Mistři, Sněhurka a bazén – Salzburger Festspiele 2013
Hlavním dramaturgickým tématem operní části letošního festivalu byla konfrontace díla dvou jubilantů: Richarda Wagnera a Giuseppe Verdiho. Závěrečný týden nabídl mj. poslední reprízu Mistrů pěvců norimberských, koncertantní provedení Nabucca a prvního dějství Valkýry. Z operní tvorby hlavního patrona festivalu, Wolfganga Amadea Mozarta, byly letos na programu tituly Únos ze serailu (jako televizní projekt a také verze pro děti), Kouzelná flétna (verze pro děti), Lucio Silla a Così fan tutte, jež postupně režíroval Sven-Erich Bechtolf (zodpovídá za činoherní program festivalu).
Mistři pěvci a Sněhurka a sedm trpaslíků
Mistry pěvce norimberské, rozsáhlou epopej ze středověkého Norimberka, za jejíž ústřední téma lze označit svár starého a nového v hudbě (a šířeji v umění vůbec), inscenoval Stefan Herheim (původem z Norska) jako dějově opulentní fresku z německého měšťanského života v době biedermeieru. Heike Scheele navrhl hyperrealistickou scénu, jejíž základní elementy svými proměnami velikosti zřejmě naznačují jistý odstup, stylizaci: těžko si jinak vysvětlit, proč psací stůl Hanse Sachse „vyroste“ v druhém obrazu v chrámový kůr s varhanami nebo proč se příborník a skříň proměňují v druhém dějství v Sachsův a Evin dům (v třetím dějství se nábytek vrací do své původní velikosti). V Sachsově světnici je také dětská postýlka s hračkami, které evokují jeho vztah k Evě (symbolické rekvizity zůstávají na scéně po celou dobu). Interiér doplňují naddimenzované knihy (třeba známá sbírka básní Des Knaben Wunderhorn nebo protestantský zpěvník), které slouží jako stupínky či tabule pro zaznamenávání výsledků pěvecké soutěže. Na scéně je také nepřetržitě přítomen Artur Schopenhauer v podobě velké busty (v druhém dějství ověnčené květy) a další dvě busty, těžko identifikovatelné – snad Beethoven a Schubert… Slohově odpovídající biedermeierovské kostýmy navrhla Gesine Völlmová.
Herheim domýšlí skladatelovu identifikaci s Hansem Sachsem a chápe operu jako Wagnerovo vyjádření k otázce novátorství v umění. Proto už v předehře mimicky klopotně rozehrává „tvůrčí muka“ hlavní postavy, němohra zvýrazní i tajený Sachsův vztah k Evě. Zcela zbytečné akce znemožňují soustředit se na hudbu, brilantně provedenou Vídeňskými filharmoniky. Wagnerovu návštěvu Norimberka evokuje příjezd vláčku (ve svatojanském mumraji). Významově podivné reálie divák pochopí, jen když si zevrubně prostuduje program inscenace. Jen sošná monumentalizace Beckmesserových bot v druhém dějství, které Sachs v reálné velikosti opravuje, zůstává významově utajená – snad jen humorná nadsázka. Jenže inscenace se má vyslovit přímo, bez toho, aby divák musel prostudovat režijní explikaci!
Jednotlivé situace rozehrál Herheim v souladu s podobou scény, tedy realisticky, s důrazem na charakteristiky postav. Detailně propracoval také akce sboru. Do lidového veselí zapojil disneyovskou Sněhurku a sedm trpaslíků, což, spolu s příjezdem vláčku, vyvolalo radostný šum v hledišti.
Vídeňští filharmonikové, které diriguje Daniele Gatti, hrají dokonale s bohatým rozlišením dynamické i barevné škály, a samozřejmě s respektem k pěvecké lince. Mezi sólisty jednoznačně dominuje Michael Volle: pěvecky i představitelsky vykresluje plastickou postavu Hanse Sachse, jenž zvládá jak své řemeslo a tovaryše, tak povinnosti předního z mistrů pěvců. Jeho protivník Sixtus Beckmesser je v podání Markuse Werby ambiciózní skřet s lehce karikovaným vokálním projevem, který těžko snáší neúspěchy v lásce i umění, herecky provedený až akrobaticky. Salcburský rodák Peter Sonn vytvořil věrohodný portrét Sachsova učedníka Davida, lehce zpívajícího a pohybově mrštného mládence. Roberto Sacca jako Walther von Stolzing, jenž bojuje v pěvecké soutěži o svou milou Evu jakožto cenu pro vítěze, zvládá part bohatý na koloratury lehkým tenorem bez problémů a snaží se, dobře vedený režisérem, překonávat obvyklá operní herecká schémata. Anna Gablerová vykresluje Evu jako spíše pasivní, více zaujme perfektním zpěvem vyjadřujícím široké spektrum citů. Pěvecky i herecky rozvážný je Georg Zeppenfeld jako její otec Veit Pogner. Ostatní mistři pěvci jsou skupinou karikovanou honosnými taláry, maskami, parukami i chováním, jejich vokální projev odpovídá vážnosti a důstojnosti funkcí. V roli Eviny společnice Magdaleny spolehlivě využila Monika Bohinecová svých vokálních i hereckých schopností.
Neobvyklou délku Mistrů pěvců (čtyři a půl hodiny s dvěma přestávkami) pomáhá strávit bohatá vizuální podívaná, blízká televizním produkcím. Výsledek lze posuzovat různě, nesporně však operu přibližuje běžnému publiku.
Dorabella s Fiordiligi nahé v bazénu
Zřejmě s podobným záměrem inscenoval Sven-Eric Bechtolf Mozartovu operu Così fan tutte. Příběh zkoušky ženské věrnosti umístil do doby vzniku opery (1790, o dva roky dříve vyšly de Laclosovy Nebezpečné vztahy, zpopularizované dramatizací i zfilmováním). Hraje se v procovsky velkém palmovém skleníku – zřejmě je stavba během přestávky nezbouratelná a zůstává na jevišti i v druhém dějství; pouze zmizely truhlíky s rostlinami a na místě bazénu stál stůl se čtyřmi židlemi (autory scény jsou Rolf a Marianne Glittenbergovi).
Opět je předehra scénicky rozehrána: v bazénu se koupou nahé Dorabella a Fiordiligi, Despina jim poslouží osuškami. Diváci tak víc napínají zrak než sluch. Chtěl režisér názorně ukázat, že „takové jsou všechny“? V podobném duchu rozpustilosti a hrubší komiky inscenace pokračuje: časté skrývání pod stolem a jeho podlézání, kord mezi nohama vzrušeného Guglielma atd. Herecké akce jsou tlustě obtažené, finesy libreta a hudby se ztrácejí pod nánosem fraškovitých akcí.
Jako by se to odrazilo i v hudebním provedení: při poslední repríze hráli Vídeňští filharmonikové (řídil Franz Welser-Möst) zřejmě unaveni, bez obvyklé brilance podali „pouze“ dobrý provozní výkon. Bohužel ani pěvecké výkony nebyly vždycky brilantní. Intendant festivalu Alexander Pereira si v rozhovoru sice pochvaloval, jak se hlasy Dorabelly a Firodiligi krásně zvukově pojí, avšak Marie-Claude Chappuisová (Dorabella) zpívala dost často pod tónem. Marin Harteliusová (Fiordiligi) byla lepší, opravdu ocenit však lze jen Martinu Jankovou (Despina). Z mužů pak Geralda Finleyho (Don Alfonso, jenž vyprovokuje celý děj) a pohledného Lucu Pisaroniho (Guglielmo). Martina Mitterrutznera (Ferrando) poněkud limituje pronikavější témbr a problémy ve střední poloze jeho tenoru. Dalo se zaslechnout i trochu zaváhání v sezpívání některých ansámblů. V porovnání s dokonalým provedením opery před dvěma lety (dirigent Marc Minkowski, Les Musiciens du Louvre, režie Claus Guth) letošní nastudování výrazně prohrává.
Hudební drama bez režisérských koncepcí
Koncertantní uvedení Verdiho Nabucca připomnělo hlavní rozdíl mezi filozofujícím Wagnerem a italským mistrem, jemuž je slovo pouze prostředkem artikulace děje, hlavně ale podkladem bohaté vokální linky, která vyjadřuje všechny proměny psychiky postav. Dirigent Riccardo Muti byl v tomto smyslu oddaným interpretem; vedl orchestr a sbor Teatro dell’Opera di Roma k stylově vytříbenému, strhujícímu, vpravdě italskému výkonu – orchestr není jen doprovodem zpěvu, ale výrazným dramatickým činitelem. Željko Lučič přesvědčivě vykreslil krále Nabuchodonosora, Abigail perfektně zazpívala narychlo povolaná sólistka neapolské opery Anna Pirozziová. Strhující hudební drama vyznělo v plné síle, neoslabené jakoukoli scénickou koncepcí.
Hned následující koncert Vídeňských filharmoniků z díla Richarda Wagnera byl stejně silným zážitkem, zazněla Siegfriedova idyla a první dějství Valkýry. Pod taktovkou Lorina Maazela (83!) hrál orchestr výtečně, stejně jako zpívali Eva-Maria Westbroeková (Sieglinda), Peter Seiffert (Siegmund) a Matti Salminen (Hunding). Zatímco oba představitelé budoucích milenců přednesli své party s důrazem na kantabilitu, Salminenův Hunding víc deklamoval, zřejmě také s ohledem na hlasové možnosti. Na rozdíl od striktně statického provedení Nabucca podpořila Eva-Maria Westbroeková svůj perfektní, bohatě odstíněný vokální projev gesty a postoji vyjadřujícími postupný růst vztahu s nově poznaným milencem.
Festival zhlédlo 286 tisíc návštěvníků, sály byly obsazeny z 93 %, tržba 29 milionů eur překročila o 2‚4 milionu očekávání. Příspěvek ze soukromých zdrojů (14‚8 mil.) byl poprvé vyšší než veřejné subvence (13‚5 mil.), stát inkasoval na dani ze mzdy 7,5 mil.
Přesto kuratorium neprodloužilo smlouvu Alexanderu Pereirovi, který z místa intendanta festivalu odchází předčasně – povede milánskou La Scalu. O jeho nástupci v Salcburku zatím není jasno.
Komentáře k článku: Mistři, Sněhurka a bazén – Salzburger Festspiele 2013
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)