Natália Deáková
„Vidím“ to v poslední době tak trochu z rychlíku. Neustále se někam přesouvám, žiju mezi Prahou a Plzní, v říjnu ještě na skok na festival do Bukurešti, Bratislavy a Berlína, tu s divadlem, tu s rozhlasem. Konečně jsem na čas zakotvila ve svém čerstvě domovském Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde začínám zkoušet Srpen v zemi indiánů, hru Tracyho Lettse. Jako doplňková četba slouží Eliottova Pustina, Lettsův velký inspirační zdroj. Začíná tedy období trochu temnější, zcela odpovídající zimnímu času, introvertnější a spíš meditativní, kompenzující tu evropskou jízdu. Na druhou stranu, její absolvování zase přineslo řadu inspiračních zdrojů mně. Především z Berlína, kde jsem spolu s kolegy z Českého rozhlasu navštívila festival Prix Europa a kde jsme si po celodenních posleších vyrovnávali vnitřní rovnováhu návštěvami Volksbühne.
Divadlo
Naprosto dokonale na mě zafungovala Fritschova Frau Luna, skoro tříhodinová férie (hraná bez pauzy!), s estetikou evokující expresionismus, Ein Kessel Buntes i seriál Návštěvníci dohromady. Navíc s neuvěřitelnými hereckými pohybově-hudebními výkony, připomínajícími kosmickou explozi. Povšední příběh (původní libreto z roku 1922) o tom, jak se jeden Berlíňan podívá na měsíc a jak se zaplete s měsíční paní, se ve Fritschove režii proměnil v bláznivou jízdu a úšklebný obraz pošetilosti lidských vztahů. Přestože německy mluvím velmi poskromnu a neumím docenit textové nuance, představení mě přes svou zdánlivě nesnesitelnou délku zcela pohltilo, přesně tak, jak to má být, a tak, jak se mi to už dlouho nestalo – přeneslo mě na tu chvíli z divadelní budovy někam daleko, a to ausgerechnet do vesmíru.
Obdobně silným zážitkem ze zcela jiného divadelního soudku byla Kresnikova inscenace Villy Verdi, inspirovaná filmem Il Bacio Di Tosca Daniela Schmida, zachycující osudy zestárnuvších divadelních hvězd, vzpomínajících na mládí a staré dobré časy, zapomenutých v minulosti, v dávných, nikým už nepamatovaných úspěších. Vidět zhruba třicítku v průměru ne míň než 70letých herců (včetně sboristů) v naprostém, na jejich úctyhodný věk až sebevražedném nasazení, zpívajících, křepčících, schopných se sebeprožívat až do vědomého ztrapnění, bylo pro mě něco jako pobyt v očistné lázni. Najednou se mi zdálo, že divadlo má smysl a že to – byť za hranicemi – jde. Přála bych si vidět podobný kousek s českými herci, ale nejsem si úplně jistá, že by se našlo dostatek těch, co se umí takhle nešetřit, a hlavně – naprosto a nekompromisně se shodit.
Výtvarné umění
Jako fanoušek meziválečného umění, především expresionismu a dada, jsem nemohla minout Berlinische Galerie, kde právě (až do konce ledna) probíhá výstava Wien-Berlin, tedy výtvarníků, jejichž tvorba a životy byly spjaty hlavně s těmito středoevropskými hraničními milníky. Od Klimta přes Schieleho, Kokoschku, Dixe, Mosera po Grosze a Hannu Hoch. Velmi podnětná výstava, zachycující především marasmus poválečného období, v němž největší úzkost plodilo vědomí zrůdného potenciálu dřímajícího v člověku.
Kniha
Budu tematická a zmíním výtečnou grafickou novelu Berlín (prozatím vyšly dva díly – 1. Město kamene a 2. Město kouře) autora Jamese Lutese, zachycující příběhy několika obyčejných lidí (novináře, malířky, policisty, židovského studenta…) v brutálních meziválečných časech. „Malé“ osudy malých jedinců versus přelomová doba a mezní historické okamžiky, atmosféra třaskavého napětí berlínských ulic i dekadentního nočního života. První kapitoly závěrečného dílu této trilogie vyšly zatím jen anglicky jako City of Light.
Film
V momentech krize se často uchyluju ke svému oblíbenci, největšímu divadelníkovi mezi americkými filmaři, Wesu Andersonovi, už jen z důvodu, že je pro mě zárukou katarze. Málokdo mě dokáže tak spolehlivě od srdce rozesmát a vzápětí bez varování dojmout tak jako on. Nedávno jsem objevila jeho starší snímek, The Royal Tenenbaums (r. 2001), do češtiny přeložený jako Taková zvláštní rodinka, s naprosto odzbrojující Anjelicou Houston v roli „matky rodu“, Genem Hackmanem, Billem Murrayem a dalšími. Komedie o poměrně závažných rodinných traumatech a nepřítomném otci, jenž se pod záminkou smrtelného onemocnění vrací ke svým dětem a manželce (ve skutečnosti protože je opuštěný a bez peněz), je stejně tak psychologickým obrázkem typické dysfunkční rodinky, v jaké vyrůstal každý druhý z nás. V mnoha ohledech – ač ve zcela odlišném žánru – to připomíná v úvodu zmíněnou Lettsovu hru.
Rozhlas
Jsem schizofrenně poloviční rozhlasák, a tak se musím alespoň ve zkratce vyjádřit k tomu, jak to slyším. Oceňuju, když mě rozhlas nejen hladí po oušku, ale i za něj tahá, dráždí a vyvádí z rovnováhy. Což se naprosto povedlo při poslechu sice starší, ale pořád působivé inscenace hry Ludvíka Kundery Naprosto lhostejné, režie Hana Kofránková (r. 1993), s J. Štěpničkou jako Himmlerem, uvedenou na jaře na Vltavě, dnes už je uložena někde na nejmenovaných pirátských serverech nebo u nás v archivu. Totéž platí i pro mrazivě bezkatarzní hru Paula Plampera Tacet – Ticho 2., inscenaci v režii Aleše Vrzáka, uvedenou letos v říjnu rovněž na Vltavě. A do třetice Kufr polské autorky Sikorske-Miszczuk, v režii Ivana Chrze, loňského vítěze Prix Bohemia.
Komentáře k článku: Natália Deáková
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
