Martin Dejdar: Vždycky se objeví nějaký čert, který vám nabídne výhody, když mu to podškrábnete

Prostory, v nichž se líp nadechnete

New York je náš novoroční rituál. Už šest nebo sedm let si tam s manželkou jezdíme odpočinout a užít si týden klidu po hektické vánoční době. Částečně jsou to ale návštěvy pracovní, jak jen to jde chodím do divadla, a letos jsem na Broadwayi objevil zajímavý obchod, který prodává filmové a divadelní scénáře. Pár jsem jich nakoupil a nechám si je přeložit, protože už několik let sním o vlastním divadelním projektu. A některý z nich by mohl naplnit představu, kterou o něm mám. Snad…

Ke Spojeným státům – pokud vím – máte všestranně kladný vztah. Na konci 90. let jste v nich rok žil, dokonce jste napsal cestopis Jak jsem potkal Ameriku… Proč se vám tak líbí?

Vlastně ani nevím proč, mám prostě z té země dobrý pocit. Zdá se mi, že tam nějak všechno funguje, jak má, lidi tam žijí podle psaných i nepsaných regulí a dodržují je, aniž by jim to připadalo divné. Najezdil jsem po Americe tisíce kilometrů a překvapilo mě, že většina řidičů s jistou tolerancí nepřekračuje povolenou rychlost a přijde jim to naprosto přirozené. Na každé křižovatce, na každém přechodu, když nevíte, jak dál, se vás někdo ujme a poradí vám. Na dveřích každé restaurace je cedulka – počkejte, my vás posadíme – a Američana nenapadne sám se drát dovnitř. To je ale normální, že se zaměstnanci nějakého zařízení o vás postarají, ne? Setkal jsem se s desítkami českých turistů, kteří na podobné „vymyšlenosti“ nadávali, ale dodržovat určité zvyky a mít ohled na druhé je přece součást svobody. A ne, že si každý může dělat, co chce, jak si myslí mnozí Češi. To není svoboda, to je anarchie. O Americe se říká, že je to policejní stát. No, nevím. Pokud neohrožujete ostatní, policie si vás ani nevšimne, pomáhá vám a chrání vás, na rozdíl od té naší, která to má napsáno akorát na autech. Když staré babičce vyleze kočka na strom a nemůže dolů, zavolá policajta a on přijede a bez řečí ji sundá. A pak ještě té babičce popřeje hezký den. Zkuste si to představit u nás. 

Co ještě se vám líbí na Americe?

Ty obrovské prostory, ve nichž se líp nadechnete. A potom hlavně to, že Američani absolutně ctí soukromí a soukromý majetek a když ho někdo nerespektuje, je tvrdě potrestán. Doma mi dvakrát před barákem vykradli auto a nakonec to vypadalo, že si za to můžu sám, protože jsem měl v autě drahý navigační a audio systém. Prokristapána, to je úplně zrůdný myšlení. Kdybych měl na zadním sedadle sto kilo zlatých cihel a při tom otevřený okýnko, není to moje provinění, že mi je ukradli. Nikdo přece nemá právo lézt do mého auta. Nebo na můj pozemek. A to platí v Americe bez diskuse.

Miloš Forman mi před léty v našem rozhovoru řekl, že všechno, co se o Americe říká, je pravda – to nejlepší, i to nejhorší. Vy jste při svých častých pobytech ve Spojených státech opravdu neměl žádnou negativní zkušenost?

Miloš Forman žije v Americe léta a jistě ví, o čem mluví. Já jsem tam nikdy nebyl v situaci, že bych se musel starat sám o sebe nebo živit rodinu. Čili můj pohled je nutně neúplný a ovlivněný tím, že jsem se tam nikdy nedostal do krizové situace, kterou bych nezvládl sám řešit.

Jak to bylo s Panstvím

Možná, že by se přece jen něco našlo. Od jistého amerického agenta jste za svého ročního pobytu koupil filmový scénář Panství, snímek jste produkoval, ale film neměl komerční úspěch a vám zbyly oči pro pláč – a strašlivé dluhy?

Bylo to jinak. Ten scénář jsem nekoupil, nebyl jsem producentem, byl jsem koproducentem, který se staral o obsazení a další záležitosti spojené s natáčením. S mým rokem v Americe to nemá nic společného. A ten film komerčně úspěšný byl, vydělal spoustu peněz, bohužel jen pro americkou distribuční firmu. Což jsem se dozvěděl až asi po sedmi letech. Já jsem tenkrát pod různými tlaky a z různých důvodů převzal za jiné lidi na sebe určité finanční závazky. Ale už jsem se s tím vyrovnal psychicky – i finančně – už se tím nezabývám, i když mě to stálo deset let života. A jsem moc rád, že ten film vznikl. To není americký film, je to český film se světovými hvězdami, jako je např. Peter O’Toole. Navíc mě těší, že je to první český opravdu nezávislý snímek. Jeho vznik nepodporovaly žádné státní granty a žádné české koprodukční televizní stanice. Celý ho zaplatily privátní peníze.

V Panství jste velkou roli měl i vy a s Peterem O’Toolem jste byl často na place. Co on je vlastně zač?

Je to úžasný, skvělý člověk a všechny ty kecy o jeho hvězdném chování jsou jenom pověsti a lži. Vůbec nic mimořádného na nás nepožadoval. Pouze karton cigaret denně, davidoffek. Seděl ve svém karavanu a kouřil a pokaždé, když vylezl na scénu, byl perfektně připraven. On je geniální herec s nečekanými nápady. Když se natáčel jeho dialog s Gabrielle Alwar, přehodil najednou svůj part do welštiny – což pochopitelně ve scénáři nebylo – a tím vytvořil tak emocionální situaci, která by jinak nevznikla.

Mrzí mě, že pobýval tak dlouho v Česku a žádná česká media o něj neprojevila zájem, ačkoliv jsme rozhovor s ním nabízeli kdekomu: novinám, časopisům, České televizi. V tu chvíli je holt zajímali jiní herci, jiné filmy, jiné problémy, a vlastně ani ty ne. Nejvíc se popisovaly skutečné i vymyšlené skandály momentálně populárních bulvárních hvězdiček. Za dva měsíce na to, to už byl pryč, po něm najednou média začala šílet. Typicky české…

Myslíte si, že my Češi jsme sebevzhlíživý, povrchní národ?

To si netroufám tvrdit. Jisté je, že v naší zemi se od určité doby bulvarizuje všecko, i seriózní média bohužel sklouzávají k bulváru. Lidi nepřemýšlej a čím dál víc jsou pod vlivem těch debilních článků, které mají nulovou informační hodnotu. Hrozné je, že vůči bulváru jste tady naprosto bezmocný. Rozumím tomu, že když nabourám auto nebo se na večírku opiju a nevím o sobě a bulvár to rozmázne, že má na to právo. Ale když napíše naprostou lež, třeba že týrám vlastní děti, když mi za účelem zisku ničí kariéru a rodinný život, je to pro mě zločin, který se rovná krádeži a pokusu o vraždu. A měla by na to být trestní sazba. U nás ale je zákon na ochranu osobnosti děravej jak řešeto. Vy ty lži zažalujete a soudce vám řekne: vy jste celebrita, vy s tím musíte počítat – a vaši žalobu zamítne. Kde to žijeme? Inu, v Čechách!

Může ke kultivaci společnosti alespoň v malé, omezené míře přispět divadlo?

Obávám se, že těžko. Protože ti, co chodí do divadla, z velké většiny kultivovat nepotřebují. Za bolševika byl nepřítel jasnej. Když jsme v Ypsilonce v osmdesátých letech hráli Voskovou figuru nebo Sebevraha, diváci si ty inscenace uměli velmi dobře přeložit a věděli, že jim dávají naději a víru. Dneska se politické divadlo dá dělat jen velmi obtížně, říkat se může naplno všechno a nikoho to vlastně ani pořádně nezajímá. Na druhé straně jsme strašně přepolitizovaná společnost. Ve světě sotva potkáte tolik lidí, kteří by se pořád bavili o politice tak jako my, a tak jako nás je to, s prominutím, nasíralo. Ale bojím se, že nás to štve jen při těch řečech, veřejně se angažovat nehodlá nikdo. Existují výjimky, samozřejmě. Mně se třeba moc líbil text dramaturga České televize Bedřicha Ludvíka na téma našeho státního zadlužování. Píše v něm: já na dluh nežiju, já žiju tak, abych měl vždycky nějakou rezervu a nemusel si půjčovat, a za to, co se děje se státním rozpočtem jste odpovědni vy, politici, a jestli jste zadlužili tuto zemi, je to vaše vina, ne naše.

Ypsilonka – můj osud

Vosková figura a Sebevrah – to jsou nejoblíbenější inscenace vaší ypsilonské éry? Nebo je to Kafkova Amerika, která vás – jak jsem se dočetl na internetu – inspirovala k tomu, abyste do Ameriky jel?

Víte co? Já má rád všecky ypsilonské inscenace. Kromě těch jmenovaných třeba Shakespearova Othella, Boha Woodyho Allena, i ten šílenej projekt Horror band, ve kterém jsme s Jirkou Schmitzerem, Martinem Janoušem a Honzou Jiráněm hráli big beat, Horké to někdo rád, Oprátku, Okno, Prahu stověžatou… až po toho Fausta. Některé z těch titulů byly u publika úspěšný míň, diváci chodí do Ypsilonky za svou jistotou a nechtějí změnu, ale pro nás herce právě ta proměna byla hodnota, šance, abychom neustrnuli. Vosková figura ovšem zůstane v mé paměti na věky. Tedy dokud budu živej. Bylo to první představení v Ypsilonce, ve kterém jsem hrál. První setkání se skvělými herci. Fantastické reakce publika, které okamžitě vytušilo, že se ten obraz carského Ruska ve skutečnosti odehrává u nás v roce 1987.

V Ypsilonce jste čtvrt století. Co se za tu dobu změnilo, v čem je Ypsilonka jiná?

Myslíte repertoár nebo šatnu?

Hereckou šatnu, dejme tomu…

Někteří herci odešli, jiní přišli, to je víceméně normální. Duch, nálada, která v ní panuje, se nezměnila vůbec. Pořád se máme rádi, pořád chceme být pohromadě. Vždycky když slezu dolů, do toho suterénu, hned si uvědomím, že to je jinej svět, ve kterém se neintrikuje a ve kterém si užíváme spoustu srandy, humoru, mystifikace. Vše se obvykle točí kolem Jirky Lábuse, on je to takový nádherný ufon, stále s hlavou v oblacích. To třeba Jirka Schmitzer je zase člověk, který stojí pevně nohama na zemi, moc nemluví, a když už něco řekne, tak to sedí. A vždycky když to potřebujete, vám pomůže. Podobně Pavel Nový, kterému přezdíváme brouk Pytlík, protože všecko ví a všecko zná. U nás v divadle jsou výborní lidi: dále třeba Mirek Kořínek, Honza Jiráň, Petr Vacek a další a další. Jo a máme společného protivníka o patro vejš: divadelní kancelář. Ale to říkám v uvozovkách, ony ty naše vzájemné dohady jsou vlastně docela zábavný.

Já trávím v Ypsilonce skoro víc času než doma, je to pro mě druhá rodina.

A vaše vztahy s Janem Schmidem? Jsou složité nebo dokonce někdy konfliktní?

Určitě složité a občas i konfliktní. Já už ale dlouhou dobu Schmida podezírám, že když vstoupí s někým do konfliktu, vždycky je za tím nějaký záměr a on sám je nad věcí. A i když udělá něco, co není košer, ví proč a kam směřuje. Honza Schmid je svým ústrojenstvím čaroděj, který dokonale ovládá své řemeslo – i to šéfovské – a z jeho jednání pokaždé vzejde něco dobrého nebo aspoň neočekávaného. Cením si na něm, že jeho vztah k nám, hercům, není ultimativní. Dokáže nám vyjít vstříc a ulevit nám menším počtem představení nebo nás vůbec neobsadit, když máme zajímavou nabídku jinde. A jak tak mluvím s kolegy herci odjinud, dovídám se, že v jiných divadlech to vůbec není běžné.

Ypsilonka existuje dlouhých pětačtyřicet let. Sem tam, hlavně od mladších kritických dam, jež však píší do významných deníků, si přečtu kritiku, že dneska už je Ypsilonka nezajímavá, protože je pořád stejná…

A jací jsou třeba Cimrmani? Nebo Sklep? Provázek? Ypsilonka, to je svéráznej styl a kdyby lítala ode zdi ke zdi, už bych v ní dávno nebyl. Ještě musím dodat, že jsme hudební divadlo, jasně vyprofilované, a tak určité prvky jsou konstantní a budou zachovávány v každé naší inscenaci. To, že někteří mladí říkají, že jsme furt stejní, mně nevadí. Mladí musí být radikální. Ale zaráží mě, když takový nesmysl tvrdí divadelní kritik, který by měl o divadle něco vědět… A ještě vám něco povím. Když asi v polovině devadesátých let nastoupila do Ypsilonky první várka studentů ze Schmidova ročníku DAMU, dívala se na nás, staré psy, s úctou, ale trošku nám dávala najevo, že jsme stará veteš. Asi po deseti letech přišla další skupina mladých – a pro ni byla i ta předchozí generace veteš. Tak to prostě je.

Pamatuji si, když jste byl mládě vy. Bylo to v představení Mimózy, v němž jsem vás poprvé uviděl. A fascinovalo mě, s jakou bravuru jste se po jevišti pohyboval. Vlastně skoro létal, od stropu na podlahu a zpět, z jedné strany jeviště na druhou – jako by pro vás neplatily fyzikální zákony.

Za to vděčím sportu. Sportoval jsem už jako malej kluk a díky tomu jsem ohebnej a akrobacie mi nedělá potíže.

Výčet sportů na vašich internetových stránkách je úctyhodný: tenis, golf, kolečkové brusle, snowboard, lyže, motorka… Je to jen záliba, relaxace, anebo nutnost, abyste jako herec zvládl skoro i nemožné?

Bez fyzické kondice bych byl jako herec úplně nemožnej. Když jsem hostoval ve Zpívání v dešti, neslezl jsem při velkém fyzickém vypětí z jeviště tři hodiny – a nebýt vytrénovanej, vůbec bych nemohl tu roli hrát. Bohužel před dvěma roky jsem podstoupil operaci kolena, která mě od sportu na čas vzdálila, fyzická kondice šla dolů a váha nahoru. Dneska už zase sportuju hodně. Jednak proto, že mě to baví, a za druhé proto, že herec by měl dobře vypadat, aby se divákům, když se svlékne před kamerou, nezvedl žaludek. V současné době je pro mě sport číslo jedna hokej, máme takový amatérský mančaft, HC Olymp, s nímž hrajeme exhibiční utkání.

Je hokejový zápas v něčem podobný divadelnímu představení?

Jen při premiéře, kdy, podobně jako při hokejovém utkání, nevíte, jak to dopadne. Nabíjí vás stejný adrenalin. Po desáté repríze je to v divadle ale už zažité. Samozřejmě, že musíte být pořád ve střehu a pořád koncentrovaný, ale průběh „děje“ je předem dán. U hokejového zápasu je jiná každá vteřina

Jak jste se, coby student DAMU, dostal do Pražské pětky? To bylo tenkrát velmi neoficiální a velice uzavřené společenství…

Přivedla mě tam Eva Holubová, které jsem připadal nějak zajímavej. V Mimóze jsme s Tomášem Vorlem udělali představení Malý Nezbeda a Podívejte, jak se kroutí, a přiznávám, že jsem tenkrát spoustě věcí, spoustě těch akcí a situací vůbec nerozuměl. Ale přišlo mi hloupý zeptat se, o čem jsou. Pamatuju si, že některé z těch etud byly inspirovány knížkami, které Vašek Marhoul přivezl z Norska nebo z Dánska, to už nevím jistě. Tušil jsem, že to, co děláme, je něco velice podstatného, když narvanej Bráník, kde jsme hráli, tak řve nadšením.

Proč jste Mimózu, součást Pražské pětky, opustil?

Končil jsem studium a z Ypsilonky jsem dostal nabídku na roční hostování. A já se pro ni rozhodl, protože to byla jistota. Pražskou pětku zřizovala agentura, tehdy to bylo Pražské kulturní středisko, plat byl závislý na tom, kolik představení soubor za měsíc odehraje, a těch představení nebylo moc. Za jedno vystoupení jsem tenkrát bral 150 až 200 korun. Přijal jsem tedy angažmá v Ypsilonce. S tím, že ve volném čase budu hrát v Mimóze. Jenže hrací termíny Ypsilonky a Mimózy často kolidovaly. A v Mimóze se na mě dívali trochu jako na zrádce, který nastoupil do repertoárového divadla. Pražská pětka byla na vzestupu, vše oficiální pro nás bylo „vyčpělé“. Už dvacet let je ten rozchod pro mě strašák. S některými lidmi z Mimózy jsme si to dávno vyříkali a jsme spolu zadobře, s jinými to pořád mezi sebou pociťujeme jako nevyřešený problém.

Pražská pětka už dávno neexistuje, jen Divadlo Sklep jednou do měsíce sehraje svou Besídku…

Mimóza, Vpřed, Křeč, divadlo Kolotoč, všechno to skončilo. Ale Malého Nezbedu bych si klidně znovu a rád se všemi ostatními zahrál.

Jak se stalo, že hocha z malého města, z Chrasti u Chrudimi, připravovali na zkoušky na vysokou hereckou školu Lábus s Kaiserem, už tehdy herecké celebrity?

Naďa Konvalinková, tehdejší manželka Oldy Kaisera, měla v Chrasti příbuzné, kteří byli jakýmsi způsobem spřízněni s naší rodinou. Jednou na podzim, buď v jednaosmdesátém nebo v dvaaosmdesátém roce, byli v Chrástu na návštěvě oba a já s tátou jsme za nimi zašli. A slovo dalo slovo, Olda se mě ujal, vybral mi herecké monology, prózy a písničky, které bych se měl na zkoušky naučit. A asi týden před nimi dokonce sestavil jakousi cvičnou zkušební komisi v jejich pražském bytě, kromě Oldy a Nadi v ní zasedal Jirka Lábus a Nadin tatínek. Promrskali se mnou tenkrát, co se dalo. Takže pak naostro mi to šlo snáz. Jen politický pohovor se značně lišil.

Učíte se role snadno nebo těžce?

Každý herec má na to jinou metodu. Já se nikdy neučím text předem doma, fixuji si ho až při zkoušení v prostoru. Má paměť je vizuální, a navíc tenhle systém mi umožňuje okamžitě reagovat na situace, které se v průběhu zkoušek proměňují. V Ypsilonce, kde se zkouší metodou kolektivní improvizace, je to vlastně nutnost.

Na trapno jako estetickou kategorii nemám

V Ypsilonce je to ovšem improvizace řízená, podněcovaná a usměrňovaná režisérem – Janem Schmidem…

Ano, a já jsem vlastně nikdy nepřišel na kloub způsobu, jímž s ní pracuje. Vždy, když se na jevišti začne vyvíjet něco celistvého, Honza to okamžitě zastaví a přehodí výhybku někam úplně jinam. Pokaždé když se připravujeme na Večery pod lampou, máme sepsaný boďák, ale ten nikdy – a já teď za to slovo dávám vykřičník – není dodržen. Honza pokaždé všecko zpřehází, ale výsledek je vždycky dobrej. Vzpomínám si, že jsme jednou měli ve Večerech jako hosta starou dámu – herečku, která pomalu, zdlouhavě, nudně vyprávěla a já jsem se díval na Honzu Schmida, jak se ošívá čím dál víc, až to nevydržel a to vyprávění nemilosrdně utnul. Herečka odešla a Honza pravil: zůstala tady židle po stařeně. Lidi se smáli, ale já myslel, že se propadnu hanbou. Schmid se Zdeňkem Hořínkem vyznávají formuli „trapno jako estetická kategorie“ a neváhají ji uplatnit, jak to jen jde. Ale já na to někdy nemám.

Pomáhá vám dovednost improvizovat, kterou jste se naučil v Ypsilonce, i jinde, třeba v televizním sitcomu Comeback? Váš natvrdlý Ozzák na mě působí ohromně uvolněně a přirozeně…

Možná podvědomě, všechny díly jsou pečlivě nazkoušeny a jestli vám připadám tak přirozený, je to, myslím, hlavně zásluha té postavy samotné, která je velmi dobře napsána. Ale je fakt, že získat tu lehkost, jak říkáte, byla dost těžká práce.

Předpokládal jste ten velký úspěch, který má váš Ozzák u diváků?

Ne, vůbec ne. Tenhle sitcom staví na černém humoru, někdy hodně drsném, a že ho tolik lidí bere, je pro mě příjemný překvapení.

A teď konečně o Faustovi. Mně se moc líbilo, že ho hrajete jako nešťastlivce. Žádný suverén, ale nešťastný, nejistý člověk, který touží po dobru a po harmonii, jenže ve slabé chvilce se zaprodá peklu, myslí si, že to nic neznamená, a ve skutečnosti je to jeho konec…

Tohle faustovské pokušení potkává miliardu lidi dnes a denně. Vždycky se objeví nějaký čert, který vám nabídne výhody, moc, prachy, zdraví, když mu to podškrábnete, když ustoupíte od morálních zásad, a vy si říkáte, že o nic nejde, že je to jen podpis, ale ono se vám to nakonec vždycky vymstí. Já jsem se v životě mockrát přesvědčil, že když uděláte něco nepěknýho, po čase se vám to stonásobně vrátí.

Jak je to s vámi a s vírou? Před lety jste s Jiřím Lábusem chodil na mše ke svatému Godhardovi v Bubenči, když tam byl farářem Alois Kánský, a četli jste tam z bible…

Lojza Kánský mě ve čtyřiadvaceti, když jsem se k tomu odhodlal, pokřtil. Oddával mě s mojí manželkou, křtil moje děti. Bohužel už nežije. A jak je to s mou vírou v Boha, nezlobte se, na to vám neodpovím. To je osobní, citová věc.

Podle horoskopu jste ryba. Myslíte si, že vás to nějak určuje, že to ovlivňuje váš osud?

Horoskopům nepřikládám váhu. Rád si je čtu v novinách a když jsou vtipný, zasměju se. Když mi bylo čtyřicet, tak mi kamarádi věnovali horoskop od jakési velmi význačné německé vědmy. Dodneška jsem ho neotevřel.

Jste úspěšný člověk, existuje něco, co vám chybí, co byste ještě chtěl?

Mám spoustu snů. A jedno banální přání – abych byl pořád s to postarat se o svou rodinu, aby z mých dětí vyrostli dobří lidé, nemusí být geniální, veleúspěšní, stačí, když budou slušný. A co se mé profese týče – přeju si, abych měl ještě dlouho co hrát.