Divadelní noviny > Festivaly

Po(c)hyby současného umění (No. 7)

Festival 4+4 dny v pohybu už dávno překročil přesné součty a odečty svých dnů, svého zaměření a svých programů. Letos se konal 11.-19. 10., tedy devět dnů s programem rozesetým po různých divadlech a prostorách Prahy 1 a Prahy 7 s centrem v Paláci U Stýblů na Václavském náměstí. Celkem jasně v něm byly rozlišitelné tři základní linie – výtvarná, architektonická a divadelní. Ty by se pak daly dělit do dalších podskupin – instalace, výstavy, přednášky, diskuse, procházky, dovezené zahraniční produkce, původní česká tvorba, projekty připravené speciálně pro festival v otevřených, netradičních prostorech.

Přednáškovou část zaměřenou na Václavské náměstí z různých úhlů pohledu na tuto část pražské architektury a historie jsem nesledoval, ale dle témat byla mimořádně bohatá a atraktivní. Sympozium Ponožky od babičky o trendech současného umění zaměřených na mezigenerační vztahy a seniorská témata či procházka Václavským náměstím nazvaná Po stopách pražské prostituce slibovaly nejen atraktivitu, ale i fundovanost a cit pro aktuální problematiku.

Již tradiční výtvarný projekt Místa činu „zabydlující“ každoročně nějakou svébytnou pražskou lokalitu se letos usadil v léta neúspěšně zrekonstruovávaném Paláci U Stýblů. Nesmírně atraktivní prostor s bohatou kulturní, prodejní a kavárenskou historií festival letos zdaleka nevyužil tak intenzivně a kreativně jako loni Casino v Pařížské ulici či předloni ÚLUV na Národní třídě. Hudební program v baru byl nevýrazný, instalace v 1. patře velmi slabá, opakující loňská i předloňská jména bez výraznějšího vztahu k danému místu (a to třeba i jen samotnou instalací, jež byla v podstatě jen navršením přinesených artefaktů).

Ale to hlavní na festivalu vždy byl a dosud je divadelní program. Po loňských trochu rozpacích a slabé návštěvnosti (především v Arše), byl letošní program daleko lépe připraven především po dramaturgické stránce. Zahraniční hosté v Arše nabízeli vždy nějakou výjimečnost (byť v případě indických Attakkalari především exotiku), jež byla návštěvnicky oceněna. Vrcholem pak byly původní představení, a to jak premiéry nových inscenací, tak jednorázové site-specific projekty, jež jsou nejsilnější devízou festivalu. A není vůbec důležité, zda se některé méně (Seconhand Woman), jiné průměrně (420 People) a jen dva či tři umělecky výrazně vydařily.

Naučená bezmocnost

Psal jsem již o rozpacích ze Seconhand Women a jejich post-reality show Missing. A tak bych rád – z druhé strany – upozornil na taneční performanci Naučená bezmocnost pražských VerTeDance v přízemních a podzemních částech holešovického paláce ORCO (dříve Elektrické podniky hl. m. Prahy).

Otlučené prostředí bývalých lázní, kachlíčkové místnosti připomínající vězení využila sedmička tanečníků a tanečnic k zhruba hodinové produkci evokující vzájemné ústrky, násilí a bezmoc lidí ocitnuvších se v uzavřeném prostředí. A je téměř jedno, zda jde o vězení, vyšetřovnu, nemocnici či zda jde o vnitřní stav mysli. Na začátku se na nás – přicházející diváky – herci zvědavě až vyzývavě koukají. Stojí u zelené kachlíkové stěny a smějí se. Jak malé děti. Pak se po dvojicích (a jedna tanečnice sama) rozejdou do několika pokojíků-koupelen. Volně se pohybující diváci je sledují. Každý nahlíží do jiného pokoje, přechází z koupelny do koupelny. Tanečníci stojí, tančí, převlékají se. Jako by začali žít manželským životem. Vyjdou na chodbu ven, mezi nás – obyčejné – lidi. Vztahy i budoucnost se zdají být krásné. Varovné tóny kláves. Nastává zlom. Všichni zase stojí u kachlíkové stěny. Tentokrát ale vězeňsky bílé… Svlékají se z civilních šatů, zouvají boty. Ty si pak předávají, míchají, až není jasné, která bota je čí, která patří ke které. A v houfu odcházejí. Obraz života střetávajícího se s realitou času? Obraz ztráty iluzí? Obraz transportů do koncentračních táborů? Obraz vězňů padesátých let minulého století v Československu? Ač v programu se tvůrci hlásí k tomu poslednímu (prvotní inspirace vycházela z knihy Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky), je to skoro jedno. Scházíme za performery do suterénu, do zničených míst bývalých sprch a koupelí. Jsou tam nápisy Pozor! Zde jsou položeny nástrahy proti hlodavcům. / Chodit. Chodit. Stát! Nehýbat se! / Vyhoď ji, svini pochcanou! Sledujeme čím dál krutější a zoufalejší vztahy a lidi. I na znásilnění a lesbický sex dojde.

Jednoduchá sóla, duety, skupinové choreografie míří k jedinému cíli: zoufalství v opuštěnosti a násilí. Obrazy lidí zbavených lidskosti. Žádná slova, žádné dialogy. Chlad, špína, ponižování. Osamění. Závěr je pak jen němou tečkou. Perfomeři odcházejí do podobných míst jako na začátku. Opět jsou ve dvojicích či sami v prázdných pokojích-koupelnách. Tentokrát však ještě zničenějších, depresivnějších. Nedotýkají se. Mlčí. Život je za nimi. Jaký byl? Proč? Kde je prvotní smích, kde jsou iluze? Tma. Konec.

Silné představení, které se vzpírá kritické analýze. Neklade si za cíl dokumentovat, poučovat či hledat rafinovanější vztahy a náročné choreografie. Je postaven na obrazech a emocích. Obrazech násilí, strachu. Podstatné je emotivní i fyzické nasazení tanečníků a depresivní atmosféra využívající dané prostředí. A tak i když mne mrzelo, že závěr nebyl apelativnější, že se divák nedobral přesnějších zdokumentování osudů lidí z knihy Dagmar Šimkové či obecněji žen uvězněných v 50. letech, jimiž byla celá produkce údajně inspirovaná (třeba jen výstřižky z novin, kopiemi dokumentů apod.), byl celý průběh a otevřený závěr svým způsobem výzvou ke každému z přítomných. Vždyť v takových situacích se – aspoň obrazně – ocitáme dnes a denně. Ubližujeme si, přehlížíme slabé, přidáváme se k silnější většině.

Když jsme pak definitivně odcházeli ze sálu a vedle dveří před ním jsem si přečetl dávný nápis: Vodoléčba. Dnes pro… (zbytek tabulky rozbitý), zachvěl jsem se. Komu je ten nápis určen?!

Superamas: Theatre

O premiéře – podle mne jedné ze zásadních inscenací letošní sezony u nás – Dechovce skupiny Vosto5 věnujeme v DN i na i-DN ještě zvláštní prostor, a tak se na závěr krátce zmíním o francouzsko-rakouských Superamas, o nichž jsme v našich zpravodajstvích (zatím) nereferovali.

Inscenace Theatre nabídla politické divadlo důsledně obracející zažité vztahy a významy, kulturní a politické hodnoty. Policajty světa jsou Arabové, násilníky Evropané, vojáky ženy. Vše se odehrává jako by v nějaké počítačové hře, vše je po celou dobu přiznaná iluze hrající si se šalebností obrazů a jejich významů. Divadelní pop s intelektuálním backgroundem. Je to vtipné, ironické, satirické, jízlivé. Obrácenost vždy dokáže nahlédnout věci inspirativně, nově, provokativně. Ale u toho – bohužel – zůstalo. Nic víc se nestalo.

Technicky a formálně nesmírně zajímavé představení s provokativním obsahem. Bez návodu, jak se chovat, jak žít. Bez postoje, bez osobní angažovanosti. Čistě výsměch. Multikulturnosti, politice. Život je Eros, hodnoty neexistují, dobro je iluze. Válka a zabíjení přitahují, zbraně a sex se dobře prodávají, pravdu určuje vítěz. Válka je hra a střílení je sport. Politici jsou klauni. A všechno je iluze. Divadlo/Theatre. Ať žijí Hry v Tripolisu!

Dobrý divadelní program připravil letošní festival 4+4 dny v pohybu. Asi nejlepší za celou svou historii.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 26. října 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Po(c)hyby současného umění (No. 7)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ