Weissenstein
Dalo by se slovníkem našich kritických předchůdců z doby před sto lety napsat, že inscenace Divadla Komedie Weissenstein je jevištní básní. Příběh jako by se vynořil z Kafkova zešeřelého světa, sevřeného stísněnými místnostmi, zatuchlými fotely a měšťanskými pianiny. Příběh trochu mystický, trochu banální, trochu provokativní. Příběh okoukávaný z různých stran, vyprávěný skoupými obrazy a promluvami. Příběh ukotvený v konkrétních předmětech a pohybech. Příběh evokující různé konotace a stimulující fantazii k volnému domýšlení. Hraje se o středoevropském prostoru, který obýváme s našimi dávno zestárlými nebo zemřelými předchůdci. Vypráví se o něm tiše, replikami někdy spíš tušenými, v nichž místy nejde ani tak o konkrétní slova jako o melodii řeči, o její mimoslovní výraz. Ale není to bezbřehé povídání, naopak vše je velmi konkrétní, přesné, i když promluvy připomínají tichou hudbu podbarvující setkávání přátel v intelektuální kavárně v době mezi secesí a funkcionalismem.
Inscenace je proklamací síly koletivní tvorby kumštýřů, kteří jdou za svými ideály a nerozptylují se podružnostmi. Je proklamací tvůrčí energie plynoucí z intenzívního hledání vlastního uměleckého programu, ze soustředění se na sebe sama – Pařízek s Jařabem jakoby jen tak mezi řečí zformulovali nové herecké postupy a stvořili jimi báječné herce! Neboť herce nedefinují jen jeho technické a řemeslné schopnosti, není herec an sich, ale definuje ho konkrétní podoba jeho postav v souhře s postavami dalšími, smysl konkrétního konání na jevišti, které má ambici obsáhnout svět. Divadlo přecházející do hudby (báječná Lenka Dusilová), do literatury i do kreseb lehce načrtnutých uhlem. Weissenstein byl pro mě prostě jednoznačným zážitkem festivalu. Střídmými, protože věci odpovídajícími prostředky se mi zavrtal pod kůži. Inu báseň.
Komentáře k článku: Weissenstein
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)