Mrchožrouti celebrit aneb Příběh Jiřiny Jiráskové
Supy a hyeny definují slovníky jako mrchožrouty, tedy tvory živící se převážně mršinami. Dokážou sníst i zbytky pro ostatní zvířata nestravitelné. Dělají to z hladu, z nutnosti se uživit. Podle etiopských legend se prý někteří lidé uměli proměnit v hyeny. Tito hyenodlaci bývali postaveni mimo zákon a usvědčení jedinci se trestali smrtí, otroctvím nebo vyhnanstvím.
Jiřina Jirásková a Zdena Šírová FOTO ARCHIV ZŠ
Za hyeny v lidské společnosti bývají označování lidé, kteří zneužívají lidského neštěstí nebo na něm parazitují. Nedělají to z hladu, i když pekuniární motivace hraje v jejich konání rovněž jistou, ne však jedinou roli. Netrestají se smrtí, naopak pokrývají se slávou. V posledních letech totiž objevili novodobí hyenodlaci, že z mrtvoly se dá těžit především mediálně. I dali se na spisovatelství. Jak se nějaká ta slavná osobnost odebere na věčnost, hned se slétnou a porvou o to, kdo první vydá zaručeně pravou knihu o jejím nejtajnějším životě. A zesnulý z výše nebes jen zírá, kolik že to měl „nejbližších přátel“ toužících vydat o něm svědectví.
Seriózní kritice bývá žinantní se těmito paskvily zabývat. Nicméně, nazrál čas podívat se na mrchožroutskou literaturu trochu zblízka. Ideální vzorek poskytují hned tři exempláře, jež se během letošního roku po smrti herečky Jiřiny Jiráskové objevily na pultech knihkupectví. Ukazují totiž s pozoruhodnou průzračností motivace, jež autory k jejich parazitující činnosti vedou.
Poslední léta pronásledovaly Jiřinu Jiráskovou vážné zdravotní problémy. A poslední měsíce a týdny strávila v ústraní svého vinohradského bytu. Kromě fyzické bolesti trpěla snad ještě víc tím, že z okouzlující bytosti sršící vtipem, vždy bezvadně upravené a krásné se stala unavená stařenka, jejíž snaha o udržení se ve formě upadala adekvátně s ubývajícími silami. Muselo pro ni být ponižující cítit se odkázaná na péči druhých, a to i v těch nejintimnějších záležitostech, ztrácela kontakt se světem, kde v záři reflektorů kralovala řadu desetiletí a přes četné návštěvy se cítila osamělá. Věděla, že odchází, ale toužila odejít „na úrovni“, tak, jak žila. Nebylo jí to dopřáno a ona by byla ráda tuhle odvrácenou stranu svého odchodu ze světa před veřejností utajila. Bohužel, supi se kolem ní už slétávali. Čechrali peří a spolu hyenami větřili kořist.
Pouhý měsíc po její smrti (7. ledna 2013) vyšly první knihy – Leť, volavko od Jany Tesaříkové (Carpe diem, 66 stran, 159 Kč) a Jen to klidně napište! (Fany, 208 stran, 249 Kč) od redaktorů Blesku Michaly Remešové, Hany Höschlové a Romana Schustera. A po pár měsících následoval spis Zdeny Šírové Kdo se bojí Jiřiny Jiráskové? (XYZ, 304 stran, 299 Kč) se slibným podtitulem Nemělo by se to říkat, ale… S výjimkou první knihy se autoři zaštiťují souhlasem Jiřiny Jiráskové, ba přímo přáním, aby právě oni o ní napsali. Jejich motivace se však liší.
Bleskový bulvární portrét
Nejpochopitelnější jsou u trojice autorů z Blesku, pisatelské mrchožroutství úzce souvisí s náplní práce i profesní etikou bulvárního novináře. Redaktoři Blesku Jiráskovou často kontaktovali. V posledních měsících ji pronásledovali nejen doma, ale všude, kam se hnula, neváhali ji fotografovat v nejnelichotivějších momentech a podobách a ukořistěné snímky na stránkách Blesku pohotově zveřejňovali. Kniha je jich plná, stejně jako pikantních titulků: Těhotná s Podskalským, Musím na potrat, Těhotná s Valou, Koňak ředila mlíkem, Kyčel, střeva, kýla, JJ a Václav Klaus, Ach, ty operace!, Byla to sebevražda?, Spekulace o dědictví, Chtěla za prezidenta Zemana… Autoři důkladně proberou drby z hereččina života, u některých zálibně spočinou, tu naznačí, onde dopoví, ústy Jiráskové rafinovaně zkritizují její povahové vady, hodí se kausa Štěpničková stejně jako krátké nohy či paní Kekulová.
Knihu upekli na základě několika návštěv a rozhovorů. Vše napovídá o tom, že ji připravovali s předstihem. Podrobně je pojednána poslední návštěva Blesku u Jiřiny Jiráskové, do značných, často i nechutných detailů jsou popsány její zdravotní potíže a podrobně rozpitvány jsou první okamžiky po její smrti s akcentem na spekulace o hereččině sebevraždě. Zbytek tvoří rozhovory s jejími kolegy a přáteli, mj. Pavlínou Filipovskou, Olgou Čuříkovou, Jiřím Krampolem, Jindřichem Gregorinim i veterinárním lékařem Lubomírem Palkovičem, pečujícím o její psy. Všechno se přece hodí. Proč se lidé z okruhu přátel Jiřiny Jiráskové nechají vyprovokovat k intimním výpovědím pro bulvární titul, je mi ovšem záhadou. U řady citací je zdroj nedoložený a především většina údajů z profesní i rodinné minulosti, jež tvoří podstatnou část knihy, včetně výběrového soupisu rolí, je bezostyšně opsána z jiných zdrojů, především z knihy Jiřina Jirásková o sobě z pera Alexe Koenigsmarka. Přesto však – na rozdíl od obou následujících spisků – je to pokus o ucelený portrét osobnosti Jiřiny Jiráskové. V tom je tato kniha přece jen profesionální, samozřejmě se všemi pozitivy i negativy vyplývajícími z jejího zaměření i způsobu vzniku.
Za vším hledej Davida
Autorky dalších dvou knížek pojí nejen to, že se u Jiřiny Jiráskové vyskytovaly v roli pečovatelek, ale i rodinné pouto mířící k osobě Davida Šíra. Jana Tesaříková je jeho sestřenice, Zdena Šírová matka. David Šír je mladý herec živící se imitováním výstupů Felixe Holzmanna, tedy rovněž jistou formou mrchožroutství, zřejmě rodinná dispozice. K Jiráskové nepřivedl obě ženy z lásky a soucitu, ale z velmi pragmatických důvodů. Herečka svou přítomností a přízní zaštítila jeho první pražskou produkci, a dokonce mu slíbila vystoupit spolu s ním ve slavné scéně hledání aluminiového klíčku, což se – bez ohledu na její už značně zhoršený zdravotní stav – nakonec uskutečnilo. Šír si byl velmi dobře vědom, jak cennou akvizici se mu podařilo získat a rozhodně o ni nechtěl přijít. Šlo o jasně smluvený obchod: péče o Jiřinku = záruka mého úspěchu.
Jana Tesaříková měla alespoň praxi pečovatelky u seniorů, kterou – podle údajů na přebalu knihy – vykonávala od října 2007 do července 2012 v Německu. U Jiřiny Jiráskové působila pouhých čtrnáct dní v září 2012, a hned pocítila touhu svěřit se se svými zážitky veřejnosti. Graficky neumělá obálka odpovídá amatérskému deníku popisujícímu běžné úkony spojené s pečovatelskou rolí, od těch zdravotních přes nákupy a venčení fenky francouzského buldočka Amálky i společné sledování televize až po nezbytný popis zkoušení role na slíbené vystoupení s Davidem Šírem. Z celého textu vysvítá úžas nad tím, že se autorce podařilo dostat do intimní blízkosti herečky, kterou znala jen z televizní obrazovky a filmového plátna, a úporná snaha obstát v roli pečovatelky. Jsem oficiálně povýšena na kamarádku jedné z největších hereckých legend, jásá autorka opakovaně. A v závěru se s nezbytným patosem ptá: Nezdálo se mi to všechno? Probouzím se zase do „normálního“ života. Poslední společná snídaně, poslední venčení Amálky, poslední převaz. Ne, Jiřina Jirásková ještě neumírá. Jen pečovatelka prostě končí svou práci. Nezapomeneš na mě? Já tě přece nemůžu znát jen patnáct dní. Znám tě celý život, lká Tesaříková. A odchází. Zřejmě psát „knihu“.
Teta z Jihoafrické republiky
Její teta Zdena Šírová strávila (s přestávkami) u Jiřiny Jiráskové zhruba tři měsíce. Vytěžila z toho tři sta stran dalšího deníku pečovatelky, jen bohužel s daleko většími „literárními“ ambicemi z rodu psaní pro paní a dívky, a také se tu příliš neskrývá, že kniha slouží především propagaci syna – reklama na jeho holzmannovský pořad zabírá dost místa.
Podávám očité svědectví o závěrečné životní fázi jedné z největších legend českého stříbrného plátna a s největší pokorou, úctou a láskou je spolu se čtenáři posílám do hvězdného nebe, píše Šírová na přebalu své knihy. I ona se zaštiťuje povolením, které od paní Jiráskové dostala, ba přímo tvrzením, že si herečka dokonce knihu od Šírové vyžádala. Z kontextu je ale patrné, že pokud vůbec, pak mělo jít o knihu o fence Amálce, nikoli o Jiráskové.
Ty dvě se nejspíš nikdy neměly potkat. Šírová strávila řadu předchozích let v Jihoafrické republice. Nejenže neměla sebemenší pečovatelskou praxi (s otřesnou upřímností na sebe prozradí: O svou vlastní maminku jsem se postarat nedokázala. Zemřela úplně opuštěná, i když měla dvě dcery, pět vnoučat a šest pravnoučat.), ale nevěděla pranic o českém divadle, společnosti, politice, literatuře, neznala nikoho z okruhu osob, jež tvořily svět Jiřiny Jiráskové, a ani se nesnažila v těchto věcech zorientovat. Ani jejich biorytmy neladily. Tahle teta byla zvyklá chodit spát se slepicemi, a herečka vyžadující, aby si s ní ještě po půlnoci povídala, ji zjevně obtěžovala. Ostatně nebylo si o čem povídat. Jejich světy se ani náhodou neprotínaly. A k lidem z toho hereččina vzhlížela Šírová s ještě hysteričtějším obdivem než Tesaříková.
A tak z jejího popisu vychází umírající Jiřina Jirásková jako rozmazlená umíněná alkoholička a náruživá kuřačka, která své okolí s rozkoší tyranizuje nesmyslnými přáními a manýrami, co jeden den platí, druhý už zas ne, jednou jí nabídne tykání, druhý den jí vyká, a zmatená pečovatelka se zmítá mezi pocity obdivu, lásky, zneuznání, křivdy a zklamání z nedostatečného ocenění její oběti. Aby nedošlo k mýlce, Jirásková jí i Tesaříkové za pečovatelkou službu samozřejmě platila.
Z textu lze, byť obtížně, vyčíst, že Šírová se ve své roli (ve jménu syna i pomyslné slávy, jíž se zjevně podle svých představ touto službou pokrývá) opravdu snažila, ale k pečovatelství absolutně postrádala základní předpoklady, nejen ryze profesní, ale především jakoukoli empatii vůči osobě, o niž pečovala. Tím spíš, že Jiřina Jirásková potřebovala nejen péči o tělo, ale i o duši, bytost, jež by jí dokázala zprostředkovat chybějící svět divadla, vést s ní dialog, prostě být její alter ego. Na to ale tahle teta z Afriky neměla. Ale zato se stihla vyfotit ve všech možných pozicích s Jiráskovou, její rakví (a u ní jaksi náhodou i s Dagmar Havlovou) a v atraktivním kožichu i se zasněženým malenickým hřbitovem. Hyenodlak se nasytil a zahřál v lesku celebrity. Co víc si přát.
Celá tahle mrchožroutská anabáze má ale ještě jeden nepominutelný dodatek. Existuje rukopis seriózní monografie o Jiřině Jiráskové připravený k vydání, výsledek dvacetileté práce absolventky divadelní vědy Renáty Novotné. Kniha napsaná s odbornou erudicí, ale i čtenářsky poutavě, za aktivní spolupráce Jiřiny Jiráskové. Jenže kdo a proč by ji vydával? Vždyť o Jiřině Jiráskové vyšly přece letos už tři knihy!
Komentáře k článku: Mrchožrouti celebrit aneb Příběh Jiřiny Jiráskové
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
