Radioaktivní duet
Incident v jaderné elektrárně Fukušima v sobě spojuje řadu motivů, které v jednom ze svých posledních textů prozkoumává Elfriede Jelinek. Kein Licht (v překladu Zuzany Augustové Beze světla) uvedl tým kolem ústeckého Činoherního studia formou instalovaného čtení.
Jelinekové text Beze světla uvedli formou instalovaného čtení v ústeckém Činoherním studiu FOTO PAVEL SVOBODA
Texty Jelinekové se dají přirovnat k obrovské mapě pokryté předlouhými toky slov, které jsou naplněny obrazovými metaforami, abstraktními vjemy i komplikovanou vědeckou mluvou. Jednou z výrazných tematických krajin textu je střet člověka a energie. Je to zamyšlení nad jeho závislosti na ní i jistotě, že se mu podařilo jeden z hlavních „impulsů“ moderní civilizace kultivovat natolik, aby nekladl odpor.
Beze světla uvedlo Činoherní studio v rámci 16. ročníku festivalu Kult téměř jako „delikatesu“. Čtyřicet minut trvající promluvy – monology, které se vzájemně proplétají – dvou bezejmenných, vzájemně odcizených postav byly doprovázeny videoinstalací. Moderátor večera, umělecký šéf divadla Filip Nuckolls vyzval diváky, aby se posadili „do sauny“. Souběžně se strohým posezením kolem obvodových zdí sálu stálo několik televizí. Obrazovky s odhalenými vnitřnostmi v průhledné kostce připomínaly muzeální exponáty na pohřebišti zábavy. I jejich obsah působil dojmem, že uchovává „paměť“. Tvůrci odkazovali např. k záběrům na hořící krb, které nedávno pustila v celodenním vysílání švédská televizní stanice. Projekce výtvarníků Richarda Loskota a Tomáše Pettermana postupně přecházely ze statických záběrů na ryze přírodní výjevy (např. mořský příboj) i zkulturněnou krajinu (např. lány pšenice) k frenetické koláži snímků devastace po živelných pohromách i válkách. Představuje pesimistické tvrzení, že jedinou vzpomínkou na lidstvo po totální anihilaci bude televize.
Jako pomník se nad sítí videokabelů vznešeně tyčí dvojice interpretek (Nataša Gáčová a Klára Krejsová). Stojí v centru chaoticky rozesetých obrazovek jako bohyně či sochy na pomníku. V toku neustále se hrnoucího textu je obtížná orientace. Každá z metafor v bloku textu má několik odboček, na které navazují další řetězící se motivy. Zvolnění nastalo ve výrazné proměně, kdy se hlavní koncentrace z hlasu a videa obrátila k živé akci a interakci obou postav. Stržením zadních šál se objevil velký žlutý kotouč v zadním prospektu. Díky fluorescenčním vlastnostem plochy se siluety obou hereček ve spastických pózách při silném přesvícení zachovaly jako stíny na zdech po explozích.
Minimalistický, obtížně uchopitelný tvar Beze světla tvořený směsicí mlhavých vjemů a abstraktních obrazů přesto vyvolával konkrétní plíživý pocit, že pochybnosti o možném konci světa jsou opodstatněné. Myšlenky do sebe vrážely jako atomy při štěpení a atmosféra divadelního prostoru vyvolávala zdání, že se účastníci performance přesunuli z divadelního sálu do zapouzdřeného Černobylského reaktoru, kde všechno zářilo.
Činoherní studio Ústí nad Labem – Elfriede Jelinek: Beze světla. Překlad Zuzana Augustová. Realizace Nataša Gáčová, Klára Krejsová, Richard Laskot, Tomáš Petermann a Filip Nuckolls, kostýmy Lucie Šperlová. Česká premiéra 22. října 2013.
Komentáře k článku: Radioaktivní duet
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
