Příští vlny jara a zimy (No. 3)
Energetické zdroje, industrializace a otázka lidské existence. Tři zásadní faktory našeho „tady a teď“ se staly tématem site-specific inscenace Ropa, závěrečné části čtyřdílného cyklu Cesty energie. Divadelní projekt, koncipovaný Miroslavem Bambuškem a Ewanem McLarenem, zarámoval širokospektrální obraz vybraných zdrojů do industriálních prostor, kterým divadelní prostředky dodávají zcela nový rozměr. Imaginární ropný vrt v Automatických mlýnech v Pardubicích koresponduje s českou historií z období Rakousko-Uherska, kdy ve „městě perníku“ vznikla rafinérie na zpracování haličské ropy.
Imaginární ropný vrt v Automatických mlýnech v Pardubicích koresponduje s českou historií z období Rakousko-Uherska, kdy ve „městě perníku“ vznikla rafinérie na zpracování haličské ropy. FOTO KILIÁN VRATNÍK
Ropa je síla a plyn je moc. Nebo naopak? Východní postkomunistický stát těží z útrob matky Země obojí, takže na pořadí koneckonců zase tak nezáleží. Diktátorský prezident (Leoš Noha) stalinistické myšlení, manýry ani totalitní politiku nezměnil. Proč by to také dělal, když proti jeho moci neexistuje páka – tedy kromě existenční závislosti na vodě. Příjmy z prodeje ropy vyschlé studny nenaplní, maximálně jimi můžete zacpat ústa lidu nebo zástupci mezinárodní organizace na ochranu lidských práv Bruno Koníčkovi z demokratické, leč mocensky zcela bezvýznamné České republiky. Ale bez vody nepřežije ani diktátor. Řešení? Vyvraždit část lidstva. Na nějakou dobu bude dost vody pro všechny. A v zubožené zemi není rozpoutání válečného konfliktu zase takový problém. Bída dělá z lidí zvířata a boj proti terorismu platí za mezinárodně uznávaný důvod.
Ropa je síla a plyn je moc. Nebo naopak? FOTO Kilián Vratník
V úvodu Ropy se symbol světla rodí z lůna Země jako prezidentův zlý sen o žhavém bohatství. Slabou chvilku přebíjí vědomí moci: tatíčkovská shovívavost ve veřejném projevu, oslavný průvod či rozdávání stravenek lidu, o jehož osudu mezitím rozhoduje hlavní manažer těžařské společnosti John (Tomáš Jeřábek) prostřednictvím telefonů v kruhovém velíně. Za nejzdařilejší scénu první části lze asi považovat prezidentovo jednání s Bruno Koníčkem. Diktátorovu samolibou nadřazenost a předstíranou bodrost (Gothaj rovná se Gott High!, české písničky o koníčcích, pivo) střídá kategorické odmítání diskuze o lidských právech, přerušované úplatky a výhrůžkami („Místo osmi jste dali čtyři, my nezapomínáme.“). Ani pamětníci z řad diváků dozajista nezapomněli.
Škoda, že v celkovém vyznění působí první polovina inscenace didakticky. Ropu jako surovinu připomínají materiály použité na výrobu scény, spuštěný motor, plastická operace pikolíka (Tomáš Bambušek) a dokonce prezidentova milenka, plastikami udržovaná herečka (Jakub Čermák), která poučuje diváky o využití ropy a vzápětí demonstruje svou inteligenci výstupem „Happy Birthday, Mr. President“ á la Maryline Monroe. Naléhavost tématu naopak podtrhuje efektní práce se světly a hlasitá dunivá hudba, rezonující ve stěnách průmyslové haly.
Škoda, že v celkovém vyznění působí první polovina inscenace didakticky. FOTO KILIÁN VRATNÍK
Druhá část se odehrává za noční tmy ve venkovním prostoru a nabízí velkou industriální podívanou. Asfaltové prostranství a okolní cihlové budovy ožívají ve fascinující stínohře, které vévodí zautomatizovaný kyvadlový pohyb obrovitého stínu ropné věže jako všemohoucí temný Bůh. Připomíná kladívkový pochod z The Wall od Pink Floyd. Z Automatických mlýnů se stává mlýnek na maso.
Na stěně jedné z budov visí ve výšce zhruba pěti metrů funkční umyvadlo, odosobněný důkaz civilizace. PET lahve spojují v přeneseném významu ropu s vodou, drátěný plot svět mocných a bezmocných rozděluje. K těm druhým patří Anna (Halka Třešňáková) i Bruno, odklizený prezidentem na revizní cestu. Nepsaný ortel smrti vymění v kritické chvíli za roli rukojmího. Třetí světová válka je na spadnutí, nastává apokalypsa v lidských vztazích. Vysátou zemi symbolizuje hořící slovo GAIA. Poslední slovo, to, které bude na konci.
Doprovodná hudba Vladimíra Franze reflektuje dění prostřednictvím srozumitelně interpretovaných hudebních stylů a nasazením jednotlivých nástrojů. S blížícím se koncem nastupují smyčce, závěr zpečetí varhany. Herci zažívají syrovost prostředí na vlastní kůži, dokáží ji transformovat do svého výkonu a předat divákům.
Modlili jsme se k přírodě. Modlili jsme se k bohům. Je na čase, modlit se k ropě? Nebo se máme raději pomodlit za nás?
Komentáře k článku: Příští vlny jara a zimy (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
