René Levínský
Když jsem minulý týden dostal nabídku přispět do této rubriky, snažil jsem se odmítnout. Vždyť skoro polovinu představení, která jsem v září viděl, jsem sám napsal. Přece se veřejně nepřiznám, že na hry, jež píšu, ještě zcela dobrovolně chodím! Poměrně úchylné, že. Pak jsem si ale dodal odvahy a rozhodl se pro coming-out. Tady je.
V pátek 6. září jsem jel do Šťáhlavic, kam mne i inscenaci Viktorka na Řípu pozval majitel místní Bezejmenné čajovny Ivo Hucl. Viktorku jsem psal podle instrukcí Marie Jansové pro Radka Berana. Těšilo mne velice psát o kopané, ještě zábavnější bylo sledovat Radka a Dádu Němečka, co s mým textem dělají, a vůbec nejkrásnější bylo, že jsme si s Jirkou Knihou splnili sen, který jsme si dali v dávných dobách, kdy byl Jirka ještě sanitářem, a sice, že spolu budeme jednou dělat divadlo. Po představení jsem zůstal ve Šťáhlavicích, Ivo mi nabídl, abych přespal v romantickém roubeném zahradním altánu, a tak jsme mohli beze spěchu strávit večer konverzací o levé polovině vědomí obecně a poezii detailně. Neznám většího básníka naší generace, nežli je Ivo, ale možná je někde nějaký větší, ještě skrytější nežli Ivo. Však i dobře skrytý Ivo v životopisu ve své poslední sbírce Ostrovní básně píše: Českého literárního života se Ivo Hucl neúčastní. V rámci své starosti o můj duševní růst mne Ivo upozornil na knihu Liao I-Wu Hovory se spodinou, Liao byl u Iva na návštěvě v srpnu (myslím ale, že nespal v altánu). Knihu jsem si okamžitě koupil a přečetl, je opravdu vydatná.
V sobotu 14. září jsem nejdříve s dcerou vyrazil na dětský den Buchet a loutek do Kinského zahrady. Zprvu hrála slovenská sekce oblíbeného divadla Lokvar pohádku Český Honza. Velmi láskyplně nás vidí hoši z druhé strany řeky Moravy. Méně láskyplný byl Víťa Marčík a jeho Sněhurka, u Víti divák zadarmo nic nedostane. Tedy jsme zpívali a kopali motyčkami, aby nakonec všechno dobře dopadlo. Krásné setkání po dvaceti letech.
Z Kinského zahrady jsem jel odpoledne do Šumperku na premiéru své hry Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou v režii Martina Františáka. Byla to šestá divadelní inscenace této hry a zase byla jiná. Rustikální western s komickými prvky, řekl bych. Jaroslav Čermák vytvořil nádhernou scénu a Petr Komínek v roli Ing. Antonína Jánského, jehož předobrazem byl můj otec, vypadal jak můj táta. Byl prostě skvělý.
O týden později, 21. září, jsem vyrazil se synkem na Golema na Štvanici. Až mne v prosinci Vladimír Hulec požádá, abych hlasoval pro představení roku, budu hlasovat pro Golema, nevěřím, že letos ještě uvidím něco, co by mne více zasáhlo. Představení trvalo téměř čtyři hodiny, způsob, jakým si herci drželi své role, byl fascinující. Skvělí byli všichni, Achab Haidler byl neodolatelný jako vždy, ale snad ještě víc mne to táhlo do podkroví, na čaj u Hillelů. Kajetán Písařovic nabízel tatranky hlasem tak podmanivým, že jsem skálopevně přesvědčen, že je reinkarnací Zdeňka Lukavského. A ještě jeden herec mne zaujal – Šimon Krupa v roli Vrieslandera. Viděl jsem ho již na jaře v pozoruhodné inscenaci Čekání na Turka od Andrzeje Stasiuka režisérky Ewy Zembokové. Velmi živočišný herec. (Jistě ne nový Lukavský, spíš Landovský, mám-li zůstat u prostých přirovnání.)
Na Svatováclavskou neděli jsme s dcerou vyrazili na pouť na Prosek, Divadlo z praku hrálo pohádku Karla Zimy O hloupém Honzovi. Pěkná vtipná pohádka ze starých časů. Pak rychle na vinobraní na Máchalku a dál už jen zakončit září v Divadle Na tahu, v rámci festivalu …příští vlna/next wave… zde probíhalo scénické čtení dvou her o statečnosti. Nejdříve Julek od Ondřeje Elbela v autorově režii a pak můj Skif v podání Divadla Na tahu a v režii Andreje Kroba. (Blíže večer popisuje Otto Linhart v internetových DN.) S Ondřejem a jeho Julkem jsem se setkal poprvé koncem června v rámci příprav mé inscenace v Šumperku. Nemám ambice komentovat personální změny v Divadle Šumperk, ale jedné věci je mi opravdu líto. Rozhodnutí nového vedení šumperského divadla stáhnout Ondřejovu hru z repertoáru sezony 2013/2014 je naprosto chybné. Vždyť o kom by se mělo v Šumperku hrát, když ne o jedné z nejvýznamnějších postav českého disentu, o místním rodáku Juliu Augustinu Vargovi? Jaká další témata mohou v tomto regionu více rezonovat? Je velká škoda, že šumperské divadlo zcela rezignovalo na svoji komunitní roli a Julka v repertoáru nahradilo Strakonickým dudákem. Přitom Elbel netrval na tom, že hru uvede na hlavní scéně, byl připraven ji s minimálním rozpočtem uvést i v alternativním prostoru. Bohužel byl jakýkoli pokus o kompromis zamítnut. Což se jako dvojnásobná chyba jeví po scénickém čtení – hra byla publikem v Divadle Na tahu přijata více než příznivě, o jejím velkém potenciálu jsem přesvědčen i já. Nezbývá než doufat, že se novému šumperskému vedení podaří přenést se přes žabomyší války a Elbelovu inscenaci uvede na svých prknech alespoň pohostinně. Klade-li si nové vedení jako svůj hlavní cíl službu šumperskému divákovi, pak ani jiné cesty nemá.
Komentáře k článku: René Levínský
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
