Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Budoucí tradice Divadla Na zábradlí

    Co nového napsat o Divadle Na zábradlí? Lze vůbec něco napsat a vyhnout se historii divadla (o které vzniklo několik publikací a kterou si alespoň ve zkratce můžete vyhledat na internetových stránkách DNz) a dlouhému soupisů jmen, jež musí být jmenována, a inscenací, jež si zaslouží alespoň dvouvěté připomenutí? Úkol je to nelehký a v takto limitujícím rozsahu i těžko proveditelný. Snad bude jednodušší se tentokrát zaměřit na budoucnost – historii, která se teprve stane a čeká na své zaznamenání.

    Na zábradlí Europeana

    Snímek z inscenace Europeana aneb Divadlo Na zábradlí by mělo představovat dynamický umělecký prostor FOTO KIVA

    Od sezony 2013/2014 má Divadlo Na zábradlí, jež bude letos slavit padesáté páté výročí vzniku (první premiérou bylo 9. prosince 1958 Kdyby tisíc klarinetů v režii Antonína Moskalyka), nové vedení. V konkursu na ředitele divadla zvítězil Petr Štědroň a ze svého bývalého působiště – brněnské Reduty – si přivedl nejbližší spolupracovníky: dramaturgyni Doru Viceníkovou a režiséra Jana Mikuláška.

    Po uměleckém skomírání několika posledních let se divadlu stalo to nejlepší, co mohlo. Znovu se nadechlo s týmem mladým, avšak už dostatečně etablovaným. Nebuďme ale nespravedliví k předchozí ředitelce DNz Doubravce Svobodové, divadlo vedla dvacet let, a např. dnes už kultovní éry Petra Lébla, ale i později Jiřího Pokorného byly možné jen díky její práci (či trpělivosti). Za záslužný a ve velké míře úspěšný lze považovat projekt Československé jaro, který probíhal v letech 2005–2007 a jehož úkolem bylo uvádět ve světových premiérách původní hry českých a slovenských současných autorů. Bohužel ale poslední pětiletka pod jejím vedením a ve spolupráci s už značně unaveným uměleckým šéfem Jiřím Pokorným a od roku 2010 Davidem Czesanym se za zlatou dobu DNz považovat nedá. Zdaleka nenaplňovala požadavek Návrhu systémové optimalizace: Divadlo Na zábradlí by mělo představovat dynamický umělecký prostor, který bude sledovat soudobé trendy světového divadla. Prostor na pražské divadelní mapě unikátní, ale i konkurenceschopný především ve srovnání se zahraničím.

    O hostování Reduty (nyní tedy DNz) s inscenací Nenápadný půvab buržoazie (nyní jen Buržoazie) v Salcburku jsme již několikrát psali, nemá tedy smysl opakovat, že současný soubor je pravděpodobně i konkurenceschopným. Navíc jejich divadelní výlet do Rakouska není zdaleka jediný. Mladí z Brna vzali divadlo pevně do svých rukou – vytvořili nové logo divadla, přemalovali divadelní bar (to k nelibosti většiny starousedlíků) a uvedli šest obnovených inscenací, přenesených z Reduty – Korespondence V+W, Europeana, Buržoazie, Zlatá šedesátá, Anna Karenina a Kabaret Kafka (to až k nečekaně libému přijetí většiny kritiků). Na opravdový začátek se však ještě čeká – v listopadu bude mít (neobnovenou) premiéru autorská inscenace Šedá sedmdesátá Dory Viceníkové a Jana Mikuláška.

    Zdá se, že výraznější slabinou DNz však nadále zůstává Eliadova knihovna – alternativní scéna pro mladé tvůrce. Projekty, jež jsou nyní na repertoáru, pocházejí především od omezené skupiny režisérů – L. Ferenzová, M. Hába, J. Kačena. Výsledky jsou spíše rozpačité, i když Pláč nočního kozodoje v režii Háby je čestná výjimka, a dokonce se objevil v nominovaných inscenacích Cen Divadelních novin. Snad se časem nonkonformní, radikální, naléhavý, avšak nepovrchní a nepodbízivý přístup k textům, divadlu a divákům přenese z hlavní scény i na půdu.

    Rozhovor s ředitelem Divadla Na zábradlí Petrem Štědroněm

    Miloš Štědroň

    Proč jste se rozhodl přihlásit do výběrového řízení na pozici ředitele Divadla Na zábradlí?

    Myslím si, že Divadlo Na zábradlí je ideálním místem pro další rozvíjení našich představ o divadle a estetice. Reduta byla velice autonomním prostorem, o tu autonomii jsme ale museli složitě bojovat, Reduta stále byla součástí brněnského Národního divadla, komplexu, který dramaturgicky směřoval úplně jiným směrem. V Divadle Na zábradlí jsme cítili větší svobodu pro to, jakým směrem se vydáváme. Progresivní divadlo, které reflektuje svět, v němž žijeme.

    Co znamená vaše motto „Tradice v novém“?

    Chceme navazovat spíše na principy než na konkrétní tradici. Není důvod kopírovat, nejsme plagiátoři. Těmi principy jsou zájem o mnohdy nepříjemné téma, které rezonuje, inscenace, které zanechávají v divákovi stopu, kladou mu otázky a na něj nároky. Usilujeme o divadlo jako živé médium, to se dle mého názoru z českých kamenných divadel poněkud vytrácí.

    V čem naopak navazujete na své působení v Redutě?

    Navazujeme… To zní v souvislosti s divadlem zvláštně. Pokračujeme v jednoduchém, a přesto velmi složitém principu inscenování nedramatických textů, uvádění nepravidelné dramaturgie, ale ani to není přesné. Pokračujeme ve spolupráci s režiséry, které považujeme za výrazné, s rukopisem, a kteří řečeno zcela jednoduše svou práci chápou jako neustálé hledání. Chceme se vyhýbat manýrismu a pozérství. Takže navazujeme na neustálou nejistotu. Takovými režiséry jsou kmenový režisér Jan Mikulášek, J. A. Pitínský, Jiří Havelka, Jan Frič, do dalších sezon počítáme s Annou Petrželkovou, Rasťou Ballekem a dalšími.

    Plánujete zachovat Eliadovu knihovnu?

    Ano, Eliadovu knihovnu chceme zachovat, naopak ještě rozšířit její působení a činnost o nový repertoár, nové tvůrce a formy.


    Komentáře k článku: Budoucí tradice Divadla Na zábradlí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,