450 minut vzpomínek čili Den extáze
Možno též: Všechno, co Pitínský a Wolker a Bezruč a Oslzlý a Scherhaufer a Pospíšil a Tálská a Černoch a Sobek a Mika a Kašpárek a Krajíček (jeho bratranec Milan teď bydlí kousek odtud, snad byste si tam i mohl zajet, ale ne, počkejte, vlak zrovna teď odjel) a Kučera a Mazač a Bystřická a Slováková a Spurná a Mikulášek a Schoř a Kuníček a Bublík a Böhme vypověděli… P. si náhle vzpomněl, jak mu R. za jásotu půlnočních zvonů katedrály sv. Víta přišla o půlnoci dát polibek a položila na jeho rty sytý, provonělý dotek… snůška epizod.
Podezřelé divadlo
Husa na provázku byla vždycky trochu podezřelá. Už jen ten název! Mahen? Kdo to byl? Ptají se dnešní studenti a neprojdou ani vchodovými dveřmi u JAMU. Avantgarda? Ptali se tenkrát v Praze. Když nové divadlo Srba ohlásil na Svazu dramatických umělců. Domluvili To s Tálskou předtím v parku na lavičce. Avantgarda v Brně nikdy nebyla a nebude! Vidíte, soudruzi, letos je divadlu 45 let! A zas je to podezřelé. Je tady potíž s datem vzniku. 67 nebo 68? Nemůžou se dohodnout ani ti, kdo u Toho byli. Oslzlý má ale klíč: V divadle s nepravidelnou dramaturgií je všechno nepravidelné. Tak nějak od začátku. Dají mu za pravdu a pustí se do slavení. Jenže! Grantová komise ministerstva nepřispěje k životnímu jubileu ani korunou. Ani do druhého kola jejich žádost o festival nepošle. Má asi zas nějaké podezření. Jednoho by z toho už stihomam stih. Ale že Provázek je houževnatý a Morávek řek, že to dokážou, tak se To stalo:
Od 21. do 29. září sklenuli Duhu nad Brnem. Devět dní bylo Divadlo v pohybu. A celé město na nohou. Squotovali v Anthroposu, obsadili vilu Tugendhat, přejmenovali Havlovu uličku, nabourali se do Domu umění… Den druhý byla neděle. Přivedli se do Extáze. Zažili 450 minut vzpomínání, písniček, scének, svědectví, vyznání a taky překvapení z historie Husy na provázku. Happening? Konference? Oslzlému v ten den jako by se zjevil jeho život. Ano, bylo to celé zjevení!
Avantgarda neslaví
Hned v prvních pěti minutách to ale vypadalo, že s oslavou pětačtyřicetiletí bude amen. Guru Srba prohlásil, že avantgarda neslaví. Takže: Buď v Brně nikdy žádná avantgarda nebyla a nebude a soudruzi v Praze měli tenkrát pravdu. Nebo je prostě všechno jinak. Nicméně: Na hranici možného a nemožného balancovali odvážně až do rána. Nakonec To nebyla ani tak oslava, jako spíš výlet do jiné dimenze.
Ve dvanáct sešli se v Domě umění. Tam, co Husa začínala. To se ví jistě. Teď tam zaparkovali labuť. Tu z Českého moře. Vyhrával Krokodýl. U vchodu Yildizová s Nagyovou všechny přivítaly. A byl oběd. Trochu abiturientský večírek. Nikdo se vlastně moc nezměnil. Ani Oslzlý ani Tálská, Uhde ne, Donutil jakbysmet i Balzerová by klidně mohla dneska zas v černém trikotu recitovat Šibeniční písně od Morgensterna. Avantgarda má prokazatelně omlazující účinky. Povolení měli jen pro osmdesát diváků. Přišlo jich k dvěma stům. Náborář Jemelka prohlásil, že v sedmdesátých letech by se za takovou účast šel oběsit. Tenkrát se do Procházkovy síně vtěsnalo lidí na tři sta.
Kolem dlouhatánského stolu, který už tak nějak k Provázku a ke sdílení patří, usedly legendy. Na stole po morávkovsku estetizovaný binec. Švédský stůl vzpomínek proložený chlebíčky a zalívaný při písničkách vínem. Ve váze rudé růže. Jednu třeba dostala od Morávka Tálská. Jednu od Zmrzlé Zavarský. Srba dostal polibek. K legendám usedli herci. Všichni v černém, chtěl to tak Morávek. Bůhvíproč. Paní Zdena v zápalu kostýmní supervize vrhala se na anarchisty v barvách, že je převleče. Všechno bylo promyšlené do posledního detailu. Ale nikdo nevěděl, co přesně se nakonec stane. Černobíle se vším ladily papundeklové postavy s hlavami provázkovských osobností rozmístěné po místnosti. Taky plakáty z inscenací. Scénické zátiší dotvářela tři K: klavír, kapela a kolo. Klavír patřil ke kapele, kapela byla Sex Beatles, potom Ukulele orchestra jak Brno. Na kole pořád někdo šlapal, aby všecku tu energii bylo lze si představit – co Provázek za ty roky vydal, napsali Oščatka s Morávkem do scénáře. Obětovali tomu prázdniny. Provázkovští herci byli vždycky zdatní. Rychlík řekl, že v tom byl rozdíl mezi Husou a HaDivadlem. Husa stavěla na soustředění z těl živé pyramidy, HaDivadlo vyřezávalo lodičky.
Psychoterapeutické účinky
Místy To byla psychoterapie. Zavarský se vyznal, že člověk u Scherhaufera hodně zkusil, i kopanců, a že se naučil být plechový. Hromada se nepral, jezdil s impulsivním režisérem po nocích tramvají a hádali se. Štědroňovi zas Schery říkal: Miliči, ty víš vo divadle hovno a vzal ho do sauny. Kunderu (Ludvíka) dokonce prý legendární režisér, jehož duch byl stále s nimi, málem utopil, dokud z něj nevymámil text. Uhdeho Pospíšil motivoval k tvorbě jinak. Říkal mu: To do čtrnácti dnů vyprdneš! A naučil ho, že divadlo je struktura a že autor má plnit splnitelné i nesplnitelné úkoly. Maláčová tematicky vystřihla árii Tak už jeďte s tím kočárem do prdele! Pecha se rozpomněl na Švédu z Ameriky a „live“ glosoval dění vtipnými hláškami. První se chytil Hauser. A pak už všichni. Za ten večer si zapěli několik provázkovských songů. A světe div se, všichni si je pamatovali! Jeden si nebyl jistý, co všechno je ještě ve scénáři, co režíruje Morávek, co kočíruje průvodce po sopce Jiráček a co jen tak samovolně vyplouvá na povrch. Snůšku epizod lemovalo čtení z Pitínského neuvěřitelného vyprávění Wolker a Bezruč a úryvky nepovedených „záběrů“ neskutečného rozhlasového natáčení o ptácích s komicky se přeříkávajícím Pecou. Nikdo nevěděl, co to znamená, ale smáli se tomu všichni. Na televizních obrazovkách běžely smyčky ukázek a fotografií z představení, které též jako zarámované obrázky předváděli občas herci mezi diváky. Četla se ve třech hodinových blocích jména všech, kteří Procházkovkou prošli, názvy inscenací provázelo šumění křídel, citovalo se z inspicientských knih a dalších dokumentů, kterých byla na Provázku nejdřív jedna police, pak skříň, nakonec celá místnost. Byli neustále v časové tísni, místy hrozilo, že To snad nikdy neskončí. Zvoneček zazvonil, když už nešlo jinak a muselo se jít dál. Folklorní soubor před Fanalem měl ve scénáři, který připomínal jízdní řád, že v 17.30 musí začít hrát. Tak aby bylo komu. Stihnout se to muselo. Stůj co stůj. Některé scénky a písničky ze scénáře operativně přeskočili. Tu, jak se Bartoška se Zedníčkem a Donutilem, Heřmánkem a Skopalem hádají, kdo bude mít tu nejblbější skříňku v rohu, tu tam ale třeba nechali. Pak kameraman Krivda poprvé veřejně složil klobouk z hlavy Provázku na počest. Dadaista se psí hlavou Tuček přiznal, že kdykoli projde Procházkovou síní, má stísněné pocity. Ten den je zaplašil. Jistě. Avantgarda má prokazatelně léčivé účinky.
Nebuď labuť, když jsi husa
V pět odpoledne vyšel průvod z Domu umění za labutí na trabantu a vlajkonoši do Fanalu, dnešního sídla Provázku. Gita Fuchsová prošla si zas svou křížovou cestu ze Státního na Zelňák, až měla husí kůži. Nosili zpravidla od vedení samé jobovky. Na Alžbětince nastoupili do finále. Ondruš zabydlel shakespearovský prostor provázkovskými artefakty. Zrzavý už má dnes zdravou barvu, ale když byl v Dětském studiu, byl od Morávka pobledlý. To jak se ty děti už vůbec do civilu neodličovaly. Vystoupilo Studio dům a Donaczy dosvědčila, že u Tálské jsou všichni přeborníci v bleskovém zvládnutí čehokoliv. Herci improvizovali na téma: Zatkli Oslzlého a sebrali mu pas. Nesmí do ciziny. Kovalčuk uvedl, že scénický časopis Rozrazil vznikl v autě mezi Brnem a Prahou. Oslzlý věděl, že jsou sice Brňáci, ale že režim praskne v Praze. Pravda, zrovna ve chvíli, kdy tam ti Brňáci náhodou hostovali na Chmelnici. Ivan Havel prozradil: Jak Havel ke krátkým kalhotám na inauguraci přišel.
Halucinogenní finále
Když už se smrákalo, přešli do Velkého sálu. Zas ten stůl uprostřed a za ním už novodobí Provázkatí. A kapela Meteor z Prahy, a kolo pořád šlape i automat vzpomínání… Horečka stoupá, vše směřuje k mejdanu přesně o půlnoci. Přitvrdili. Hubert Krejčí vzkázal všem: Smrt divadlu! Holan prásknul na Zatloukala, že dodnes neumí přemety. Hloužková, že jí Oslzlý v devadesátých letech poprvé a naposledy zvedl plat. Šimák přiznal, jak se s Balákem řezali, kdo tady bude šéf. Minařík, že ukrad’ (a zas vrátil) obraz od Mikulky. Yildizová, že už ví, co je ferman, a že divadlo se dá uřídit i s šestiměsíčním kojencem na klíně. Výtvarnice a natěračka Hanáková svěřila se, že jedině na Provázku má pořád pocit, že není dost připravená. Vyšlo najevo, že Mikotová dokáže proměnit herce ve zvířátka. Načež názorná ukázka: Krobot režíruje psa. A taky Marečkové píseň z Maryši a večeře. Alžbětinkou se vinula fronta na guláš od Dalibora.
Úplného finále dožili ve zdraví, při dobré náladě i mysli. Hrab a Špale vylíčili, jak Husa ulítává na megaprojektech. Poty odkryl havlovská dobrodružství na festivalu v Avignonu a ve Villeneuve. Vrbová vyjevila, že Sto roků kobry stíhaly samé pohromy; samovar vyhodil pojistky v celém divadle, všem hrozila karanténa kvůli tuberkulóze. Jelínek s Daleckým všechny ty běsy zanimovali. Rekordmanka v příchodech a odchodech na Provázek, Duchaňová, prozradila, že Morávek všechny herečky miluje. Buršová písní stvrdila, že tyto pak mnohdy roní slzy. A Peca z nahrávky se furt nemoh trefit do těch ptáků, co pro rozhlas točili s Pitínským. Byl dort a jako třešinka Pavlica. A pak už Meteor a divočina. Do kuropění.
Byl to dlouhý trip. Jeden z nejhalucinogennějších zážitků v dějinách českého divadla! Nejspíš. Kdo nezažil, neuvěří. Čest a sláva všem, kdo se na Tom podíleli a dostali se do Extáze!
Pro Divadelní noviny za HusaDnes
lucien
Komentáře k článku: 450 minut vzpomínek čili Den extáze
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)