Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

    Kuchyňský dřez ke všemu II.

    V Divadelních novinách DN 20/2013 jsme publikovali rozsáhlou reportáž britského kritika Iana Herberta Kuchyňský dřez ke všemu věnovanou letošnímu 21. ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo Plzeň. Z důvodu místa jsme z textu museli vypustit autorovy komentáře k zahraničním produkcím festivalu. Nabízíme je v tomto textu.

    Festival-Divadlo-poster-2013

    Kuchyňský dřez ke všemu

    20. mezinárodní divadelní festival Divadlo v Plzni letos velmi zaměstnal dodavatele koupelnového a kuchyňského vybavení. Napočítal jsem dvě sauny, dvě sprchy a dvě plně vybavené kuchyně, které ve svých představeních více či méně využily soubory z Maďarska, Ruska a samozřejmě i hostitelské země České republiky. Blaho Uhlár ze Slovenska nás dokonce zavedl do své vlastní koupelny a na záchod v kuriozním filmu nazvaném Pokus, jehož přítomnost na festivalu ospravedlňovalo to, že tu osobně seděli pod lesklou peřinou tři herci, kteří čas od času pantomimicky artikulovali slova, řečená postavami na plátně.

    Slovenský Pokus

    Blaho Uhlár. FOTO archiv DÚ Bratislava

    Blaho Uhlár. FOTO archiv DÚ Bratislava

    Uhlár, jeden z průkopníků slovenského alternativního divadla, a jeho skupina Stoka přišli v roce 2006 o svůj vybojovaný prostor na okraji a od té doby víceméně živoří. Ve své produkci Pokus, jež je především filmem jen mírně doplňovaným jevištními akcemi, se Uhlár, i když je mu už šedesát, prezentuje jako nenapravitelný enfant terrible. Zpovídá různé osobnosti slovenského divadla, ukazuje jejich i svou práci v nádherných archivních filmových šotech, vydává se na okružní jízdu po ztracených slovenských divadelních prostorech (včetně Stoky), hořekuje nad současým stavem divadla, a především nad nedostatečnou podporou umění ve své zemi. Ale velká část filmu ukazuje jeho samého, často nahého, jak ve svém bytě zápasí s technikou filmového střihu, sprchuje se, čůrá, masturbuje a pozastavuje se nad nedostatkem duchovna ve světě. Bohužel výsledkem těchto úvah není ostře politicky orientovaný umělecký produkt, který Uhlár původně zřejmě zamýšlel, ale spíše nesouvislá výpověď zahořklého starého onanisty.

    Německo-ruský Ibsen

    slecna julie--poster

    Shodou okolností byl na závěr festivalu uveden skutečný Ostermeier, prezentující severskou úzkost – jeho „módně“ současná Slečna Julie ze Státního divadla národů v Moskvě v adaptaci Michaila Durnenkova. A znova se tu objevila plně funkční kuchyně, a divák jen mohl konstatovat, že Kristina, když metodicky připravovala dušené kuře, působila jako mnohem lepší kuchařka než Rita Allmersová. Nebylo ani těžké vidět, že tenhle Jan je dobrý řidič, kterého jeho auto zajímá víc než cokoli jiného a Julie je zkažená moskevská fiflena v obligátních sexy botách na hodně vysokém podpatku. To je jistě vhodný komentář k třídnímu rozdělení dnešního Ruska, ale když dojde na Strindbergovo další téma, nezkrotnou vášeň, herci, kteří patří v Moskvě k nejlepším, tvrdohlavě setrvávali v povrchnosti. Byly tu ovšem i silné momenty např. ve ztvárnění násilí, ve scéně, kdy Jan zavře Julii v kuchyňském mrazáku. Ekvivalent uškrcení kanárka z originálu je také působivým okamžikem skutečné hrůzy. Ale neustálé kolísání převahy tu jednoho, tu druhého protagonisty ze Strindbergova krátkého, leč výrazného záznamu předvečera letního slunovratu je zde přeneseno do předvečera nového roku jen proto, aby mohlo kýčovitě nepřetržitě sněžit, takže to prostě není ono. Zdlouhavé sekvence vaření, zdůrazněné detailními záběry na pracovní desku na velké obrazovce, jsou stejně vykalkulované a nic neříkající jako neustále rotující točna a hlučné, zdlouhavé výstupy hýřilů, jejichž přítomnost vzbuzuje otázky jako „Kdo je pozval?“ „Jak se dostanou domů?“ a především „Byli Jan a Julie opravdu nahoře, zatímco se tady odehrával tenhle bordel?“ Když se totiž vrátí na scénu, nonverbální řeč těla o ničem takovém nevypovídá.

    Poláci a Slováci

    Boženy Keffová, Jan Klata: Hra o matce a vlasti (r. Jan Klata, Polski teatr Wroclaw). FOTO archiv Divadlo Plzeň

    Božena Keff, Jan Klata: Hra o matce a vlasti (r. Jan Klata, Polski teatr Wroclaw, prem. 6. 1. 2011). FOTO archiv Divadlo Plzeň

    Vrcholem festivalu byla návštěva význačného polského režiséra Jana Klaty s inscenací z Polského divadla (Teatr Polski) ve Wroclavi Hra o matce a vlasti, kterou jsem viděl a obdivoval už dříve ve Varšavě. Je inspirována vzpomínkami těch, kdo přežili holocaust, a v Klatově interpretaci se stává neformálním zkoumáním vztahů mezi matkou a dcerou, to vše zpívané, tančené a hrané pěti herečkami a jedním mužem v ženském oděvu.

    Jedním z témat Čechů a Slováků, které se táhne jako červená nit současným divadlem, je vyrovnávání se a zkoumání bolestných událostí z minulosti, v prvé řadě nacistické okupace a následující stalinské doby. Divadlo Aréna z Bratislavy přivezlo inscenaci Holokaust, inspirovanou vzpomínkami těch, kdo přežili dětský transport.

    Lotyšsko

    Alvis Hermanis: Černé mléko (r. Alvis Hermanis, Nové rižské divadlo Riga, prem. 8. 4. 2010). FOTO archiv festivalu

    Alvis Hermanis: Černé mléko (r. Alvis Hermanis, Nové rižské divadlo Riga, prem. 8. 4. 2010). FOTO archiv festivalu

    Mnohem nápaditější studií venkovského života je příjemná jevištní směska Alvise Hermanise, kterou vytvořil pro své Nové divadlo v Rize pod názvem Černé mléko. Normálně by si asi člověk moc neužíval seriozní studií o úpadku lotyšského mlékárenského průmyslu, ale Hermanis, jak už ukázal v inscenaci Dlouhý život, dokáže vytěžit divadelní potenciál i z nejbanálnějších situací. Zde využívá pěti hereček v květovaných šatech s nepřiměřeně velkým vycpaným poprsím, které představují krávy, zdroj obživy drobných lotyšských zemědělcům, živobytí, stále více ohrožovaného kupní dominancí velkých obchodních řetězců a vývozem, což je charakteristické nejen pro Lotyšsko, ale i pro mnohé další, ať už bohaté či chudé, země Evropy.

    Krávy působí mile, když se lísají k farmáři (jediný mužský představitel v představení), soutěží o přízeň býka, utíkají do lesa nebo trpělivě čekají na inseminátora. Stejně jako ve Válečném koni (pozn.kultovní londýnské představení War Horse) okamžitě přijmeme loutkovou stylizaci, trvá jen pár minut, než těmto mladým ženám uvěříme. Kde Sekal vyžaduje nepřeberné množství rekvizit, Černému mléku stačí k vytvoření iluze minimální prostředky – pár fošen, jeden dva kyblíky, a malá stolička.

    Maďaři

    Béla Pintér: 42. týden (r. Béla Pintér, Béla Pintér and Co., prem. 22. 9. 2012). FOTO archiv festivalu Divadlo Plzeň

    Béla Pintér: 42. týden (r. Béla Pintér, Béla Pintér and Co., prem. 22. 9. 2012). FOTO archiv festivalu Divadlo Plzeň

    I maďarský spisovatel a režisér Béla Pinter zkoumal svého času život na venkově ve velmi efektní inscenaci Rolnická opera, ale má za sebou i temnější témata jako trýznivou studii o zneužívání dětí v Královně sušenek. V Plzni nabídl 42. týden, inscenaci, která stojí mezi těmito dvěma extrémy, a je tak plná náhod, že by to vystačilo na celý televizní seirál. Také on používá kromě velké sauny, sloužící k udržení rychlého toku mnoho scén, minimum rekvizit, a vypráví o emocionálně rozkolísané cestě porodníka (krásně hraného velkou maďarskou herečkou Eszter Csakanyi) během 42 týdnů, od od početí do narození dítěte. Během této doby gynekoložka ztratí manžela, najde nového energického milence a dohlíží na těhotenství dvou velmi odlišných klientek. Pinter (který se sám objeví v drobné bizarní roličce) neustále kličkuje mezi smíchem a slzami v kuse, který se hrne vpřed jako dravý proud.

    Můj stručný přehled inscenací, divadel a tvůrců z festivalu Divadlo Plzeň může vyznít jako hodně tvrdý vůči českým divadelním skupinám. Nicméně, objevila se tu tři česká představení, která zaslouží speciální chválu, věsměs v provedení menších skupin, z nich dvě použila vanu…

    (O nich a všech českých inscenacích na plzeňském festivalu Divadlo si můžete přečíst v DN 21/2013 – pozn. red.)


    Komentáře k článku: Kuchyňský dřez ke všemu II.

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,