Divadelní noviny > Rozhovor

Lucie Trmíková: Divadlem Boha neurážím

Napsala mi sms: S váma bude evidentně sranda. Lucie Trmíková. To když jsem nejdřív její telefonní číslo dal omylem naší tajemnici, která sháněla jiné, a pak jsem se nedostavil do Divadla Na zábradlí na naši první schůzku. Setkali jsme se přesto dvakrát – v Café NONA na Nové scéně a v kavárně u sv. Vojtěcha – a povídali si dlouho. O všem možném a skoro vůbec ne o divadle. Zajímaly mne její kroky do prostorů mimo nás, do míst, kam nedokážeme nahlédnout. Jako téma těsně předvánočního rozhovoru mi to přišlo příhodné. Jindy bych se možná ostýchal.

Je Bůh?

Vy o tom pochybujete?

Ptám se…

Alá já nejsem teolog.

Jste člověk, který se pro víru vědomě rozhodl. Proč? Existují dva světy – tady na Zemi, a „tam“, mimo náš rozumový a časový prostor?

Nerozlišuju to. Nevím, proč bych měla. Vy si asi představujete, že jsem člověk, který si myslí, že cesta, kterou jsem si našla, je pro všechny jediná. Ale já si to nemyslím. Vím, že cest je hodně, tak jako nás je hodně. Nechť si jde každý po té své.

Proč jste si vybrala duchovní cestu křesťanství a k ní smyslnou cestu divadla?

Ty cesty si vybraly mne, ne já je.

Jsou vůbec kompatibilní? Herci přece byli vyháněni z chrámů jako kupčíci a prostituti.

V dobách, kdy křesťanství začínalo, by mě zřejmě vůbec nepokřtili, pokud bych neslíbila, že už se nikdy v životě nepřiblížím k divadlu. I postava Kazatele v Kabaretu Shakespeare, který hrajeme v NoD, říká, že hrát divadlo, nebo i jen se na divadlo dívat, je životu nebezpečné! Do jisté míry má pravdu. Přesto – ve mně se divadlo a víra nevylučují. Existují v symbióze, prolínají se a doplňují.

Nemám nic, jen tenhle okamžik,
jen toto teď –
to je mé jediné vlastnictví
a je na mně, co s ním udělám.

Strmý svah

Vraťme se tedy na začátek té vaší první cesty, divadelní. Jak si vás vybrala?

Jsem z Kolína a tam je pěkné divadlo, tehdy – tedy někdy začátkem osmdesátých let – tam ještě měli stálý soubor s pravidelným provozem. Chodila jsem do dramaťáku a do Figarovy svatby potřebovali dítě. A režisér – budete ho znát, jmenuje se Michael Tarant – si mě vybral. To byl první kontakt s profesionálním divadlem. Je fakt, že na mě zapůsobilo silně. Líbilo se mi být na jevišti, líbilo se mi, že se na mě lidi dívají, líbila se mi atmosféra v šatnách mezi herci. Doteď si to vlastně pocitově pamatuju. Takže jsem se asi octla na tom správném místě. A po gymnáziu jsem si dala přihlášku na DAMU. Byl to spíš jen pokus, moc jsem nevěřila, že mě vezmou. Věděla jsem, že je tam nával, myslela jsem, že půjdu studovat na UK literaturu nebo psychologii – tyto obory mě přitahovaly možná víc. Ale když jsem udělala talentovky, z pěti set vzali do ročníku deset a já byla jednou z nich… Co jsem měla dělat? Má cesta vedla na DAMU.

Než se tam rozkoukáte, řekněte, z jaké jste rodiny?

Žádné divadelní kořeny v ní nehledejte. Maminka je sice učitelka, ale k divadlu nikdy žádný vřelý vztah neměla. A táta byl dělňas. Svářeč–zámečník. Takovej chlapák s velkejma prackama.

Trmík… To není úplně obvyklé jméno.

V Česku tohle jméno nenajdete. Táta byl Slovák. Prý to znamená strmý svah…

Jste jedináček?

Ne, mám mladšího bráchu. Je truhlář. Se svou ženou mají jazykovou školu, kde učí. Mí příbuzní opravdu nemají s uměním nic společného.

Tak proč jste se rozhodla pro divadlo vy?

Hezky jsem ve škole recitovala, a když se mě máma ptala, na jaký chci chodit kroužek, vybrala jsem si divadelní. Vedla jej herečka Jiřina Chlumská, řekla, a ta, už když jsem končila základní školu, řekla, že mám talent a chtěla, abych šla na konzervatoř. Máma mně to díky Bohu zakázala, a „životní rozhodnutí“ se odložilo.

Damáckej životní styl

Jsme v Praze, píše se rok 1986 a vy nastupujete na DAMU. Jak se cítíte?

Blbě. Měla jsem z té budovy hodně nepříjemnej pocit. I z lidí, co se tam drali. Ta jejich teatrálnost, jak se předháněli a předváděli. Mně to nebylo blízké… První dojem z Prahy a z DAMU byl vyloženě hnusnej. Prvák pak byl docela velká životní smršť a má proměna. Velice rychle jsem na ta „divadelní“ pravidla přistoupila a „damáckej“ životní styl mě strhl. S rozkoší jsem do něj vplula.

Mohla byste být konkrétnější?

Hned po roce jsem se rozvedla.

Co?! Vy jste byla vdaná?

Jo. Svého prvního kluka jsem měla samozřejmě ještě před DAMU v Kolíně. Miloval mě, já milovala jeho, on si mě chtěl vzít, naléhal, já pořád že ne, ne, ne, on hrozně jo jo jo… tak jsem si ho nakonec vzala. Vůbec pak neustál, co se se mnou v Praze dělo, a stejně rychle jsme se zase rozvedli.

Přiznávám, že jako mejdanový typ si vás představit neumím.

Nešlo jen o nějaké proflámované noci. On nedokázal pochopit, co mě v prostředí kolem divadla, na lidech v něm a vůbec na divadle samotném tak baví. Čím víc pro mě bylo divadlo přitažlivější, tím víc jeho odpuzovalo. Uvědomoval si, že o mě kvůli divadlu přichází. A byla to pravda.

Otče náš, jenž jsi na nebesích

Na škole jste zažila i listopad 1989. Právě studenti DAMU patřili k hlavním iniciátorům dění. Vám bylo devatenáct. Ideální věk…

Byl to pro mě zlom. Naprostej. Ve škole i v životě. Spali jsme v učebnách, furt jsme něco řešili, psali, přepisovali, podepisovali… Do té doby jsem společenskou ani politickou situaci moc nevnímala, a hlavně neřešila. Žila jsem, a to mi stačilo.

Byla jste 17. listopadu na Národní?

Ne. Byl pátek a já jsem jela na víkend jako každý týden domů. Když jsem pak přijela v neděli nebo v pondělí do Prahy a zjistila, co se děje, zůstala jsem od té chvíle s ostatníma snad týden, možná dýl, nepřetržitě přebývat ve škole.

Jaký moment se vám z toho týdne vybaví jako první?

Pamatuju si zimu, chlad, kabáty, co jsme si půjčovali, jídlo, co nám lidi nosili. Strašně jsem přibrala. Za těch pár dnů snad pět kilo. To bylo neskutečný. Vůbec jsme nespali a pro doplnění energie pořád jedli. Ale hrozně. A lidi nám tam stále něco nosili.

A co ty okamžiky, které se vám vryly do hlavy?

Řeknu ten nejsilnější. Byli jsme na DAMU nahoře v tělocvičně, v tom velkém sále, a najednou tam někdo děsně důležitej přišel, už nevím kdo. A můj spolužák Pavel Lagner – po DAMU nikam do divadla nenastoupil, dnes je kurátorem Galerie Václava Špály – řekl, že bychom se všichni měli pomodlit Otčenáš. Ve mně hrklo. Jsem z ateistické rodiny, do kostela jsem pochopitelně nechodila a modlit se neuměla. Všichni se začali spontánně modlit a já jenom poslouchala. Takové chvíle nelze zapomenout.

Jak listopad 89 přijala vaše rodina? Byla na vás hrdá?

Spíš naopak. Co se stalo, jsem třeba vůbec nedokázala vysvětlit svému dědovi. Na škole jsme zažívali obrovské emoce, byli jsme přesvědčení, že je všecko, co se děje, úžasný, a pak jsem přijela na návštěvu k dědovi do Chotouchova, to je ves u Kolína, a on to vůbec nedokázal pochopit. Celý život pracoval v JZD a byl přesvědčenej, že to tak bylo správně. Pocházel z chudé rodiny, pamatoval hodně zlý časy a tvrdil, že bylo dobře, když se bohatým vzal majetek a rozdělil se mezi chudé. A najednou jeho milovaná první vnučka, ta nejmilovanější, ho zradila.

Doříkali jste si to někdy? Odpustil vám?

Už nežije. Ale ono to zase neskončilo tak, že bychom se rozešli. Jen byl pak nějakou dobu takovej smutnej, když jsme se potkali…

Zkrátka revoluce…

Vraťme se raději k divadlu.

Činoherák

Jak se po roce 1989 DAMU změnila?

Zbýval mi ještě rok a půl studia, ale moc si z té školy, případně její proměny nepamatuju. Odešel Přeučil, Rázlová, Spáčil. Toho mně bylo líto. Herec, kterého nikdo z nás nikdy neviděl hrát, ale učil výborně. Byl nádhernej, sexy starej chlap, asi pětapadesátník, takovej filmovej. Chodil v dlouhém kabátě, klobouku a měl skvěle vypracovanou metodu výuky herectví. A byl přísnej. Za Reginu Rázlovou přišla paní Galatíková, ta byla báječná. Chvíli nás učil i Viktor Preiss. Ale já už školu moc neprožívala. Na začátku čtvrťáku jsem dostala angažmá od pana Vostrého do Činoheráku, takže už jsem v Disku moc nezkoušela ani nehrála. Ono ale není v té době moc divu. Po listopadu do divadel, tedy ani do Disku – tehdy ještě sídlil v budově Unitaria, kde je dnes Ta Fantastika – nikdo nechodil. Pořád jsme šnajdrovali. Absolvovala jsem v inscenaci hry své spolužačky Lenky Lagronové Nouzov v režii Honzy Papeže – ten dnes vlastní cestovní kancelář Marco Polo. To je všechno.

Abych si trochu vybavil váš ročník, kdo další s vámi studoval?

Z režisérů ještě Peter Gábor a Radovan Lipus, z herců Jakub Saic, Zdenda Vencl, Martin Polách, Jirka Bábek a již zmiňovaný Pavel Lagner. Z holek dnes hrají snad jen Lucka Zedníčková a Káťa Brožová. Pak tam byla Markéta Zárubová, Tereza Jirásková, to byla baletka, a Míša Hajšelová. Moc konsistentní ročník jsme nebyli.

Hned po DAMU jste tedy nastoupila do Činoherního klubu. Jaké to bylo přijít do legendárního divadla?

Nebrala jsem to tak, že vstupuju do legendárního divadla. Bylo mi třiadvacet a chtěla jsem hrát, tady o mě stáli, nabídli mi práci, tak jsem nabídku přijala. A dokonce jsem vlastně dostala nabídky dvě. Tu druhou od Jana Vedrala do začínající Komedie.

Proč jste si vybrala Činoherní klub?

Činoherák se mi asi zalíbil tím, že působil takovým domáckým dojmem, pocitem bezpečí, přátelskou atmosférou. Nejdřív jsem zaskakovala za Libuši Šafránkovou v Krobotově Utrpení mladého Medarda, pak jsem s Honzou Nebeským nazkoušela Eurípidova Oresta. David Prachař hrál Oresta, já Elektru. To bylo hodně jiné než všechno, co jsem do té doby zažila. Jiné myšlení, překvapivé, šokující, nestravitelné. Vlastně jsem nerozuměla úplně všemu, co Honza říká, ale fascinovalo mě to a přitahovalo. Ale on s tou inscenací velice narazil. A z Činoheráku nás – tedy přesněji Honzu – vypakovali. Nikdo se ho tehdy nezastal. Poznala jsem, že jsem tam podlehla falešnému pocitu, že divadlo může být domov. Ve smyslu domeček, pocit bezpečí. Jak se ukázalo, byla to křehká rovnováha, která se snadno rozbila.

Možná je takové každé divadlo, každý ambiciózní kolektiv, kterému o něco jde…

Ještě jsem to zkusila v Divadle Komedie, kde jsem byla v angažmá za éry Dočekal/Nebeský. To bylo skvělé období. Vzniklo tam hodně dobrých inscenací, za které jsem dodnes vděčná. A od rozpadu tehdejší Komedie jsem bez stálého angažmá. Nejdřív jsem to nesla těžko. Nebyla to sranda i z finančních důvodů, vždyť jsme se s Honzou octli bez angažmá oba najednou. Ale zvyknout se na to dá a má to samozřejmě i svoje výhody. Člověk má svobodu, samozřejmě vykoupenou tím, že se musí pořádně ohánět, aby uživil rodinu.

Co jste si kromě osobních šrámů z Činoheráku odnesla?

Já to nevnímám tak, že jsem si odtamtud odnesla hlavně šrámy. Potkala jsem se tam se spoustou skvělých lidí a měla jsem hezkou práci. Jedno z nejsilnějších setkání bylo s Josefem Abrhámem, se kterým jsem hrála v Medardovi. Líbilo se mi, jak mu stačí jeden pohyb, jedno gesto, intonace hlasu, aby vyjádřil, co potřebuje, a ještě k tomu v tom byl vždy cítit nádhernej nadhled, vědomí toho, co a proč dělá. Vybral si mne tehdy tak trochu jako svého důvěrníka. Říkal, že už není schopen hrát divadlo naplno, že se na jevišti stydí. Nevěřil si, a když hrál, točil se k divákům zády. Byla jsem taková holka krev a mlíko, teď vypadám úplně jinak. Myslím, že jsem mu někoho připomněla, anebo chtěl jen vedle sebe mít mladou holku, těžko říct. Sedávali jsme spolu dole na gauči a on mluvil. O tom, že už ho nebaví vyprávět příběhy, že má pocit, že všechno se řeklo, že divadlo je zbytečné. Nemluvil o filmu, nemluvil o hraní jako takovém, ale o divadle. Záhy taky z Činoherního klubu odešel. Nejprve přešli s Libuší Šafránkovou do Národního a pak se oba vytratili z divadla úplně.

Meteorit Nebeský

A vy jste přešla s Janem Nebeským do Divadla Komedie. Můžete popsat jeho režijní metody?

To asi nejde. Nic moc dlouho nevysvětluje. Rád zkouší rychle a úsporně. Rád si dlouho, než se jde na jeviště, povídá. Někdy to vypadá, že to vůbec nesouvisí s hrou, co zkoušíme. Všechno ale u něj vždycky souvisí se vším. To, co se během zkoušení děje, o čem se mluví, co si pouštíme za filmy, co si čteme, co si vaříme, všechno do sebe nakonec skvěle zapadne.

S Janem Nebeským jste spojila nejen svůj umělecký, ale i osobní život.

Když jsme se u práce nad Orestem potkali, bylo Honzovi třicet osm, mně dvacet čtyři. Vůbec jsem nečekala, že někdo dokáže o divadle přemýšlet jako on. Vůbec jsem netušila, že divadlo, jak je dělal a dělá, může existovat. Na škole ani jinde mě na to nikdo nepřipravil. Setkala jsem se tam sice při práci i s Petrem Léblem, to bylo hodně zajímavé a zvláštní, ale tohle bylo ještě něco jiného. Zásluhou Honzy jsem pochopila, proč chci být a doteď jsem u divadla. Nebýt jeho, už bych asi dávno dělala něco jiného.

Co je to za auru, která z něj vyzařuje?

Já žádnou auru nevidím. Ale mám u něj vždycky pocit jistoty, bezpečí… jak to vyjádřit přesně… pocit naprosté důvěry. Komunikace bez zbytečných slov, bez předvádění se. S respektem k druhému člověku, s láskou a s úctou. Dává hercům obrovskou svobodu. Chce vidět člověka, jaký je. Chce čerpat především z jeho osobnosti. Nechce mít na jevišti figurku, která mu bude splňovat představu, kterou si předem vytvořil. To ho vůbec nezajímá. Herec je pro něj spolutvůrce, společník, což spousta z nich nechce. Asi není od věci, že lidé, co s ním pracují, mají často potřebu i vlastních kreativních projektů. To mi naprosto vyhovuje. Nedokázala bych být k dispozici jen něčí představě.

S Nebeským je ale jistě velké dobrodružství i osobní život. Musíte být světice…

To jsou příliš romantické představy. Dobrodružství? Ano, tak jako každý vztah, obzvlášť dlouholetý. A pokud jsem světice, že to vydržím s ním, pak on je svatej, že to vydrží se mnou. Stejně je přece nakonec nejtěžší vydržet sám se sebou, ne?

To je vaše nejvyšší hodnota – vydržet sama se sebou?

Nejvyšší hodnota je vnitřní svoboda. Být sama sebou, neminout se se sebou, s tím, kdo ve skutečnosti jsem. To je moje životní téma, to je moje krédo.

Nemám nic, jen tenhle okamžik,
jen toto TEĎ –
to je mé jediné vlastnictví
a je na mně, co s ním udělám.
Můžu ho ignorovat,
můžu ho nepřijmout,
zapomenout na něj,
úplně ho promarnit.
Dar, který nepřijmu,
nabídka, kterou minu.
Minu se tak sama se sebou.
Jak je to jednoduché,
jak je to nebezpečně prosté.
Jak tenká je ta hrana,
po které jdu.
Jak blízko sebe jsou dvě nabídky –
žít skutečně,
nebo jen vypadat, že žiju

Karmelitánkou

Pokud vím, po škole jste – možná na základě onoho revolučního Otčenáše – konvertovala ke křesťanství.

Ke karmelitánům jsem začala chodit taky ve svých dvaceti čtyřech letech. Byl to zřejmě pro mě zlomový rok. I když pokřtěná jsem byla v pětadvaceti, na Bílou sobotu, rozhodnutí přišlo o rok dřív.

Jak k němu došlo?

Je to příliš intimní na to, abych o tom veřejně mluvila. Proč taky? Vlastně ne, není to intimní. Je to samozřejmě to největší téma vůbec. O čem jiném se vůbec bavit.

Neuviděla jsem anděla. Ani nad Pražským hradem, ani ve snu. Prostě ve mně byla nějaká ne úplně slovy pojmenovatelná touha. Po smyslu, po světle, po lásce, po naději…

Nebyla to spíš touha po pevném bodu, jistotě?

Já jsem nepotřebovala pomoct ani nehledala pomoc. Byl to – těžko se to vysvětluje – silný vnitřní pocit. Touha po ukotvení rozhovoru, který se už dlouho ve mně odehrával a stále odehrává. Věřím, že ten rozhovor je skutečný. Vedu jej s někým, kdo mě přesahuje, o tom, co nás všechny přesahuje. Je to víc než já a já to neřídím.

Kdo je tedy Bůh? Myslím pro vás.

Můžete si myslet, že to je iluze, že je to sugesce, že to je rozhovor s mým druhým já. Můžete pro to mít spoustu výkladů. Ale já si zase můžu myslet, že je to světlo, že je to Kristus, s kým mluvím. Můžu věřit tomu, že to, co se děje tady, má smysl pro to, co se bude dít potom a dál. Stačí vám to takto?

Pomáhá vám to?

Jsem člověk, který nesnese představu, že to, co se s námi děje, by nemělo smysl. Já bych s tím nemohla žít, já bych to tady nevydržela. Nejsem srab, ale strašně moc toužím po jasu.

Nepřekáží vám víra v divadle?

Absolutně ne. Divadlem Boha neurážím. Obojí, obě mé touhy – touha po skrytém vnitřním životě a touha po ukazování se a předvádění – jsou ve mně v naprosté rovnováze. Každé víře ohromně prospívá zpochybňování. Nějaký povrchní, pitomý výsměch ne, ale otázky jsou bytostně důležité, zdravé. Bez nich by víra i náboženství zplaněly. Divadlo, které v posledních letech dělám téměř výhradně s Honzou – ať už v samostatných projektech v NoD, ve Studiu Hrdinů nebo na hostováních v Divadle Na zábradlí nebo v Divadle v Dlouhé – je právě těmi otázkami a výzvami po smyslu, které mému životu a víře dávají náplň a směr.

Je Bůh?

Jste zřejmě silně věřící…

Jak se to měří? Na centimetry nebo na kilogramy?

Třeba jak často chodíte do kostela nebo ke zpovědi.

To je jednotka?

Je to jedna z možných jednotek.

Bigotní projevy víry jsou mi nepříjemné, s nimi mám potíž.

Máte nějaké světice či světce, kteří jsou pro vaše směrování určující?

Mám ráda současné mladé jezuity. Mají úžasné, moderní myšlení. Ale normálně věřej v Ježíše Krista, to by se vám nelíbilo… Anthony de Mello, to je můj Mistr. Indický jezuita, který v sobě dokonale snoubí východní a západní myšlení. Anebo Simone Weilová, francouzská filosofka a mystička, židovka a křesťanka zároveň. Divná, nejednoznačná bytost, co za druhé světové války v podstatě dobrovolně zemřela ze solidarity se svými soukmenovci v lágrech, přestože ji samotnou odvezli bohatí rodiče do exilu.

Myslel jsem, že budete jmenovat svatou Terezii z Lisieux a Matku Terezu…

Proto, že jsem je hrála a psala o nich? Setkání s Terezií z Lisieux pro mě bylo v určité fázi mého života zásadní. Inscenaci Terezka beru jako dar a vím, že takové dary jsou vzácné. S Matkou Terezou to nebylo tak jednoznačné. Zaujalo mě téma její „noci víry“, její pochybnosti, o kterých celý svůj dlouhý život mlčela. To jsem chtěla zpracovat. Ale když jsem se ponořila do jejích životopisů, až jsem se lekla té rigidnosti, způsobu budování mediálního obrazu, rozporu mezi její skutečnou tváří a tím, co pouštěla do světa. Ale i to bylo silné téma! A v té inscenaci pak myslím fungovalo. Mě asi v divadle bude vždycky zajímat nejednoznačnost. I u svaté Terezky z Lisieux jsme vlastně bořili mýtus usmívající se líbezné světice s růžemi a ukazovali jsme ji i jako vzteklého rozmazleného fracka.

Jak budete slavit Vánoce?

Úplně obyčejně. V našem domku v Nebovidech. Normálně se před večeří pomodlíme. Trochu, protože Kristýna i oba naši kluci to dost nesnášej. Vždycky se rychle pokřižujou a udělaj Blééé. Pak bude kapr, salát, rozsvítíme stromeček a rozdáme si dárky.

Bůh tedy je?

Proč se ptáte?

///

Mladé víno

S Lucií jsem se poprvé setkal v Činoherním klubu před více jak dvaceti lety a od té doby se často potkáváme v různých divadelních prostorech. Přes Divadlo Komedie, NoD, Studio Hrdinů až třeba po projekt v bývalém domě Svazu žen v Panské ulici. Lucie si vybrala obtížnou cestu, není členkou žádného divadelního souboru, tudíž veškerou divadelní práci provozuje jako „svobodné“ povolání. To slovo „svobodné“ je velmi důležité a úzce souvisí s Lucií.

Slovo svoboda zní opojně, zajímavě a vždy vzbuzuje respekt. Ale pro ne-svobodné je to velký vykřičník, a často ti „svobodní“ jsou trnem v oku všem, kteří něco „musí“ nebo „mohou“ určité věci odmítnout. Ale svoboda dělat, co mě baví a co vlastně chci dělat, s sebou nese i plno nepříjemných a komplikovaných rozhodnutí. Jak se říká, nic není zadarmo. Lucie to ví, a své svobody si váží, a i když, co se týče divadla, je pro ni plno věcí daleko komplikovanějších a nepohodlnějších, je si toho vědoma a nechybí jí to, co je vlastně nejdůležitější – nadhled a smysl pro humor.

Už dávno pochopila, že je nutné se radovat z toho, co máme, a netoužit po tom, co nemáme. Je také výbornou autorkou divadelních textů, a tím pádem není závislá pouze na své herecké profesi. Lucie je dobrý příklad toho, co se většinou říká o mužích – zraje jako víno. Pozvedám tedy sklenici bílého vína s přívlastkem pozdní sběr a zdravím svobodnou Lucii.

David Prachař

P.S. Pozdní sběr se samozřejmě týká i mladého vína.

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 4. ledna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Lucie Trmíková: Divadlem Boha neurážím

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ