Zvěsti z Krytu (No. 17/2)
Náhodou mi padl do rukou text, kterým si dovolím dokumentovat dobový význam slova „lid“.
Josef Flekáček (1857-1906): Z českého světa.
Povídky a obrázky ze života zasloužilých českých mužů a žen.
Svět se třese, když vy hrajete
Hudební svět vídeňský byl rozechvěn! — V březnu r. 1828. věstila na rozích veliká oznámení, že bude dávati koncert světoznámý houslista Mikuláš Paganini, rodák z Janova, Italián, muž tehdy již čtyřiačtyřicetiletý.
Od několika let znal jméno jeho každý hudebník i každý nehudebník, jenž jen poněkud noviny čítával. Jaké to očekávání a napjetí mezi hudebníky, znalci a milovníky ušlechtilé a krásné hudby!
Umělce předcházely pověsti nejrůznější. Víte, tvrdil obecně hlas lidu, „komu má děkovati čarovný Italian za svou nedostihlou hru? Nikomu jinému, nežli knížeti pekla samému, jemuž byl za to umění svou duši zapsal! Považte: on hraje na pouhé struně „G“ sám to, co jiní hudebníci čtyři na čtyřech nástrojích — kvartet se říká takové skladbě! Ku př. Ve kvartetě hrají dvoje housle, viola a basa — to on vyhraje sám na jediné struně „G“! A jaké zvuky a tóny se ozývají z těch jeho houslí — věru, to ani není a nemůže býti samo sebou, to je nemožné, nadpřirozené; z těch jeho čtyř strun to bouří, jako když se žene vichřice, mraky, blesk a hrom — a při tom se ozývají v tom zpěvy a jásání, jakoby kolik slavíků v houslích bylo ukryto.
Věru, hezky se to poslouchá. Ze stejného zdroje pak ještě několik odstavečků, tentokráte z pojednání
Žena z lidu – vzpomínka na Annu Náprstkovou
Dne 23. dubna r. 1873, po osmé hodině večerní, bylo v Praze živo. Táhly hudební kapely, scházeli se pěvečtí spolkové s pestrými lampiony, mimo tyto dostavili se i vysloužilci a četná jiná společenstva: kdybys byl šel k „Betlémskému plácku“, nebyl bys prošel, leda kdybys by se byl strkal sem tam a pracně množstvím prodíral. Tisícové tu byli. Pořádalo se hudební a pěvecké dostaveníčko.
A komu ku poctě? Který kníže nebo hrabě, který umělec, učenec, básník nebo spisovatel měl tu býti oslavován?
Ani kníže a hrabě, ni umělec, spisovatel, básník nebo učenec, ale prostá, lidumilná, výtečná česká žena, která slavila příštího dne své osmdesáté páté narozeniny: „paní maminka“ od „Halánků“, jíž žehná chudina i český lid…
Život její jest důkazem, že netřeba býti umělcem, ani spisovatelem, aby se stal člověk slavným, a aby mu potomci žehnali. Budiž posvěcena i těmito skromnými řádky památka této ženy z lidu, lidem tisíckráte oplakané a požehnané. —
Aninka Draských bydlela se svou matkou, vdovou, a s několika bratřími a sestrami v Petrské čtvrti v Praze. Narodilať se dne 27. dubna r. 1788 — v dobách krušných, neutěšených.
Mělť Vincenc Draský, otec její, jakési jmění, ale pozbyl ho ještě před narozením Aninčiným následkem neustálých válek, které tehdy zuřily. Však to bylo nějakých pohrom v oné době! A každá tapohroma měla přímo namířeno ku srdci České země. A když války ustály, a zdálo se, že lepší časy nastanou: ulehl otec, a z nemoci již nepovstal…
Řekl sice před smrtí své choti: Jdi k našim příbuzným, jsou zámožní, pros je, vždyť nemají srdce z kamene! Snad se slitují nad tebou a ubohými sirotky!
Vdova šla, ale příbuzní se neslitovali. Když zemřela, bylo Anince 8 let.
Ani život s ní neměl slitování – později jí, již provdané, zemřelo devět z deseti dětí, posléze i manžel. S druhým manželem, Antonínem Fingerhutem, měla pak dva syny: Ferdinanda a Vojtěcha.
Od r. 1832, kdy podruhé ovdověla, žila zbožný a požehnaný život plných jeden a čtyřicet let. Každého týdne přicházívalo k ní v určitý den ne několik, ale tisíce chudých, kteří dostávali chléb.
Vím, říkávala „paní maminka“, jak je chudoba zlá, a jak hlad bolí; zakusila jsem toho sama.
Některého týdne rozdáno v jejím domě„u Halánků“ (dnes Náprstkovo muzeum) i 2000 bochníků chleba.
Jak lidumilná byla Anna Náprstková!
Jakýž div, že dne 23. dubna r. 1873, jak jsme z počátku pravili, chystala jí k osmdesátým pátým narozeninám upřímné a velikolepé dostaveníčko celá Praha!
Bohužel, měla prostou a vzornou dobroditelku českého lidu za nedlouho potom celá Praha provázeti na cestě poslední.
Pohřeb paní Anny Náprstkové svědčil výmluvně o tom, jaké lásky požívala po celé Praze. Nesčíslné zástupy lidu provázely ji na poslední cestě, a mnohé oči slzely — slzely upřímně při pomýšlení, koho to na vždy vynášejí od „Halánků“, kdo se tam již nikdy nevrátí, čí štědré ruce jsou to smrtí na vždy, na vždy zavřeny…
Žena z lidu! Jak vznešený a krásný to příklad! Věru: netřeba nám zabíhati do dějin starořeckých a starořímských, abychom lidstvu ukázali veliké a vznešené povahy.
Prostá žena z lidu, Anna Náprstková, „panímaminka“ naše je vzor nad starořecké i starořímské tisíckráte nám bližší a tisíckráte zářivější a vznešenější…
Konec literární ukázky z dávných dob. Pro připomenutí, že existovalo něco jako lid.
/Pokračování/
///
Předchozí díl tohoto blogu: Zvěsti z Krytu (No. 17/1)
Komentáře k článku: Zvěsti z Krytu (No. 17/2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)