona Brooka se objevil Peter Brook a osvětloval své životní názory a postoje i tajemství své práce. Samozřejmě že stihnout již jen tuto přehlídku bylo z časových důvodů dost obtížné. Zúčastnil jsem se četby obou letošních artistes associé Dieudonné Niangouny a Stanislase Nordeye, která byla zajímavá výběrem textů týkajících se jejich sociálně laděných projektů.

Marthalerovy enharmonické záměny

Vůbec poprvé ve Franci byla během této „parcour“ 2 x uvedena letošní basilejská inscenace Christopha Marthalera King Size. Eine enharmonische Verwechslung (prem. na malé scéně Basilejského městského divadla letos na jaře). Marthaler se v této hře (jejím základem je v německy mluvící oblasti notoricky známá píseň o královských dětech, kterým se nepodaří setkat) svým způsobem, tedy především jednoduchostí, ale i novými neotřelými nápady, vrací ke svým basilejským resp. švýcarským kořenům, inscenacím vytvořeným v devadesátých letech ještě ve schwiizerdütsch za intendance Franka Baumbauera. Enharmonická záměna je prý kompoziční postup, s jehož pomocí lze tóny, mají-li stejnou výšku, leč jiné jméno (a jiný význam) jinak vyložit, což prý není žádným tajemstvím – no, jak pro koho, myslím, že to je typicky Marthalerovská ironie. Na každý pád je takový postup pro něj obrazem možností proměnlivosti člověka, což pokládá za podmínku trvanlivosti mezilidských vztahů. A o ty v této koláži – nemá samozřejmě žádnou jasnou dějovou linii – vytvořené z písní (asi 25 od lidové přes klasiku až po pop) jde. Odehrává se – nejspíš – v hotelovém pokoji, jemuž dominuje obrovská postel a v němž se pohybují čtyři postavy – dvě ženy, dva muži – přičemž dochází k jejich proměnám a… záměnám. Marthaler neopakuje skutečnost, nýbrž ji sní, či ještě lépe: nově vytváří z hudebních struktur. A tak ani divák neví, zda jsou postavy skutečné a jejich opakovaná setkávání se opravdu odehrávají, nebo jsou – stejně jako postavy samé – pouze snem. Či hudební strukturou.

V hlavní roli jeviště

Viděli jste už představení, v němž hraje hlavní roli jevištní prostor? Jinou, zcela zvláštní formou reflexe festivalu (ne ovšem jen jeho posledních deseti let), resp. jeho nejdůležitější scény Cour d’honneur, již kdysi pro festival otevřel sám Vilar, vytvořil ve stejnojmenné inscenaci Cour d’honneur hrané tamtéž choreograf a tvůrce jevištních koláží Jérôme Bel. Ptá se jí: Co v divákovi zůstane z představení po jeho odehrání? A současně odpovídá: Vzpomínky. Čtrnáct „někdejších“ diváků nejrůznějšího věku (mezi 11 a 70 lety, vybral je asi ze sta kandidátů) vstupuje ve vlastním oblečení na jeviště, posadí se na židle rozestavěné do polokruhu, dlouhou chvíli hledí němě do publika, až jeden z nich povstane a vzpomíná na „své“ představení, které na tomto jevišti zažil. Jak jej ovlivnilo. Jak se podivoval, že tak historicky významná stavba jako Papežský palác má ve dvoře plastiková okna a pod nimi dokonce klimatizaci – popisuje tak svůj podiv nad Marthalerovým Papperlapapp (2010) a scénografkou takto pozměněnou zdí s okny nad jevištěm. Dnes sedmdesátiletá učitelka z blízkosti Grenoblu se nechala ovlivnit setkáním se slabou dívkou Antigonou, která se na tomto jevišti řídila svým svědomím. Vypráví, jak ji tato postava zaujala a pak provázela celý život, ovlivňovala její rozhodování. Jiný zas vzpomíná na ohromný úspěch osmihodinové Vitezovy inscenace Claudelova Saténového střevíčku (1987) a nekončící potlesk po představení. A je tu i mladík, který z inscenace klasika nebyl moudrý, dokud se v ní nezačalo rapovat… Dalšímu se ve fantazii při zhlédnutí hry Jana Fabreho Je suis sang (2005) vyjevila předehra k Wagnersovu Zlatu Rýna. Bel ji nechává zahrát… Divadelní lékař vzpomíná, jak během představení Euripídovy Medey s Isabellou Huppert v hlavní roli si řada diváků vyžádala jeho pomoc, někdo přišel nachlazený, jiný si podvrkl nohu, takže herečku na jevišti skoro propásl. Přes skype se objeví Huppert (zrovna natáčí v Australii) a recituje monolog z této hry. I jinak nechává Bel znovu oživnout výrazné situace z klíčových představení, a vytváří tak hommage jejich tvůrcům: Po fasádě šplhá akrobat z Castellucciho Inferna. Připomenuta je Warlikowského (A)pollonia (Warlikowski měl i v tomto roce v Avignonu svou inscenaci – Kabaret Warshawski v nově vybudové scéně La FabricA, a tak v Papežském paláci mohl vystoupit jeho herec s textem z románu J. Littella Laskaví). Na zdi visí znovu klimatizace jevištní výtvarnice Viebrockové… Díky rychlým přechodům od osobního diváckého vzpomínání k profesionálním jevištním projevům představení „funguje“. Otázkou ovšem zůstává, co z něho zbyde. Bude možné je někdy opakovat, ještě jednou vidět, obnovit? Nebo po něm zbydou zas jen vzpomínky těch, co se ho zúčastnili, a čtenářské fantazie na zakladě o něm publikovaných novinových článků?

Nekonečné nerozhovory

Ředitelování „tandemu“ se vyznačovalo postupným vytlačováním klasického divadla (hlavně toho s „pevným“ textem) z programu festivalu ve prospěch videa, moderního tance, instalací, performancí, hudby, recitálů. To za nadšeného aplausu recenzentů především z německé oblasti. V jedné recenzi jsem se dokonce dočetl, že skvělá, leč nikoliv postmoderní inscenace J.-B. Sastreho Richard II. je tak leda dobrá pro turisty. Pravdou je, že nejen ti, ale i mnoho tradičních návštěvníků dávnějších ročníků bylo dramaturgií festivalu po nástupu ředitelského dua iritováno a od roku 2005 se duo stávalo terčem zvyšující se kritiky.

Od svého konceptu se ale ředitelé až do konce svého funkčního období nenechali odradit. I letos jsme mohli na festivalu navštívit velkou řadu podobných produkcí. Patřila k nim například konžská Sans doute (Bezpochyby), recitál z básní a textů různých autorů, m.j. i Dieudonné Niangouny, v doprovodu značně hlučné hudby z nejméně dvou kontinentů. Podle nadšených reakcí publika usuzuji, že si ředitelské duo – stejně jako má své oblíbence mezi tvůrci – vychovalo i své vlastní návštěvníky.

Obrat ke slovu

Letošní přizvání Stanislase Nordeye jako artistes associé, tedy umělce spoluurčujícího program festivalu, znamenalo ovšem radikální obrat ke slovu. Tím spíše, že se Nordey rozhodl inscenovat ve dvoru Papežského paláce hru rakouského dramatika Petera Handkeho Über die Dörfer (Přes vesnice), poprvé uvedenou na festivalu v Salcburku 1981 a – pokud vím – od té doby (řekl bych, že ne bezdůvodně) nehranou, a to i když ji Handke později přepracoval, resp. napsal nový závěrečný několikastránkový monolog o síle umění.

Příběh je celkem jednoduchý. Jde o návštěvu městského intelektuála (Handkeho alter ego) v odlehlé vesnici, kde má se svým bratrem dělníkem Hansem a sestrou prodavačkou projednat rodinné dědictví. O nic víc nejde.

Handke je známý svým složitým a košatým jazykem, mohutným slovním i větným aparátem. Pro tuto vlastnost ho mnozí vysoce cení a obdivují, a jiní se mu raději vyhýbají. I pro tuto produkci měla oficiální homepage festivalu hezkou charakteristiku: Sbírka monologů – cosi pro neumdlévající Francouzky a Francouze. Ta sedí. Nordey podle svého vyjádření dělá divadlo pro milovníky poezie. Peter Handke, jeden z nejdůležitějších současných rakouských autorů, bývá označován za básníka. Od svých literárních začátků se zabývá především jazykem a jeho působením. Jeho prismatem vnímá – jakoby sekundárně – skutečnost. Od konce sedmdesátých let se se stále větší intenzitou zabývá literárním zpracováním problémů tvůrčího procesu, postavením intelektuála a literáta ve společnosti – tedy sebereflexí. To především ve smyslu sebepoznávání přes poznávání nových, nezvyklých reálií. Bezpochyby s tím jsou spojeny i jeho četné cesty po celém světě.

To neznamená, že by se – zvláště v poslední době – vyhýbal konkrétním politickým postojům a zpracování politických témat. Čas války NATO proti Jugoslávii trávil v této zemi a napsal o tom působivou a čtivou reportáž, v níž přináší zcela jiný než běžně známý obraz událostí (pokud je mi známo, je jediný, kdo upozornil na to, že Srbsko přijalo albánské utečence z Kosova, kteří tam uprchli před svými krajany). V roce 2006, poté co se zúčastnil Miloševičova pohřbu, odvolal ředitel Comédie Française Marcel Bozonnet připravy premiéry jeho nového textu Hra o tázání aneb Cesta do sonorní země. Jacques Chirac tehdy s odvoláním na statut, podle kterého v této instituci neexistuje cenzura, resp. ji smí provádět pouze král, odvolal pro změnu – na hodinu – Bozonneta z funkce ředitele. Uvedení Handkeho tedy nepostrádá i určité politické brizance.

To ale není z inscenace bezpodmínečně zřejmé, i když některé repliky, speciálně postavy dělníka Hanse hraného samotným Nordeyem – např. My, vykořisťovaní, ponižovaní a urážení, jsme solí země… – vyvolávají spontánní potlesky. Nordey vytvořil mimo Francii nechvalně pověstné „(pro)stojové“, neustále jen mluvené, nepohyblivé francouzské divadlo. To letošní trvalo přes čtyři hodiny. Mnozí diváci umdlévali, ale zdaleka ne všichni. Je řada fanoušků tohoto typu produkcí. Specielně velice výrazný Nordeyův projev (prý se mu naučil při práci s hluchoněmými) mnohé fascinuje. Jím však své kolegy tak říkajíc „přehrává“ a z diváckého zájmu vytěsňuje, což pokládám za autorsko-režijní nedostatek.

Rachot ulice

Hlavním letošním projektem v legendárním lomu Boulbon, který pro divadlo objevil kdysi Peter Brook, byla Shéda. Projekt vytvořil druhý letošní artiste associé, konžský autor, režisér a organizátor divadelního festivalu v Brazzaville Dieudonné Niangouna. Jeho přizvání ke spolupráci – ať již sama produkce dopadla jakkoliv – bylo momořádně záslužné a festival obohacující. Právě on poukazuje na bohatství a velikost současné francouzské kultury, živě tvořené i mimo „mateřskou“ zem. A je svým způsobem i krokem k vyrovnání se bývalé koloniální moci se svou kolonií. Přicházím z moc velké dálky, tam, odkud přicházím, není běžné se sem dostat… řekl při tiskovce zjevně dojatý Dieudonné Niangouna. Je to jedna z nespravedlností, která nemusí být ani nám zcela vzdálená, na niž často Afričané v rozhovorech upozorňují: My, Evropané, k nim můžeme kdykoli přijet, oni k nám ale ne.

Shéda vznikla v improvizacích jeho Compagnie Les Bruits de la Rue (Rachot ulice) složené z performerů nejrůznějších národností (Konžané, Francouzi, Rumuni, Senegalci, Kameruňané) při zkouškách v Brazzaville. Výběr herců rozličných národností nebyl neúmyslný. Potřeboval jsem různá těla, různé příběhy, osvětloval jejich národnostní rozpětí Niangouna. Světovou premiéru měla produkce na červnovém Holland Festivalu v Stadsschouwburgu v Amsterdamu (mimochodem, tam bylo možné vidět s předstihem i jiná avignonská představení jako např. Lauversův Place du marché 76).

Niangouna v programu k inscenaci vysvětluje, že slovo Shéda vlastně nic neznamená. Na jednu stranu připomíná výraz pro čerta nebo démona (Sheta), na druhou označení pro pochybné záležitosti (Shida). Naučil se je od konžského herce Danyho Mukokoa. Ten je používá ve smyslu našeho hereckého Tfuj, tfuj nebo Zlom vaz.

Na začátku zkoušek Niangouna nechal své herce dva dny vyprávět vlastní i cizí příběhy, mýty a historky z minula i současnoti. Z tohoto materiálu sestavil svoji „hru“. Kdybychom chtěli být zlomyslní, mohli bychom říci, že ta podle toho vypadá. Skládá se z řady ne zcela koherentních scén, výstupů i technických postupů (někteří učinkující vstupují na scénu z jakési roury, jakoby Tinguelyho mašiny, resp. strojů, které v minulých letech použil Charmatz). Je to divoká směsice zážitků z válek, z ne vždy zcela jasných a souvislých příběhů o bídě, chudobě či útlaku a také z politických komentářů (i Karel Marx je uveden) a pokusů z tohoto srabu vybřednout.

Zapomeňte na Ostermeiera

Německé soubory opět nadchly – mimořádný úspěch měl Faust v režii Nicolase Stemanna. Jeden z recenzentů dokonce napsal: Zapomeňte Ostermeiera, zapomeňte Marthalera, Stemann je nová hvězda…

Nepřehlédnutelnou událostí bylo i hostování düsseldorfské činohry (mimochodem na této scéně nalezl jeden ze svých nových domovů D. D. Pařízek) s inscenací jejího šéfa Falka Richtera Rausch. Z nedostatku místa se o těchto a několika dalších projektech dočtete v části mé reportáže, která vychází na i-DN.

Budoucnost Avignonu

V září nastupuje do ředitelské funkce Avignonského festivalu Olivier Py, známý herec, režisér a autor. Narodil se na jihu Francie, což není myslím zcela nedůležité, neboť se vrací svým způsobem tam, odkud přišel (i Vilar odtud pocházel). Patřil mezi kritiky současného konceptu festivalu („uzavřený klub“). Napsal několik her (Slunce bylo uvedeno ve světové premiéře ve Volksbühne v Berlíně) a také román (Ráj smutku). V Avignonu Off byl letos na programu hned třikrát. Dvě inscenace pro děti vycházely z jeho jevištních textů, on sám vystupoval ve své hudební one man show Miss Knife chante Olivier Py, s níž „tingluje“ již delší dobu Francií a příležitostně i zahraničím. Jeho Hugenoti (Meyerbeer) v Bruselu a Strasburgu byli oceněni jako inscenace roku. Inscenoval i ve Vídni, v Lyonu, v Mnichově, v Barceloně, v Ženevě, na festivalech v Avignonu i Edinburghu a samozřejmě i jinde. Do konce této sezony byl ředitelem pařížského Divadla Odeon – Théater de l’Europe, kam přivedl celou řadu zajímavých osobností (Castorff) a odkud byl za podivných, téměř českých okolností vyhozen a nahrazen Lucem Bondym, který opouští pro změnu Wiener Festwochen. Od Vilarovy éry se tak poznovu vrací do ředitelské funkce herec a režisér a instituce artiste associé pravděpodobně zmizí. Na tiskové konferenci uspořádané ke konci letošního festivalu Py ocenil letos otevřenou novou divadelní budovu v Avignonu-Champfleury nazvanou La FabricA. Odcházející ředitelé si od svého nástupu 2004 přáli její vybudování. Lze tu hrát (jeviště lze přizpůsobit jakémukoliv souboru), zkoušet a hostující umělci tu mohou dokonce bydlet. Py přitom neopomenul podotknout, že Avignonský festival by měl vznikat v Avignonu. Pleonasmus? Myslím, že to byla narážka na skutečnost, že tomu v posledních letech bylo trochu jinak. Jak si představuje svůj program, odmítl s poukazem na vlastní chystanou tiskovou konferenci sdělit. Šušká se, že už do Avignonu pozval inscenaci hry Christiana Schiarettiho z TNP Mai, Juin, Juillet, zabývající se událostmi 68. roku s postavami Jean-Louis Barraulta a Jeana Vilara. A bezpochyby uvidíme i nějakou inscenaci nového ředitele. Takže je za rok na co se těšit.

• Autor: Petr Feyfar
• Publikováno: 3. září 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Avignonské utopie 2013

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ