Divadelní noviny > Názory – Glosy
Co nám TGM neřekl
Němci lidem, jako byl Josef Kajetán Tyl, říkali: „die enthusiastischen Böhmen“, entusiastičtí Češi, jindy v nich dokonce viděli sektu Zélótů, na jejíž špici stojí profesor Jungmann: „Sekte von böhmischen Zeloten, an der Spitze Prof. Jungmann steht“. Nevím jak vám, ale mně by to pilo krev, kdyby se ke mně někdo choval takhle nadřazeně, a abych tomu někomu dokázal, že se ve svém přezírání mýlí i nemýlí (ono totiž záleží na tom, jak se to vezme), postavil bych se po jeho odsudku na zadní, zabejčil bych se ještě tak čtyřicetkrát víc, než tomu bylo před odsudkem, a na truc bych tu vlast udělal. A přesně to se stalo.
Snad neprozradím žádné velké tajemství, když ti pošeptám, můj milý slovoslede, že nebýt Němců, tak tady nejsi. Nebýt Němců, tak v Praze není trojka a dvanáctka (tramvaje), na Proseku není multikino Ládví, v Brně by sis nedal kafe ve Spolku, v létě bys určitě nevyrazil sjíždět Ohři (někdy také Ohara, Oharka, německy Eger, čili: řeka na severozápadě České republiky s prameny v Německu, jak dojemně uvádí česká wikipedie), v mládí bys neposlouchal Psí vojáky ani Už jsme doma (zde by se mohlo mrknout a udělat nějaký vtip, viďte?), o Libuši vůbec nemluvě. „Národ sobě“, by ti znělo jako nesmyslný atonální shluk hlásek. Tvoje děti by se tě ptaly, co to znamená „národ sobě“, a ty bys nevěděl. Žil bys v Kauflandu, můj milý! Zajímaly by tě jenom slevy a dotykové telefony. Toužil bys po Mercedesu a svoje jalové básničky à la Rainer Maria Rilke bys díky nadaci Roberta Bosche jezdil psát do Hamburku nebo do Pozsony.
Už si rozumíme? Bez Tyla a jemu podobných by to tady stálo za starou belu. Ta skupinka „Zélótů“ pro národ lhala a podváděla (tady nejde jenom o Rukopisy, můj milý!), byli to propagandisté v plném významu toho slova (sám Tyl mluví o tom, že mu při psaní šlo spíše o vkládání blahonosných semínek vlastenecké ideologie do duše čtenářů než o umělecké dílo samotné), no a nakonec nás stvořili. Tady jsme. Máme divadlo. Máme divadlo kolem divadla. (No ano, vážení, kdo u nás doširoka otevře oči, vidí, že národ, který povstal s divadlem a na divadle, nedokázal již divadlo zastavit. Divadlo se u nás rozlezlo, jak boží mlýny mlely. Kdo s čím zachází… Inu, v Praze a v celých Čechách už dávno došlo k divadelní záplavě; pod divadlem je už nejen Slávie, ta kavárna naproti Divadlu, ale i FAMU a Právnická fakulta, jakož i Babiš a na Moravě Agrofert.)
Jestliže Masaryk mluví o tom, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily, nabízí se otázka, jak je tomu v případě národů, a jak by tomu případně bylo u národa, který se narodil v „chrámu musy České“. Ale dost už o tom. V tomhle sloupku dle původního záměru totiž neměla být ani špetička ironie či kritiky. Původně to měl být chvalozpěv na Tyla, na jeho Strakonického dudáka, dále na režiséra Pitínského a na Národní. Jenomže pak se v Národním něco pokazilo (Karel Dobrý si zlomil nohu mimo jiné), premiéra Strakonického dudáka se posunula na leden a sloupkaři nezbylo než znovu psát ironicky.
Je to všechno zbytečně matoucí, viďte? Tak tedy s pravdou ven. Strakonický dudák v režii J. A. Pitínského má sice v Národním premiéru až v lednu, ale vidět ho můžete už v prosinci. Vocilku místo Dobrého hraje Kaňkovský. Mně se v té roli líbil, stejně jako se mi líbilo celé představení, ale s kritikou se prý má počkat až do ledna, prosí Národní, které současnou podobu Dudáka nepovažuje za hotovou. Tak já tedy čekám. Do té doby napůl běžícího Švandu vnímám jako trošku neúspěšný pokus, jak zahnat české divadlo z ulic a z kanceláří Národního zpátky do Národního.
Komentáře k článku: Co nám TGM neřekl
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
