Věčné téma polské identity (No. 5)
Varšavský Teatr Narodowy, tedy polské Národní divadlo, uvedlo hru Aktor (Herec), málo známé dílo Cypriana Kamila Norwida /1821-1883/, čtvrtého věštce z období druhého pokolení romantických básníků, který byl ve své době nejméně pochopen ze všech představitelů té doby.
Žil dlouho, takže jeho tvorba se už dostává na hranici s érou tzv. pozitivismu. V programu se uvádí, že je to kritika kapitalismu, dokonce je autor trochu srovnávaný s mladým Karlem Marxem, který v té době také žil. To je myslím přehnané. Pokud text i obsah hry má k něčemu blízko, tak je to tvorba Honoré de Balzaca, tu kritiku kapitalismu podtrhl až mladý režisér Michał Zadara.
Režisér Michał Zadara během zkoušek. FOTO RADEK PIETRUSZKA
Zdegenerovaná šlechta, která není schopná tvůrčí práce, žije v salónní zahálce a pohrdá všemi nižšími třídami, je krachem jednoho z největších bankéřů té doby nucena začít akceptovat lidi či profese nižší úrovně. Tak se mladý hrabě /Oskar Hamerski, skvělý výkon tohoto charismatického umělce/ stává hercem. Přijímá profesi, kterou předtím jeho rodina silně pohrdala, a to díky pomoci slavného herce, svého školního kolegy /Arkadiusz Janiczek, pěkná studie herecky deformované osobnosti/. Sestra /Patrycja Soliman/ se ráda provdá za zbohatlického spekulanta /Marek Barbasiewicz/, který neměl předtím u ní ani zbla naděje na úspěch. Stane se tak v situaci, kdy její snoubenec baron a právník/ Mateusz Rusin/ ztratí o ni najednou zájem. Názory musí změnit i pyšná matka-hraběnka /Ewa Wiśniewska/. Svět opanovávají podnikatelé, jako je majitel hotelu /Waldemar Kownacki/ a jeho dcera /Wiktoria Gorodeckaja/, která vlastní divadelní kavárnu, či modistka /Anna Chodakowska/.
Svět opanovávají podnikatelé, jako je majitel hotelu Faustyn Bizoński /Waldemar Kownacki/. FOTO RADEK PIETRUSZKA
Režisér, který vyrostl v zahraničí, má k polské klasice jiný vztah než tvůrci, kteří v Polsku žili a vnímají tuto literaturu jako povinnou, z velké části vyprázdněnou četbu. Dokázal ji ve svých předcházejících inscenacích interpretovat současně a formou jí vždy poskytoval i velmi účinnou aktualizaci. Tak je tomu i v tomto případě. Inscenace se hraje na moderní, komorní pobočné scéně varšavského ND, která je určena pro relativně malý počet diváků. Ti sedí uprostřed na točně /jako v Českém Krumlově/. Jednotlivé scény se po otočení hrají v realisticky přesné, výtvarně pečlivě vyvedené dekoraci /jako např. v našem ČK/. V divadelní kavárně /přesná kopie kavárny, která se nachází v sousedství divadla/, v aristokratickém salónu s obrazy, které bude nutné prodat, v hale hotelu. Tento technický princip jako by v polském divadle v posledních sezonách objevili a začíná se velmi často využívat jako osvěžující inscenační prvek.
V aristokratickém salónu s obrazy, které bude nutné prodat. FOTO KRZYSZTOF BIELIŃSKI
Představení bylo herecky velmi působivé. Není divu, soubor totiž disponuje velkým počtem vynikajících, fyzicky i technicky velmi dobře vybavených herců, zejména v pánské části souboru. Trochu neústrojně či násilně se jevil – jistě záměrný – rozpor mezi archaickým jazykem a soudobou moderní jevištní formou. Režisér totiž Norwidův text nijak neaktualizoval a téměř jej neupravoval. Jeho inscenace kladla důraz na změněné tvrdé společenské podmínky, na tzv. „organickou práci“ /to bylo krédo pozitivismu jako reakce na planá romantická a aristokratická hesla/.
V hale hotelu. FOTO archiv
Analogii s dnešní dobou vidí režisér zcela jasně. Podtrhuje ji, ale zároveň apeluje na potřebu respektovat umění a umělce, podporovat je a vnímat, že jsou podstatným, citlivým indikátorem každé doby. Tak vidí i svou inscenaci, svůj výklad textu. Ač se tedy příběh odehrává v dávné minulosti, samotný apel inscenace cílí razantně na dobu dnešní. Jde o inscenaci aktuální a vášnivou, která diváky rozhodně nenechá chladnými. A takové divadlo má myslím smysl.
Teatr Narodowy Warszawa – Cyprian Kamil Norwid: Aktor (Herec). Režie Michał Zadara, scéna Robert Rumas, kostýmy Julia Kornacka, hudba Dominik Strycharski, světelná scéngrafie Artur Sienicki, dramaturgie a jazykový úprava Grażyna Matyszkiewicz. Premiéra 4. 2. 2012.
///
Touto glosou mé letní putování loňskou jarní sezonou v Polsku (jedná se o představení, která jsem zhlédl v březnu 2012) končí. Rozhodně však nekončí mé putování divadelní Evropou, především německojazykovou a Polskem. Děkuji čtenářům i-DN a DN za pozornost a někdy příště na shledanou.
Komentáře k článku: Věčné téma polské identity (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
