Jakoby z jiného světa
Textová předloha nejnovější inscenace kukskopražských Geisslers Hofcomoedianten Romeo a Julie (ve)dle Romia und Juliety má bohatou historii. Nejprve hru sepsal pan Shakespeare podle starších a v odborných kruzích hojně diskutovaných předloh. Pak ji angličtí kočovní herci přenesli na kontinent a poupravili podle vkusu zdejšího publika. Od nich ji převzaly místní německé trupy a přizpůsobily své poetice.
Jedním z těchto spolků bylo eggenberské knížecí divadlo v Českém Krumlově (1688), jehož text bez titulní strany (takže neznáme ani jeho původní německý název) se zachoval v Rakouské národní knihovně ve Vídni. Letos se ho chopili Geisslers Hofcomoediantena s entusiasmem sobě vlastním přinesli jeho zatím poslední a velmi specifický inscenační výklad.
Dramaturg Jakub Maksymov s režisérem Petrem Haškem velmi razantně dekonstruovali předlohu na prvočinitele a vytvořili svébytné scénické dílo, založené méně na textu, zato výrazně na hudbě, pohybu a hereckých akcích. Skoro se nabízí konstatování, že vše podstatné se sděluje jinými prostředky než původním textem, který zůstává zachován jen v méně důležitých, spíše ilustrativních situacích.
Z textu tvůrci vynechali jakékoliv lokalizační odkazy, takže děj se rozhodně neodehrává ve Veroně, ale v jakémsi indiferentním místě. Scénu tvoří stylizovaný dvojdomek s výraznou zdí, oddělující obě části. Ta zároveň dělí časoprostor inscenace vnějškově na dvě vertikální poloviny. Zasazením do dvojdomku ztratily znepřátelené rodiny oproti Shakespearově předloze na svém společenském statusu, staly se plebejci. A jejich fatální věčný spor se jeví ještě marginálněji.
I dobové zasazení je v geisslerské inscenaci úmyslně rozmlžené – titulní postavy jsou oblečeny v současných civilních oděvech, ostatní kostýmy jsou náznakově historizující. Takže kromě geografické indiferentnosti vzniká i neurčitost časová. Kostýmy nesou ještě jedno zásadní inscenační sdělení. Titulní postavy mají kostýmy barevné, všichni ostatní černé s bílými doplňky (bílé papírové pokrývky hlavy, obě matky navíc bílé papírové sukně).
Tomuto rozdělení podle kostýmů odpovídá i stylizace pohybu: civilní nebo taneční proti groteskním, deformovaným pohybům. A obdobně se liší i použité herecké prostředky: na jedné straně civilní, uměřené a vážné herectví, na straně druhé přepjatá mimika i gestika, herectví jako vystřižené z frašky, či dokonce grotesky. Troufám si tvrdit, že rozdíly v kostýmech, pohybu a hereckých prostředcích tvoří jakési horizontální (nebo raději vnitřní?) členění časoprostoru inscenace na dvě roviny. Podle vnějšího dělení stojí proti sobě dvě rodiny s malicherným, zato zaťatým antagonismem. Podle vnitřního členění proti sobě stojí napříč rodinami lidé, kteří si libují v zajetí svého nepřátelství a svých předsudků, a lidé, kteří k žádné nenávisti zatím nemají důvod a také jí nepodléhají.
Počet postav tvůrci omezili na osm, přičemž Chůva s Páterem a Paris s neshakespearovským Piklheringem tvoří dvojrole. Zjednodušená fabule více méně kopíruje dějovou linku Shakespearovy hry. Na samém konci se však inscenátoři pokusili o zcela nový výklad. Především titulní hrdinové nezemřou, alespoň fyzicky ne – jejich tragédie spočívá v něčem jiném. Obě matky nejprve odloží své bílé papírové sukně, a to ve chvíli, kdy se jedna dozví o Romiově vyhoštění a druhá o Julietině domnělé smrti. Tento symbolický akt zároveň znamená začátek cesty k emancipaci od dlouholeté malicherné nenávisti.
Oba milenci a manželé se sejdou v hrobce, ale najednou zjistí, že jsou jeden pro druhého mrtví v duchovním či citovém smyslu slova. Připomnělo mi to základní situaci z geisslerovského Dona Juana, kde se dívka loučí se svobodou v kruhu kamarádek, plných deziluzí z partnerského života. Zde jsem závěr vnímal tak, že jakýmsi řízením osudu je Julietě a Romiovi dopřáno se znovu setkat a splnit si svůj sen, ale oni to již nedokáží. Jako by je oba dohnalo neblahé dědictví předsudků a nesnášenlivosti. Ve finále jsou oba oblečeni černě a berou na sebe bílé papírové sukně odložené jejich matkami. Převezmou i groteskně deformované pohyby svých předků a společně – nicméně proti sobě – hrají disonantní hudební dvojsólo. Není to vlastně těžší tragédie než ta Shakespearova? Troufnu si tvrdit, že v Haškových režiích se jako jedno ze stěžejních témat profiluje postupující krize a následný rozpad partnerských vztahů.
U Geisslerů mi vždy činí problém vyzdvihnout jednotlivé herecké výkony, protože mám pocit, že křivdím ostatním. Přesto bych rád v této inscenaci upozornil zejména na výkony tří nových tváří souboru. Sofia Adamová v dvojroli Chůvy a Pátera vnáší na jeviště nesporný komediální talent s velkou mírou sebeironie a schopnost jednoduše, a přitom důsledně odlišit dvě různé polohy. Michaela Váňová (Julieta) a Ondřej Rychlý (Romio) překvapili především skvěle zvládnutými tanečně-akrobatickými duety se silným, a přitom vtipným erotickým nábojem a zároveň jejich dokonalou karikaturou v závěru inscenace.
Ani ostatní herci však nezůstávají pozadu. Alena Bazalová (Kapoletová) oslňuje školeným hlasem, kterým dokáže bravurně podat nejen pokleslou operní árii, v niž občas promění i banální repliku, ale umí dojmout i jemnou milostnou „trobadórskou“ písní ve chvíli, kdy její postava pochopí, že nenávist by neměla být úhelným kamenem života. Kristýna Matějová (Mundigová) je sice znevýhodněna upozaděním své postavy (v tom se Geissleři neliší od Shakespeara), ale její milostná píseň ve chvíli prozření patří k silným zážitkům inscenace. Bartoloměj Veselý využívá ke komickému vyznění své dvojrole svou výrazně štíhlou figuru. Parida hraje jako přejemnělého třasořitku, věčně ustrašeného a neschopného samostatného jednání. Piklheringa interpretuje jako „mimoně“, který sice posunuje dění vylepováním knížecích vyhlášek, ale jinak vše sleduje jakoby z jiného světa.
Přes všechny klady má inscenace i pár drobných nedostatků. Po oznámení Romiova vyhnanství jí trochu „spadne řemen“, když se zbytečným opakováním protahuje jinak zdařilá taneční scéna Julietina odpuštění. A chybí důraznější vypíchnutí momentu, kdy se vlastně cosi ve vztahu mezi Julietou a Romiem zlomí a vše začne směřovat k tragédii. Tato – pro geisslerovský výklad zásadní situace – není nijak zvlášť motivovaná. Ledaže bychom přijali fatalistické vysvětlení, že to tak prostě v každém vztahu musí být.
Hodnocení: @@@@
Geisslers Hofcomoedianten Kuks / Praha – Neznámý autor podle Williama Shakespeara: Romeo a Julie (ve)dle Romia und Juliety. Překlad rukopisu Jana Altmannová, úprava Jakub Maksymov, Petr Hašek a Geisslers, režie Petr Hašek, dramaturgie Jakub Maksymov, scéna a kostýmy Kristýna Šrolová, hudba a korepetice David Hlaváč. Trobadórské písně João Garcia de Guilhade a Nuno Fernandes Torneol, překlad Vladimír Mikeš. Premiéry: 5. 8. 2013 v Mikulově, 24. 8. 2013 v Kuksu a 5. 9. 2013 ve vestibulu Divadla ABC v Praze (psáno z představení 5. 9. a 20. 10. 2013 v pražském Ábíčku).
Nejbližší termín: 16. 11. 2013 od 23:00 hodin v pražském Rokoku
Komentáře k článku: Jakoby z jiného světa
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)