Loď pro panenky
Původní text srbské dramatičky Mileny Marković (1974) Loď pro panenky, realizovaný Srbským národním divadlem Novi sad, představuje velmi nezávazné autorské východisko. Je to jakési fantastické pohádkové pasticcio či koláž o sedmi obrazech a jednom prologu, propojených písněmi Darko Rundeka, hranými živými hudebníky na scéně. Jednotlivými obrazy prochází hlavní hrdinka jako Malá sestřička, Alenka, Sněhurka, Zlatovláska, Malenka, Princezna, Žena a Čarodějnice. Je to velmi krutý svět, který nám tu autorka představuje. Ani ne tak ve smyslu klasické grimmovské tradice, jako spíše tím, jak je tu, třeba jen v dialogu, verbálně nakládáno se životem a smrtí: jako by to bylo dvacet deka salámu. Tajemným, stresujícím labyrintem imaginárního světa, kde na každém kroku hrozí nejen úskok a konfrontace se vždypřítomným zlem, ale i odkaz na nějaký archetypální motiv západoevropského pohádkového písemnictví, putuje „hrdinka“ ve výrazném podání Jasny Đuričić. Vede více či méně nesmyslný dialog s těmi, jež na své cestě potkává. Z jejich představitelů nejvíce zaujala talentovaná Milica Grujičić, zejména jako Mařenka v závěrečném obrazu, parodii na Perníkovou chaloupku. Jde o citáty nabitou alegorii o pouti umělce životem, o integraci mládí do krutého světa dospělých a, jak dnes ani jinak nelze, o postavení ženy v dnešním světě – tak to aspoň přibližuje sama autorka. Tedy žádné pohádky pro děti. Ale i pro dospělé představuje toto putování bezvýchodné bludiště významů, kde sled replik až příliš často nedává žádný smysl a kde je závěrečné poselství (lze-li o něm vůbec hovořit) umně zašifrováno do surreálných obrazů, jež snad mohou zaujmout silou své imaginace, ale nakonec zanechávají v divákovi změť více méně nesouvislých dojmů. Srbské kritiky často zdůrazňují, že by bylo nebezpečné pokoušet se podkládat této nezávazné poetické hře konkrétní interpretaci. Já bych dodal jen, že je to i nemožné.
Komentáře k článku: Loď pro panenky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
