Martyn JacQues: Živým věřit nemůžete
Martyn Jacques je textař, skladatel, zpěvák a hráč na harmoniku a klávesové nástroje londýnské kultovní kapely Tiger Lillies, jež od svého vzniku koncem 80. let často vystupuje v Česku. V posledních letech především v pražské Arše – naposledy 20. září. Jejich produkce jsou směsí divadla, kabaretu a hospodského šramlu. Ztřeštěná bizarnost a groteskní humor se střídají s oplzlými obrazy sexu a smyslnosti, existenciálními tématy života a temnými tóny umírání a smrti. Takový byl i rozhovor, který jsem s Jacquesem vedl.
Kdo jste? Člověk, nebo monstrum?
Jsem starý zvrhlík, který s opovržením zírá společně s Joelem Greyem (herec, který získal Oscara za roli Kabaretiéra v muzikálu Kabaret – pozn. překl.) na stupiditu a korupci konformního života a umění. Takže soudím, že rozhodnutí o tom, zda jsem člověk, nebo monstrum, je na vás.
Vaše příjmení není typicky anglické…
Jacques je francouzské jméno, tak ve mně asi bude i cosi francouzského.
Jaká jsou vaše nejoblíbenější slova?
Cum and sheep – Mrdka a ovce.
Proč?
Protože mě činí šťastným.
Své písně označujete jako criminal castrati’s anarchic Brechtian blues. Mohl byste ty pojmy vysvětlit?
To jsou všechno fóry. Vykašlete se na to, spojovat je s tím, co děláme. Jen ne žádnou serióznost.
Jak byste tedy charakterizoval hudbu Tiger Lillies?
Mrtvolně skřetí satanský folk. Říkají tomu temný kabaret, což je trochu mainstreamovější definice. Léta jsme kašlali na hudební byznys a on kašlal na nás. Tak se nám podařilo nepozorovaně vybudovat kult.
Máte nějaké oblíbené umělce, či dokonce vzory?
Bylo by jich hodně, hlavně v muzice. Ale všichni jsou mrtví. Nemůžete přece věřit živým. Musejí se nejdřív proměnit v příšery.
Blízcí jsou vám tedy šílenci a blázni…
Nikdy byste neměli posuzovat knihu podle obalu.
Věříte někomu v současné politice?
Strašně těžko bych našel někoho, kdo by nebyl ulhanej pokrytec.
V Čechách jste začali vystupovat v 90. letech po squattech a hospodách. Co si z toho období vybavujete?
Strávil jsem tehdy spoustu času tím, že jsem dosti veřejně provozoval sex se svou českou přítelkyní a navštěvoval s ní pražské sex-kluby a bordely. Bylo to skvělé! Jeden bordel jsme měli celej pro sebe. Pozval nás tam jejich teplej barman Ringo, když nás viděl v hospodě U vystřelenýho voka a líbili jsme se mu. Myslel si, že jsme „happy music“!
Jak vidíte Českou republiku? Dá se porovnávat s Velkou Británií?
Mnohem víc, než když jsem tu byl poprvé.
Ve svých písních často používáte motivy hřbitovů a záhrobí. Odkud se berou?
Den mrtvých duší – Dušičky – pochází z Čech. Chodíte na hřbitovy a zapalujete svíčky na hrobech.
Co pro vás znamená smrt?
Je to dramatické, strašidelné, smutné téma dobré pro písničku.
Vaše produkce bývají dost divoké.
Chci přimět lidi k přemýšlení a prožitku. Inspirovat je k tomu, aby nebyli jen kretény konzumujícími mainstream.
Váš nejsilnější životní zážitek?
Když jsem šukal v šatně Archy se svou českou přítelkyní a celá skupina bušila na dveře. A pak jsem šel přímo na scénu a hrál. Ale nejsilnější zážitek vůbec byl patrně ten, kdy jsem viděl svou matku umírat na rakovinu.
(s pomocí překladatelky Jany Soprové)
Komentáře k článku: Martyn JacQues: Živým věřit nemůžete
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)