Jevgenij Mironov: Jedním výstřelem zemřou oba
Jedním ze zahraničních hostů 21. ročníku mezinárodního festivalu Divadlo bylo i moskevské Státní divadlo národů, které do Plzně a Prahy přivezlo inscenaci Slečny Julie. Strindbergovo drama z roku 1888 upravil a do moderní podoby přepsal dramatik Michail Durněnkov a s ruským souborem je nastudoval jeden z předních německých režisérů Thomas Ostermeier. Ústřední role svěřil hereckým hvězdám Čulpan Chamatovové a Jevgeniji Mironovi.
Jean ve Slečně Julii FOTO ARCHIV
Příběh o pádu hraběcí dcery, která se na jednu noc stane milenkou sluhy, byl přenesen do současného Ruska: Julie je dcerou bohatého oligarchy a Jean řidičem jejího otce. S hercem Jevgenijem Mironovem (nar. 29. 11. 1966 v Saratově) jsem se v Praze setkala, připravila rozhovor pro Český rozhlas, a jelikož bylo dost času, mohli jsme jej rozšířit i pro Divadelní noviny.
Jak se vám spolupracovalo s režisérem Thomasem Ostermeierem?
Thomas mi jako režisér velmi vyhovuje. Už dlouho sleduji jeho práci, viděl jsem několik jeho inscenací v Německu, a dokonce se mi podařilo přivézt jeho Hamleta na náš festival Teritorium. Líbí se mi na něm, že je to zemitý režisér, s jistým „selským“ pohledem na život, a přitom je ještě mladý, takže buřičství je mu vlastní. Očekával jsem tedy vzpouru proti konvencím, předpokládal jsem, že spolu budeme bojovat, ale nic takového se nestalo.
Kdo s ideou inscenovat zrovna toto drama Augusta Strindberga přišel?
Byl to jeho nápad. Já původně roli Jeana nechtěl, přišlo mi, že se na takového macha nehodím, není mi taková poloha blízká. Ale on na tom trval, a teď jsem mu za to vděčný. I proto, že jsem se podruhé setkal na jevišti s Čulpan Chamatovovou, což byl a je pro mě opravdový svátek. Neustále mě něčím překvapuje a i já se ji vždycky snažím nějak překvapit. V každém představení čekáme, co se stane, čím jeden druhého vyprovokuje. Udržujeme se v takovém příjemném napětí.
Jaký byl Ostermeierův přístup k textu?
Ostermeier se rozhodl přiblížit Strindbergovy vztahy a současně vytvořit aktuální prostředí. Pro něj spojnicí mezi původním textem a upraveným byl chlad. Téměř vše je v inscenaci kovové, na začátku sledujeme na plátně, jak se „bezcitně“ kuchá slepice, což je důležitá metafora mezilidských vztahů postav hry. Ale kromě toho skoro žádné speciální režisérské postupy nepoužil. Choval se vysloveně jako ruský psychologický režisér. Velmi mě to překvapilo, ale myslím si, že i pro něho bylo zajímavé vydat se jiným směrem, než jakým je zvyklý.
Proč jste se rozhodli Strindbergovo drama aktualizovat? Měli jste pocit, že jeho původní podoba k dnešnímu divákovi nepromlouvá?
Když jsme začali hru rozebírat, došlo nám, že téma staré sto let, téma krve, tedy rozdílu mezi šlechtickou krví a krví prostého člověka, v dnešní době nefunguje. V Rusku dnes existuje obrovská propast mezi bohatými a chudými, přičemž u těch bohatých rozhodně nejde o šlechtickou krev. Ti, co v 90. letech závratně rychle zbohatli, nebyli šlechtici, ale většinou úspěchu dosáhli drsným, nezřídka kriminálním způsobem. A děti těchto oligarchů se staly generací, jež se ocitla ve slepé uličce. Mají všechno, a přitom nevědí, jak se k těm penězům rodina dostala, nebo vědí, že je získala „podezřele“ snadno. Nemají žádnou životní zkušenost, kterou by čerpaly na příkladu svých otců. Proto jejich život často postrádá smysl. Je to skutečná společenská tragédie. A právě takovou dívku hraje Čulpan, která se při přípravě inscenace doopravdy setkala s mládeží z Rubljovky (předměstí Moskvy, kde žijí všichni ti, kdo mají peníze a moc – pozn. red.). Na druhou stranu vždycky budou existovat ctižádostiví lidé, jako je Jean, kterého hraju, co se snaží vyhrabat z díry svého sociálního postavení. Mimochodem i můj otec byl řidičem, takže o tom něco vím a chápu, že chce tento člověk dosáhnout lepšího postavení. Ale když vše podřídíme tomuto cíli, pak zničehonic přestaneme vnímat hranice a můžeme zajít za přípustnou mez, třeba i na úkor citů, což se stane právě v této hře. Jean jde až na dřeň a ve finále ani on není šťastným člověkem.
S Čulpan Chamatovovou ve Slečně Julii FOTO ARCHIV
Některé kritiky vám vytýkají, že se posunutím děje do současnosti vytrácí bezvýchodnost situace. Těžko si bude taková nezávislá a „free“ dívka, jakou je Julie, lámat hlavu z toho, že se na jednu noc spustila s řidičem.
Nejde tu o společenský pád, ale o to, že není jiného východiska. V naší inscenaci nespáchá sebevraždu jenom Julie, je to společná sebevražda Julie s Jeanem. V tom vypjatém momentu, kdy si Julie drží pistoli u spánku, k ní přicházím a přikládám svoji hlavu k její. Jedním výstřelem zemřou oba. Jejich život nemá smysl. Ona už vše vyzkoušela, a ani láska jí nepomohla. Jeana skutečně milovala, ale ukázalo se, že její lásky není hoden.
Sedmým rokem jste uměleckým ředitelem Divadla národů, kde představujete vynikající ruské i zahraniční inscenace a zároveň zvete ke spolupráci přední evropské režisérské osobnosti. Jak se vám s „hvězdnými“ režiséry spolupracuje? Jaké jsou mezi jejich uměleckými přístupy rozdíly?
Je těžké někoho vydělit. S některými režiséry to byla nesmírně zajímavá zkušenost, protože mě vysloveně změnili. Tak tomu bylo s Valerijem Fokinem. Po čtyřech inscenacích se ze mě díky němu stal jiný herec. I s Někrošiusem to byla úžasná zkušenost, nikdy jsem do té doby podobně divadlo nedělal. Metaforické, imaginativní, plné nepřímo sdělovaných emocí. Viděl jsem jeho představení a nechápal, jak to dokáže a jak mohou jeho herci takhle fungovat. A pak se stalo, že jsem hrál v jeho dvou inscenacích. Důležitý byl pro mě i Alvis Hermanis, který s námi velmi úspěšné inscenoval Šukšinovy povídky (inscenace získala divadelní cenu Zlatá maska ve třech kategoriích: nejlepší dramatické představení, nejlepší mužská role (Jevgenij Mironov) a nejlepší kostýmy (Viktorija Sevrjukovová), Křišťálovou Turandot ve třech kategoriích: nejlepší představení, nejlepší ženská role (Čulpan Chamatovová), nejlepší mužská role (Jevgenij Mironov), získalo moskevskou divadelní cenu Zlatý hřeb sezony, zvítězilo na 7. mezinárodním divadelním fóru Zlatý bohatýr – pozn. red.). To byla vynikající škola, Hermanis má neuvěřitelně vytříbený vkus. Hercům dal obrovskou svobodu, mohli jsme neustále improvizovat, v každém obraze. Přitom každý z nás tam hraje asi deset rolí. Velmi jasně a zřetelně nám řekl, co nechce, a sice žánrové obrázky ze života. Žádné válenky, samovar, takovou tu zažitou představu o Rusech. Velmi silně nás spoutal svou scénografií. Všichni sedíme na lavičce a když spolu hovoříme, tak přes hlediště. To je úplně jiný způsob herectví. Dodává představení jiný rozměr, nabízí skrze tento způsob interpretace filosofickou analýzu hry. Nejde o fyzická jednání, ale divák se zaměřuje na samotné osobnosti a duševní stav postav.
Když Hermanis poprvé přišel s nabídkou inscenovat Šukšina, vyděsil jsem se. Vzpomněl jsem si na všechny ty nevydařené adaptace, kde se to jen hemží bodrými, směšnými postavičkami a podivíny… Naprosté banality, které nemají nic společného se skutečností. Ale před zahájením zkoušek jsme na deset dní odjeli na místa, kde se Šukšinovy povídky odehrávají, a povídali si s lidmi, co tam žijí. Jsou to krásní, obyčejní lidé, žádní podivíni. Těmi jsme tam byli spíš my.
V Divadle národů nesázíte jenom na slavná jména, ale dáváte prostor i mladým, začínajícím režisérům. Na které z nich byste upozornil?
Nedávno měl u nás premiéru Dmitrij Volkostrelov. Připravil inscenaci Tři dny v pekle (autorem je současný běloruský dramatik Pavel Prjažko – pozn. red.). To je velmi odvážný mladý umělec, který připravuje – jak sám svému přístupu říká – divadlo pro jednoho diváka. Nejde o to, že by v hledišti skutečně seděl pouze jeden člověk, ale o to, že se během představení divák ocitá jakoby sám. Jeho inscenace jsou velmi textové a současně vizuální, plné situací, v nichž je divák odkázán jen sám na sebe, kdy musí začít pracovat jeho fantazie. Každému to nemusí být úplně příjemně, protože si připadá zcela osamocen, ale bývá to opravdu silný zážitek, odvážný krok do hlubin vlastního nitra.
Z dalších zajímavých projektů našeho divadla, které připravují mladí lidé, bych rád zmínil inscenaci Filipa Grigorjana Kámen, což je vynikající hra berlínského dramatika Maria von Mayenburga. Zanedlouho nás čeká premiéra Zkrocení zlé ženy s Čulpan Chamatovovou v hlavní roli. Tu připravuje Roman Fedori, mladý režisér s velkým talentem pro komedie.
Na jaře se chystáme uvést Žannu od Jaroslavy Pulinovičové, což je jedna z našich nejlepších současných dramatiček. Připraví ji mladý režisér Ilja Rotenberg, který zvítězil na Festivalu divadel malých ruských měst s inscenací Gogolových Hráčů. Rotenberg hned po škole odjel na oblast, do města Lysva v Permském kraji, a skvěle se tam vypracoval. Nezůstal v Moskvě, neobcházel všechna divadla, nedoprošoval se a nečekal ve frontě, až mu dají příležitost. Odjel a dokázal, že něco umí.
Velmi nadaný je i Timofej Kuljabin, který pracuje v Novosibirsku. I on po univerzitě odjel a uchytil se mimo Moskvu. U nás před rokem a půl inscenoval Elektru. Něco úžasného. Ohromilo mě, že se tam vůbec nekřičí. To víte, v tragédiích se v Rusku vždycky křičí, až sliny lítají. A nejen v Rusku. Hrál jsem v Oresteie Petera Steina. Dokonce jsme se s herci trumfovali, kdo doprskne dál. V Rusku se říká: Čím větší herec tragických rolí, tím dál musí jeho sliny lítat. Ale u Kuljabina bylo ticho, neuvěřitelné ticho. Ale to napětí! Seděl jsem během představení zabořený do křesla, ani jsem nedýchal. Děti se na scéně radily, jak zabijí matku, a já měl doslova husí kůži, běhal mi mráz po zádech. Takže tento mladík, Timofej Kuljabin, u nás teď bude inscenovat Shakespearovy sonety, a tím završí naši shakespearovskou sezonu.
V rámci této shakespearovské sezony uvedete také inscenaci Hamlet. Mělo by jít o textovou koláž v režii Kanaďana Roberta Lepagea, který ze slavného kusu udělal monodrama a všechny role svěřil vám…
Dlouho jsem snil o Hamletovi, chtěl jsem si ho po Steinově inscenaci ještě jednou zahrát. Hrál jsem ho tři roky, a najednou mi chyběl. Bylo mi po něm smutno, jako kdybych ztratil blízkého přítele. Strašně jsem si na něho zvykl a bylo mi až trapně, jak se mi po něm stýská. Uvažovali jsme, že bychom Hamleta inscenovali s Valerijem Fokinem, už jsme se domlouvali jak, ale on si nakonec vybral mladého interpreta. Co se dá dělat. A pak jsem z ničeho nic dostal nabídku od Roberta Lepagea. Nejdřív jsem z toho měl radost, ale když mi řekl, že budu hrát všechny role, tak mě to zaskočilo. Což o to, Lepage dělá výborné inscenace pro jednoho herce, ale většinou jsou hodně pohybové, není v nich moc textu. Kdežto v Hamletovi je ho spousta. Teď taky nedělám nic jiného, než že se učím text a hledám ke každé postavě jiný klíč. Lepage si vymyslel úžasné, jedinečné prostředí, kde ovšem nebude jednoduché zahrát přechod z jedné scény do druhé. Nejsou tam žádné pauzy pro příchody jiných postav nebo pro místa, kdy mají být postavy na jevišti společně. On sice všechno hezky vymyslel, ale na mně bude to zahrát…
Komentáře k článku: Jevgenij Mironov: Jedním výstřelem zemřou oba
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
