Druhá Langova Svatba
Pro svou první režii v Divadle pod Palmovkou si Michal Lang vybral Lorcovu Krvavou svatbu. Divadlo je však stále zavřené po povodni a soubor musí hrát v jiných budovách, Krvavá svatba tak měla premiéru v Děčíně, pražskou v Divadle v Dlouhé i ve Švandově divadle. Neustálé stěhování inscenaci jistě negativně ovlivňuje, herci i technika se musí pokaždé přizpůsobovat jiným podmínkám. Paradoxní také je, že si pro své „libeňské uvedení“ Lang vybral stejný text, který loni v červnu režíroval v Moravském divadle Olomouc, a fotografie budí dojem, že režisér do značné míry okopíroval sama sebe. Nejzřetelněji se pražská Krvavá svatba liší od olomoucké scénou. Ta pražská je temnější, spořeji osvícená a především zabydlená mnoha starými dveřmi, které umocňují motiv touhy po svobodě a nemožnost útěku ze zaběhnutého.
Nevěsta (Tereza Dočkalová) a její tragická láska Leonardo (Ondřej Veselý) FOTO LEOŠ SKOKAN
Popasovat se s Lorcovým textem, který v některých pasážích působí jako realistické drama, je však protkaný verši, aluzemi na lidové písně a mystičnem – třeba postavami Luny a Smrtky, je jistě pro režiséra výzva. Lang se přidržel realistického hraní a některé momenty, zbavené emocí, působí velmi silně. Například když Matka a Otec domlouvají svatbu svých dětí – Zuzana Slavíková a Aleš Procházka jsou dva kšeftmani, kterým jde především o to, aby Nevěsta zplodila co nejvíc dětí pro práci na poli a ušetřilo se za nádeníky. Matka hodnotí Nevěstu (Tereza Dočkalová) jako dobytek – osahá ji v bocích a zkontroluje chrup. Chlad postav vyjadřuje přesně to, proti čemu Nevěsta revoltuje – svět daný zvyky, jimž je neradno se vzepřít.
Herci, kteří na emocích ubrali (Barbora Valentová jako Služka a Ondřej Volejník jako Ženich), podávají přesvědčivé výkony. Věcnost si udrželi také herci v mystických rolích, Ivana Wojtylová jako Smrt a Jan Teplý jako Luna. Na opačné straně stojí Ondřej Veselý jako Leonardo, herec tlačí na pilu a místo životné postavy se stává spíše karikaturou. Tereza Dočkalová osciluje někde mezi – v první půlce si od své postavy drží odstup, později však sklouzává k patosu (afektovaně omdlívá). Závěrečný hlasitý a dlouhý vzlykot Sousedky (Hana Seidlová) je už přímo otravný, naštěstí ho vyrovná svým (vnějším) chladem Slavíková.
S čím si Lang nedokázal poradit vůbec, jsou veršované pasáže s hudbou, jako třeba zpěv dívek Nevěsto, vzbuď se, dneska tě vdáme. Na jeviště vtrhne sbor, herci zpívají na mikroporty, zní reprodukovaná hudba, tanec je nenápaditý. Jako bychom se najednou z Lorcova lyricko-tragického světa přenesli do muzikálu na Příkopech.
Langovo směřování – tedy primární důraz na práci s herci, snaha ubrat na emocích i očištění od balastu stereotypní představy Andalusie, mohlo dát vzniknout silné herecké inscenaci. Vše zůstalo někde napůl cesty.
Divadlo pod Palmovkou – Federico García Lorca: Krvavá svatba. Režie a hudba Michal Lang, scéna Milan David, kostýmy Tomáš Kypta, dramaturgie Ladislav Stýblo. Pražské premiéry 26. října v Divadle v Dlouhé a 29. října 2013 ve Švandově divadle. (Psáno z premiéry 29. října 2013.)
Komentáře k článku: Druhá Langova Svatba
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
