Obléci čistou košilku
Krátce před začátkem adventu premiérovalo brněnské Divadlo U stolu inscenaci, která svým rodinným zacílením na první pohled vybočuje z profilu této scény. Z dlouhodobě se prosazujících akcentů divadla je však zřejmé, že Ježíškova košilka, jež vznikla podle útlé sbírečky veršů Jana Zahradníčka, nespadá do kategorie předvánočních konjunkturálních spekulací, nýbrž je logickou součástí zájmu divadla o spirituální témata i o linii sledující tvorbu českých básníků.
Lubomír Stárek, Alfred Texel a Miroslav Černý v Ježíškově košilce FOTO IVO DVOŘÁK
Jan Zahradníček představuje mezi nimi nepřehlédnutelný solitér zakotvený pevně i ve vichrech 20. století v až barokně exaltované katolické zbožnosti. Z té rostlo nejen jeho básnické dílo, ale také nesmlouvavá, vůči dobovým pohybům včetně třeba masarykovského humanismu ostře vyhraněná publicistika. V půdě lidového barokního symbolismu je zakořeněna také Ježíškova košilka, soubor kristovských legend až apokryfní ražby, který Zahradníček koncipoval na prahu 50. let minulého století, posledního desetiletí básníkova života poznamenaného rodinnými tragédiemi i bezohlednou mstou komunistického režimu, jež ho uvrhla do žaláře.
Malá, dobově takřka nedostupná sbírka byla širší čtenářské obci zpřístupněna v roce 1990 a bezprostředně vyvolala i zájem divadelníků. Ježíškova košilka v dramatizaci Zoji Mikotové byla poprvé uvedena v brněnském Divadélku na hradbách v roce 1991; od té doby se v předvánočním čase objevila ještě na několika českých scénách, aby se nyní obloukem vrátila do Brna. Fakticky se v Divadle U stolu jedná o stále tutéž inscenaci s hudbou Zdeňka Kluky a výtvarným řešením Blanky Šperkové, jejíž jednoduchá, z kmenů sbitá a bílým plachtovím krytá scéna vzdáleně evokuje zažitou ikonografii betlémského chléva a zároveň asociací na jevišťátka dávných potulných herců ctí lidové jádro vyprávěných básní. Zoja Mikotová respektovala víceméně chronologický sled básní vázajících své drobné poeticky mravoličné, alegorické příběhy k Ježíšově životní pouti od dramatického narození přes egyptský útěk až k létům dospělosti a veřejného působení.
Tři herci a herečka se střídají ve více rolích ztvárněných s dychtivostí, mírným přelivem naivnosti i jemným humorem, jenž reprezentuje třeba anděl dmoucí se před smrtelníky pýchou nad svými mohutnými křídly či komický kontrast Ježíšovy trpělivosti s Petrovou prchlivostí. Inscenace má také několik sporných prvků: projekce obrazů starých mistrů s biblickými tématy jen ilustrativně narušuje jinak střízlivý výtvarný koncept, zápas anděla s ďáblem je poněkud dlouhý, nadto na mnou zhlédnuté repríze nadměrná délka pauz mezi jednotlivými básněmi drobila žádoucí hladkost celku.
Hodnota Ježíškovy košilky je však i přes tyto jednotlivosti nepochybná: třeba „jen“ v tom, že divákům, kteří se k Divadlu U stolu prodírali tržištěm vlezlých a otravně hlučných pouťových atrakcí, kultivovaně a řečí velkého básníka připomněla neznešvařené gruntovní kouzlo Vánoc.
Divadlo U stolu Brno – Jan Zahradníček: Ježíškova košilka. Výtvarná supervize Blanka Šperková. Hudba Zdeněk Kluka. Režie Zoja Mikotová. Premiéra 27. listopadu 2013. (Psáno z reprízy 15. prosince 2013.)
Komentáře k článku: Obléci čistou košilku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
