Divadelní noviny > Festivaly Kontext

V lásce na pohlaví nezáleží

Minulý pátek 15. listopadu skončila pražská a ve středu 20. listopadu brněnská část filmového festivalu Mezipatra, který uvádí filmy s gay, lesbickou, bisexuální, transgender a queer tématikou. O víkendu pokračuje v Ostravě a Olomouci. Festival má neziskový charakter a slouží k emancipaci sexuálních menšin v České republice a k propagaci kvalitních filmů s humanistickým obsahem. Přinášíme původní reportáž naší autorky.

Podstatný vždy je lásky cit

Když s novinářskou cedulí na krku usedám mezi stejnopohlavní dvojice ve Světozoru a v Lucerně, kde se každoročně v listopadu koná festival Mezipatra, maně si připomínám verše Fernanda Pessoy: Podstatný vždy je lásky cit / pohlaví z náhod plyne / to může stejné být / anebo jiné…

A filmy s „queer tematikou“ jsou především o lásce, stejně jako kterékoli jiné filmy. Dramaturgie festivalu se snaží vybírat do soutěže i nesoutěžních sekcí kvalitní celovečerní, krátkometrážní i dokumentární snímky, jež se zaměřují na sexuální minoritu, ale přesahem témat mohou přilákat i širší publikum. Letos takový přesah do dalších oblastí měl vítězný švýcarský film Rosie, vyrovnávající se s problematikou stáří, podobně jako americká tragikomedie Místy oblačno. Polské drama Tajemství naopak reflektovalo staré viny z druhé světové války. Ale i filmy se zaměřením výhradně na homosexuální vztahy a rodičovství, jako například celkem zdařilé komedie Kdo se bojí Vagíny Wolfový nebo Dvacet lží, čtyři rodiče a jedno malé vajíčko, by myslím měly šanci uchytit se v kinodistribuci. Tak jako Soderberghův opus Liberace.

Osudová modř

Film, který však již za pár dní do kin jde a též se objeví na Festivalu francouzského filmu, je snad nejočekávanější snímek Mezipater, letošní držitel Zlaté palmy z Cannes – Život Adèle (La Vie d’Adèle). Provází jej pověst kontroverzního, sexuálně otevřeného díla.

Autorka komiksové předlohy Le bleu est une couleur chaude Julie Maroh se ohradila proti režisérovi, že film je variací jejího příběhu a vypovídá spíše o mužské fantazii než o skutečném životě lesbiček. Jelikož nemám osobní evidenci ani toho, ani onoho, vnímám film především jako svébytné umělecké dílo. Soudě dle ohlasů, bývají na něm zdůrazňovány tři rysy, jež představují jeho nejzřejmější a nejpovrchnější charakteristiku: lesbismus, explicitní sexuální scény a tříhodinová délka. Nic z toho však není zásadním důvodem, proč je toto vztahové drama výjimečné.

Co se týče sexuálních scén, balancují sice na hraně pornografie, ale na rozdíl od ní nejsou samoúčelné. Ospravedlňuje je jednak jejich estetické zpracování a jednak citový doprovod. Díky soustředění na prožitek hrdinky dochází k silné identifikaci a vtažení do příběhu, a tak sto osmdesát minut uplyne, než bys řekl Abdellatif Kechiche. A omezující není ani to, že se jedná o lovestory dvou žen. Jde totiž o archetypický příběh lásky, a jako takový má potencál oslovit každého, kdo byl kdy zamilován a pokusil se žít v partnerském vztahu. Politický aspekt snímku, který tvůrci víceméně odmítají – festival v Cannes shodou okolností probíhal v době legalizace stejnopohlavního manželství ve Francii – je jen vedlejším efektem.

Pro styl francouzsko-tuniského režiséra Abdellatifa Kechiche, původně divadelníka, je příznačná expresivita a realistický ráz. Stejně jako ve svém předchozím filmu Černá Venuše (2010) zaujímá postoj pozorovatele. Vrhá nás do intimní blízkosti postav skrze velké detaily. Ty však mohou působit jako vtíravý, manipulativní nátlak, zejména když se pozorování místy přehoupne do voyeurismu (podobně jako v Černé Venuši). V Životě Adèle však není účelem nějaký morální apel.

Na začátku je Adèle patnáctiletá lyceistka, vášnivá čtenářka, jejíž vztahy s rodiči a přáteli nejsou nikterak živé. Právě prostřednictvím literatury se jí dostává jisté citové výchovy. Velký milostný příběh je předznamenán literárními citacemi – ve škole právě rozebírají Marivauxův Život Mariannin. Učitel při té příležitosti pronese o osudové lásce sice truismus, ale pro Adèle prorocký: Tragédie je nevyhnutelná. Další profetickou roli nevědomky sehraje anonymní násoska v gaybaru, který prohlásí: V lásce nezáleží na pohlaví. Najdeš si někoho, kdo tě má rád.

Jako každý adolescent, pouští se Adèle do tohoto hledání. Ačkoliv středoškolská mládež se nezabývá téměř ničím jiným než trávou a souložením, pod vším jejím povrchním cynismem lze spatřit touhu po lásce. Zdá se, že i současný puberťák odchovaný v plytkém světě relativizovaných hodnot, virtuálních pseudovztahů a instatního fyzického uspokojení touží po osudové romanci a čeká na svůj „Velký příběh“.

Povzbuzována spolužačkami, vyjde Adèle vstříc tomu, co se nabízí jako první, schůzce se sympatickým studentem posledního ročníku. Sexuální styk s mladíkem ji však nechá emočně nedotčenou, což ji vede k brzkému ukončení tohoto vztahu. Ale polibek spolužačky – uštědřený víceméně z legrace a provokace – v ní vyvolá bouřlivou citovou odezvu. A modré vlasy dívky, kterou zahlédne na ulici v objetí s jinou dívkou, jí zasvítí jako maják při plavbě k novým neznámým pevninám. Hrou bylo počato, náhle se v osud smráká, napadá mě tentokrát Goethe; z adolescentního experimentování povstává životní láska.

Skutečnou iniciací dívky měnící se v ženu je setkání s Druhým, odlišným. Pro Adèle je to modrovláska Emma, starší a protřelejší studentka Akademie výtvarných umění. Každou melancholickou, křehkou, vášnivou dívku čeká fatální střet s Modrovousem, partnerem, který ji přiměje konfrontovat se sama se sebou. Jako Hermés Psýchopompos ji tento démonický partner přivede do hloubky její duše a nezřídka až na hranu existence, kde se v bolestech má zrodit její vlastní autentický život. I v tomto filmovém příběhu zůstal archetypický půdorys zachován, pouze Modrovouse nahradila Modrovláska. Fyzické pohlaví v hlubinách psyché skutečně není podstatné.

V uzavřených, na sebe navazujících blocích připomínajících divadelní dějství nebo kapitoly v knize sledujeme několikaletý průběh Adèlina vztahu s modrovláskou Emmou. Klasická l´amour fou není podána melodramaticky, nýbrž fenomenologicky, téměř dokumentárně. Tímto realismem společně s extrémní blízkostí kamery dosahují tvůrci značné autenticity a expresivity. Děj se koncentruje na mikrokosmos vztahu, vedlejší postavy jsou náznakové a tvoří součást mírně rozostřeného pozadí. Některé postavy a linie mizí bez uzavření či vysvětlení (Adèlini rodiče, Emmina přítelkyně). Mimoosobní aspekt hrdinčina coming outu je zmíněn v sekvenci pochodu gay pride a v herecky a režijně perfektně zvládnuté scéně lynčování Adèle spolužáky. Sociální kontext příběhu se zkratkovitě představuje na rodinných večeřích, při nichž Adèlina konzervativní středostavovská rodina konzumuje špagety, zatímco ta Emmina buržoazně bohémská nabízí ústřice a šampaňské.

Rozdílný původ a výchova zřejmě mají vliv i na postoj k profesní seberealizaci. Emma se stane malířkou, ale Adèle se svůj literární talent nesnaží uplatnit a nemá vyšší ambice než pracovat jako učitelka v mateřské škole. Ve společném životě zaujmou obě dívky tradiční genderové role: Emma expanduje navenek, vkládá energii především do své práce v umělecké branži, má spoustu přátel; Adèle jí zajišťuje zázemí, stará se o domácnost, žije v Emmině stínu a postupně se cítí být čím dál víc osamělá.

Adèle je zakotvena ve fyzickém bytí – kamera ji v detailu sleduje při jídle, spánku, sexu. Ta živočišnost je ovšem bezelstná, až dětská. Její poživačnost není povrchním konzumentstvím, ale způsobem uchopování světa. Jako by stále potřebovala výživu, instinktivně pátrá po Velké matce. Citově vyhladovělá hrdinka hledá mateřskou satisfakci, jak napovídají Adèlina věčně otevřená ústa, takže občas vypadá jako kojenec. Sama však toto mateřské uspokojení poskytnout umí. Miluje děti a věnuje se jim. Stejně tak nabízí domáckou péči Emmě.

Symptomem rozpadu jejich vztahu jsou situace, kdy Emma přestane stát o to, co jí Adèle nabízí, o jídlo a sex. Její vlasy pozbývají modrou barvu, vrací se k přirozené blond. Emma byla iniciátorkou, „svůdkyní“. Režíruje vztah vlastně až do jeho konce. Za rozchod může zdánlivě Adèle, ale ta je spíš jen „předsunutým“ viníkem. Modrovláska je spiritus agens, ten, kdo do vztahu hrdinku vtahuje a zase z něj vyvrhuje, tou méně zasaženou, z níž cit postupně vyprchal. Kdežto Adèle zůstává touha po Emmě asi napořád.

Jako do každého francouzského uměleckého filmu sem patří obligátní intelektuální žvanění. V Životě Adèle lze ale pozorovat určitý posun. Řeči „umělců“ a „intelektuálů“ jsou tak plytké, jako kdyby se svými obory byli obeznámeni jen základním způsobem a s obory příbuznými vůbec ne. Absolventka literárního lycea v životě neslyšela o Klimtovi nebo Schielem… Když už i intelektuálně aristokratičtí Francouzi takhle zblbli, půjde zřejmě o závažný dobový fenomén. Je pozoruhodné, že při neustále se zvyšující dostupnosti veškerých informací paradoxně klesá vzdělanost. To je ale vedlejší zpráva…

Přes všechny výhrady je patrné, že Život Adèle si dokáže citlivého diváka podmanit. Jeho atmosféra zahalená lehkým smutkem („blue“) má magický účinek. Narativní styl Kechiche připomíná Rivetta a Resnaise, a možná zejména v tom spočívá jeho působivost. Koncentrovala se v závěrečné scéně. Dávno po rozchodu se Adèle ještě pokusí Emmu získat, ještě jednou to zkusí s modrou – přijde na vernisáž její výstavy v modrých šatech. Adèlin odchod prázdnou ulicí je tou nejlepší korunou, jakou Kechiche mohl svému příběhu nasadit.

Až po tomto emocionálním vrcholu jsem byla schopna učinit racionální závěr: Život Adèle je hodnotný proto, že vrátil na plátno Velký příběh, a z formálního hlediska proto, že evokuje francouzskou novou vlnu.

• Autor: Zdena Mejzlíková
• Publikováno: 22. listopadu 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: V lásce na pohlaví nezáleží

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ