Don Giovanni ve střediskové vesničce
Návštěvnost kin sice obecně klesá, ale na české filmy se stále chodí. A co už by mělo přivábit více diváků než nový počin národem milovaného Jiřího Menzela?
Hereckou laťku drží jen Jiřina Jirásková ve své – žel – poslední filmové roli (na snímku s Martinem Hubou v roli slavného rodáka Jakuba) FOTO ARCHIV
Jeho jméno by mělo být zárukou zájmu širokého publika, ačkoli svůj příběh umístil do zákulisí opery, a ta se pochopitelně netěší masové oblibě. Sám režisér ale uklidňuje, že netřeba být vzdělancem nebo operním fajnšmekrem; Donšajni jsou prý pro všechny gramotné. Jenže gramotného diváka po zhlédnutí napadá, zda film není určen spíš pro retardovaného Otíka z Vesničky mé střediskové. Sliby, že kromě vášně k opeře v této „prostopášné komedii“ najdeme také vášeň k ženám a k životu, zůstaly nenaplněny. Vášeň se zde jen předstírá a jediné oživení přinášejí právě operní pasáže. Faktem je, že dané téma Menzel pojal velmi lidově, víceméně ve stylu Zdeňka Trošky.
Jádro problému spočívá v tom, že „oscarový režisér“ si námět i scénář tentokrát napsal sám. Menzel je obratným adaptátorem literárních předloh (krom toho má zkušenost se záznamy divadelních představení i s operní režií), nemůže-li se však opřít o Hrabala, Vančuru nebo alespoň Svěráka, jeho scenáristická genialita jaksi slábne. Z materiálu scenáristy Menzela prostě režisér Menzel bič neuplete. Jiskřivě košilatou komedii skutečně nevytvořil; veverky v kole běží, běží, ale žádná elektřina nevzniká. Barnumská reklama distributora láká na tu elektřinu, ale vidíme jenom utahané veverky.
Poslyšte tedy fabuli: V jednom českém maloměstě žilo bylo mnoho uměnímilovných lidiček, kteří si pěstovali operní soubor a posílali potomstvo do dětského pěveckého sboru. Oněm tělesům šéfovalo dvě ze tří hlavních postav: sukničkářský režisér Vítek (Jan Hartl) a jurodivá učitelka Markéta (Libuše Šafránková). Aby se tito hrdinové sešli, scénář povolává až ze zámoří slavného rodáka Jakuba (Martin Huba), který přijal Vítkovo pozvání a roli Komtura v připravovaném Mozartově Donu Giovannim. Vítek má slabost pro sopranistky, Markéta druhdy měla pro barytony. A vysloužilý bard Jakub není nikdo jiný než její osudová láska z mládí, která se do oblastního divadla vrací po čtyřiceti letech.
Dramatická situace, jakkoli naivní, je nastavena; děj se ale neodehrává, nýbrž vypráví. Na začátku Vítek popíše, kdo je (bůh suď, zda záměrem bylo sebepředstavení jako v kjógenu, anebo brechtovské zcizování), a vzápětí uvede i ostatní členy svého souboru, z nichž někteří při tomto defilé kdovíproč nesou na divadelní zkoušku v taškách pórek. Podobně jako Vítek odvykládají svou historii i Markéta a Jakub. Muži jsou oněmi „donšajny“, kteří za sebou zanechávají „ubrečené holky“ reprezentované Markétou jakožto hlavou rodu svobodných matek. Ostatní postavy jsou neméně schematické a klišovité (např. věřící katolík samozřejmě musí být směšná figura, mocný podnikatel musí vypadat jako zlověstný mafioso). Vyprávění a rekapitulování je ilustrováno leporelem epizod, které se ještě zpětně dovysvětlují. Dynamiku těm scénkám nedodají ani zručně nastřihané série zpěvavých souloží. Vítkova „prostopášnost“ působí jako nudná rutina bez špetky radosti. Stejně tak schází jiskra i Jakubovým pokusům o okouzlování místních děv. Herectví se blíží tomu dávně opernímu: statování, prkenné pohyby, nepřirozenost. Amatéři či amatérsky se projevující herci, zdá se, strhli na svou úroveň i ty lepší a dobré; svou laťku drží jen Jiřina Jirásková – ve své, bohužel, poslední filmové roli.
Několikrát se nám připomenou starší české filmy, těžko říct, zda jde o záměrné citace. Zpívající psycholožka hned zkraje vyvolává dojem, že jsme se dočkali nějaké variace Trháku, ranní vyzpěvování z okna je jak okopírované ze Slunce, sena, jahod a bouračku Menzel převzal ze své Vesničky mé střediskové. Humoru se zoufale nedostává a gagy, jimiž se usiluje alespoň o prvosignální reakci smíchu (Vítkův hexenšus, Jakubův pád), kvalitativně odpovídají školní besídce. Tak vypadá i nacvičování Dona Giovanniho: herci jsou zabednění, neschopní, režisér je „učí“, jak mají hrát a zpívat, jako kdyby na jevišti stáli poprvé nebo o opeře nikdy neslyšeli. Snad ani ti dětští zpěváčci, hemžící se jako rozkošní putti kolem Markéty ve zchátralém barokním divadle, nepotřebují tolik cepovat. A to je jen jedna z mnoha neuvěřitelností ve scénáři.
Autorské alter ego se rozdvojuje do postavy Vítka jakožto stárnoucího donchuána a Jakuba, již doyena. Zatímco Jakub je Menzelovi blízko věkově, autostylizace je patrná více u Vítka; je to typus svůdce-puera, který svádí bezděčně svým věčným chlapectvím a jakousi bezbranností. Jeho neodolatelnost se ale spíše konstatuje, než že by se podařilo zprostředkovat ono tajemné cosi, co vhání davy sopranistek do Vítkova lože. Příčinu jeho přitažlivosti musíme racionálně dedukovat – možná coby kouzlo moci režisérské pozice.
Řídký děj je prošpikován krotkými kázáními na politická a etická témata. Vyřčené truismy bezzubě tepající zkaženost světa (například Slabé dobro někdy zvítězí nad silnějším zlem či Někteří lidé se nebojí pekla) vyznívají jako senilní mudrlantství. Do moralistního mišmaše patří i podobně úspěšná snaha o komunální satiru. Mírně zvednutý karatelský prst ale nemíří na titulní donchuanství: pro „donšajny“ má trojjediný autor velkorysé pochopení, čímž hraje do noty českému mravnímu relativismu. Svedené a opuštěné ženy jsou donšajnům vděčné za skvělé zážitky, pročež akceptují i následky v podobě nemanželských dětí. Donšajni jsou vlastně sympatičtí darebové, na které se nemohou zlobit ani ty ubrečené holky. Mezi Vítkovými mudroslovnými a didaktickými glosami se kupodivu objeví i milý náznak Menzelovy sebeironie: Když nic neumíte, nezbývá vám než řídit ty, kdo něco umějí. Tak jsem se stal… režisérem.
Oddech od prázdnoty epizodek a stupidity bonmotů poskytují hojně vkládané operní pasáže. Jediné tyto ducha občerstvující ostrůvky harmonie přinášejí emocionální nasycení. Vítek prohlašuje, že děj oper je a může být plytký, protože slouží jen jako záminka pro krásnou hudbu. Toto je zřejmě ideovým východiskem Menzelova námětu a scénáře, ale jako ospravedlnění absence nosného příběhu a životných postav v jeho „opeře“ nedostačuje – to by zde musela být původní, a navíc ještě hodně dobrá hudba. Jenže za prvé Menzela zachraňují Mozart, Dvořák a Smetana, za druhé Vítek je se svým tvrzením trochu mimo realitu, neboť libreta klasických oper jsou většinou silné, archetypické příběhy. Asi si to spletl s operetou!
O co Jiřímu Menzelovi v tomto filmu vlastně šlo? O českolaskavý povzdech nad tím, že „vyšší uměny“ ustupují komerci a že o existenci stánků Múz rozhodují podnikatelsko-politické kliky? Či snad o sebereflexi? Anebo klíčem k pochopení vesměs zatracovaného opusu skutečně může být Vítkova explikace? Tedy že to celé, co vypadá jako nezdařilá mravoličná tragikomedie, je vlastně operetka, jejíž hloupoučký děj představuje jen záminku k tomu, aby zazněla pěkná hudba?! A že Menzel chtěl jednoduše zprostředkovat Mozarta nejširším, to jest nejméně náročným vrstvám filmových diváků. Ať je to jakkoli, výsledný tvar vzbuzuje přinejlepším rozpaky. Hodnotný je ovšem tím, že může rozdmýchat touhu zase (nebo u někoho poprvé) zajít na operu.
Komentáře k článku: Don Giovanni ve střediskové vesničce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
