Komické hrůzy intimních vztahů
Anglický dramatik Joe Orton byl ve věku třiceti čtyř let ubit kladivem svým intimním přítelem. Drastický konec zcela v duchu předchozí tvorby, v níž se střídá i spojuje kriminální komedie, antidetektivka a černá fraška. Epilogem i jakousi sumou je psychiatrická groteska s poněkud záhadným názvem Co viděl komorník. Z bohatě fundovaného programu připraveného dramaturgem Romanem Císařem se dovídáme, že název: má původ v zábavě provozované v edvardovském období (za vlády krále Edvarda VII. 1901–1910). Jednalo se o jakousi peepshow, kdy si lidé prohlíželi kukátkem obrázky často erotického charakteru. Název odkazuje na sexuální rovinu hry a staví obecenstvo do pozice voyeurů, kteří z úkrytu sledují sexuální důvěrnosti cizích lidí. Takové pěkné vysvětlení se dobře vyjímá v programu, ale pro inscenační potřebu je těžko použitelné. Proto zvolil překladatel Michael Žantovský poněkud srozumitelnější titul Klíčovou dírkou.
Paní Prenticeová (Gabriela Míčová) ohrožuje zbraní Dr. Prentice (Martin Finger) FOTO PAVEL NESVADBA
Zápletka hry, do níž klíčovou dírkou nahlížíme, je tak spletitá, že se ani nedá srozumitelně vyprávět. V psychiatrickém oddělení soukromé kliniky se dějí věci. Různé osoby různého pohlaví se z různých důvodů svlékají a odkládají šaty, které se shodou okolností dostávají do rukou nebo na těla jiných osob. Opakované a zmatené objasňování záměn a nedorozumění vede k šokujícím odhalením, mimo jiné krvesmilných vztahů mezi rodiči a dětmi i mezi sourozenci.
Autor popisuje dějiště hry zcela realisticky: Ordinace na soukromé klinice. Ráno. Dveře vedou na oddělení, do lékárny a do chodby. Balkónové dveře se otevírají na příjemnou zahradu. Umyvadlo. Psací stůl. Vyšetřovací pohovka se závěsem. Tento „realismus“ potvrzuje i Ortonův výrok v jednom rozhovoru: Lidi si myslí, že píšu fantazijní brak, ale tak to není; možná, že občas něco přeženu a překroutím, stejně jako překrucují a přeměňují věci malíři; jsou to ale realistické obrazy.
Orton čerpá ze zásobárny tradičních komediálních postupů (anagnorize pomocí rozpůleného šperku sahá až k nové attické komedii; vedle Ortona ji použil i Oscar Wilde v komedii Jak je důležité míti Filipa), ale motivace reálií je do té míry absurdní, že se nám výsledek jeví spíše jako parodie na nezřízený freudismus. Jsme ovšem v blázinci a tam je všechno možné. Stejně jako ve světě mimo něj.
Režisér Martin Čičvák spolu s výtvarnicí Kamilou Polívkovou umístili na širokou, leč nehlubokou scénu Činoherního klubu obrovskou pohovku, na níž, za níž i pod níž se hraje. Snižuje se tak iluzívnost situací, ale podněcuje akční vynalézavost.
Sestava dramatických postav je symetrická: dva psychiatři, dvojice manželů, dvojice sourozenců. Tato symetrie se rodí z chaosu. Seržant Match, který přišel, aby zjednal pořádek, je brzy vtažen do hry, svlečen a vlečen. Matěj Dadák dává postavě zvláštní bezradnou vláčnost. Postavy psychiatrů jsou výrazně odlišeny. Dr. Prentice (Martin Finger) se střídavě panovačně a provinile pohybuje na hraně psychiatrie a chlípnosti. Dr. Rance (Jan Hájek) autoritativně a přímočaře představuje psychiatrickou pavědu na hranici parodie. Do sféry svého profesionálního zájmu zahrnuje i svého lékařského kolegu. Inu, v blázinci jsou všichni podezřelí.
Nicholas Beckett (Jiří Černý) spojuje podvodnickou prohnanost s chorobnou sexuální žádostivostí (což zdědil zřejmě po rodičích), kdežto jeho útlá sestra Geraldina (Iveta Jiříčková) je z vůle psychiatrů i režiséra bezohledně vláčena pod pohovkou. Zachází se s ní jako s kusem nábytku. Dramaticky nejvýbojněji působí jejich matka paní Prenticeová (Gabriela Míčová), jež svým energickým projevem přehlušuje a přehrává (slovem i činem) všechny účastníky blázineckých situací.
Nadměrná délka i jistá nepřehlednost komedie oprávnily režiséra ke krácení a úpravě textu. Vypadly bohužel i tři rozsáhlé psychiatrické výklady dr. Rancea, což přispělo ke zbytnění vnější akčnosti na úkor analytického pseudopoznání.
Zdařilým pokusem o aktualizaci látky je závěr, kdy po zběsilém jevištním finále odchází celý herecký personál ze sálu, ve filmovém záběru stoupá po schodech na ulici, kde husím pochodem kráčí Smečkami směrem na Václavské náměstí.
Činoherní klub – Joe Orton: Klíčovou dírkou. Překlad Michael Žantovský. Režie a úprava Martin Čičvák, dramaturgie Roman Císař a Vladimír Procházka, výprava Kamila Polívková, hudba Ondřej Brousek. Premiéra 30. října 2013.
Komentáře k článku: Komické hrůzy intimních vztahů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
