Lehce opožděná reakce na dva příspěvky v DN č. 11

Když toto číslo vyšlo, byla jsem v Londýně. Pražský kulturní přehled vychází měsíčně, londýnský TIME OUT týdně. Divadlu je v něm věnováno od deseti do patnácti stran formátu A5 a kromě krátkých recenzí nebo upozornění na příští premiéry je spolehlivým průvodcem londýnským West Endem, Off a Off off scénami i prostory, kde se konají pokusy experimentálního či alternativního divadla. Kromě toho o nových premiérách referují všechny velké deníky v kulturních přílohách. Zkušenější divák se pak může orientovat podle vkusu jednotlivých, velmi fundovaných kritiků. Jiným šikovným průvodcem po londýnských divadlech je čtrnáctidenně vydávaný Theatre Guide – jakási mapa toho, co se děje především ve West Endu. Tituly jsou pečlivě rozděleny pod hlavičky: KOMEDIE, DRAMA, ZÁBAVA, MUZIKÁL, OPERA, repertoár Národního divadla, divadla Globe a Off West Endu a je zdarma k dispozici u pokladny každého divadla.

Už řadu let se snažím přivážet do Čech díla těch britských autorů a autorek, kteří jsou i kritikou ceněni za zpracování témat, která hýbou nejen Velkou Británií. Současně to bývají díla, ve kterých se nabízejí velké herecké příležitosti a pověstný anglický humor. Mám totiž ráda především divadlo herecké, tedy divadlo, ve kterém je herec hlavním hybatelem jevištního dění. A věřím, že osa: prostor, herec a kvalitní text jsou i nadále legitimní součástí formálně tak bohatého vějíře soudobého divadla.

V českých premiérách jsme např. v Liberci uvedli takové tituly jako Kodaň (M. Frayn – 2001), Maja (M. Carr – 2002), Slaměná židle (S. Glover – 2007, přenos ČT 2008), v Plzni byla poprvé inscenována Hra vášní (P. Nichols – 2002), Pardubice znají Za kolik (D. Williamson – 2005), Hradec Králové Hru vášní (2005) a Král je panna (M. Buffini – 2010), Praha Hru vášní (2007) a Vzpomínky na vodě (S. Stephenson – 2009), obojí v MDP. Všechny tituly byly vždy nalezeny v Londýně pod hlavičkou DRAMA. To jen poznámkou k názoru V. Varyše v článku Jak jsem se naučil mít rád MDP, kde Hru vášní P. Nicholse zařadil ke konverzačkám. P. Nichols je v Británii považován za žijícího klasika a jeho Hra vášní za svou formu divadelně přelomovým nápadem. Namísto sebezpytného divadla psychologického prožitku tu jsou v dialogu alter ega se svými postavami, alter ega v dialogu mezi sebou, postavy mluví s alter egy druhých postav atd. Celá hra je koncipována jako fuga. Klasický trojúhelník: manžel, jeho žena, milenka – se úmyslně rozvíjí jako klišé prvních 15 minut a pak už má Hra vášní s konverzačkou o manželství (v českém pojetí hanlivém slova smyslu konverzačkou) málo společného. Britští kritici se shodli na tom, že Hra vášní je bolestivou pitvou cizoložství, napsanou dokonale lehkým dialogem. Hrát se samozřejmě nedá bez zvládnutí řemesla. V tomto případě umění vládnout jevištním jazykem, umění vést dialog a matematicky přesně pointovat. Zkrátka JEDNAT SLOVEM. A vědět, co je anglický suchý humor wildeovského typu.

A jsme u toho, proč si někdy myslím, že své cesty za britským divadlem podnikám z čirého masochismu. Návraty k českým scénám jsou pak totiž především z hlediska jazykové jevištní kultury těžké. Britské divadlo – i to nejexperimentálnější – si prostě nemůže dovolit inscenaci, ve které by jevištní angličtina nebyla dokonalá. My se s naší úrovní jevištní češtiny čím dál tím víc vzdalujeme možnosti uvádět Shawa, Wildea, Cowarda (po kterém se v Londýně dokonce jmenuje divadlo, ale u nás je autorem málo známým), Maughama, Rattigana, ale především Shakespeara.

Dědova mísa J. Císaře je znamenitou úvahou o stavu současného českého divadla a úloze herectví v něm. Autor se dotkl citlivého nervu mnohých domácích produkcí. Pro mne by jeho slova mohla být vyložena i jako pochybnost, zda používání jazyka v jevištním dění, případně uvádění titulů, ve kterých se jedná textem, má na českých scénách budoucnost. Já na takovou budoucnost věřím, a proto mě nemrzí, že v inscenaci tak obtížně strukturovaného titulu jako Hra vášní vypadám podle V. Varyše režisérsky nevýbojně. Myslím, že třeba v inscenaci Král je panna M. Buffiniho jsme koncem minulé sezony v Hradci Králové byli výbojní až dost. Ale třeba se zase nebude líbit neprověřená hra, jedna ze zhruba padesáti nových, které britští autoři každoročně nabízejí.
Nicméně jsem ráda, že jsou ještě ředitelé, ale především herci a herečky, schopní jít na experiment, ve kterém budeme (jistě s úpravami, ale ne znásilněním autora) hrát hru, kterou napsal dramatik a my se v ní potkáme také s textovou složkou inscenace. A využijeme všech jazykových nabídek, které nám přinesla plejáda našich znamenitých překladatelů. K takovým experimentátorským hereckým tvůrcům pro mě v MDP patří jak V. Varyšem obdivně zmíněná D. Syslová, tak V. Dvořák, který vyprovokoval 6 návštěv V. Varyše v MDP. Nejsem členkou MDP, ale p. Varyšovi děkuji za eleganci, se kterou pojmenoval mnohá úskalí, způsobující, proč do nich řada kritiků nechodí. A možná nadále chodit nebude, ale například na Zločin lorda Artura Savila O. Wildea, který hrajeme v Divadle Viola (D. Syslová, J. Stryková, J. Štěpnička, J. Hána) jako pokus najít na mapě pražských divadel inscenaci, kde se jedná textem a přitom to může být podívaná, srdečně zvu.