Rejžek píše Justovi
Milý Vladimíre,
díky nápadu nového pana šéfredaktora Andreje Babiše (pardon, já už jsem tak zblblej, že jsem si popletl, že Divadelní noviny zatím ještě nekoupil, ten nápad měl Josef Herman) bych si s Tebou měl pravidelně na těchto stránkách vyměňovat dopisy. Po vzoru V+W nebo Lenina s Krupskou. Budu tedy rád Tvou Naděždou!
Nevím, jak pro Tebe, ale pro mě byl loňský rok jedním z nejhorších za řadu let. Zdaleka nemyslím jen to, kam klesla drahá fotbalová Slavia. V únoru ředitel Českého rozhlasu Peter Duhan zlikvidoval stanice Česko, Leonardo a Šestku včetně mého Kritického klubu, na němž ses také podílel.
V polovině prosince po třech měsících vysílání pořadu Artefakta na novém kanálu ČT Art udělali blbce nejen ze mne, ale i z moderátorů Jana Buriana, Lucie Klímové a Miroslava Balaštíka a za souhlasu ředitele Petra Dvořáka ho šéf Tomáš Motl se svým dramaturgem Zdeňkem A. Tichým (ano, tím ex-kritikem) zrušil.
Do třetice neblahých změn. Jako by nestačilo, že loni nenahraditelný zdroj informací a náš nejstarší časopis v oboru Filmový přehled, kam jsem psal nekrology, přešel z papírové do digitální podoby. Od Nového roku ho ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant s vedoucí oddělení Štěpánkou Matúškovou přiřadil na chaotický portál, pardon, na moderní databázový systém, který však nebude spuštěn hned. Aneb všechny změny jsou k horšímu.
Neseděl jsem doma a nad těmito jobovkami neskřípal planě zuby. Po pětadvaceti letech jsem obnovil poslechové diskotéky po klubech (včetně divadelních), občas tedy cestuji s CD po vlasti a sdílím s milými posluchači muziku, kterou mám rád, od Zuzky Homolové přes Ty Syčáky a Arcade Fire po africké Terakaft.
Shodou okolností se přihodilo, že mi těsně před Vánoci zařehtal koníček, a během několika dnů vyšly dvě knížky, které jsem překládal – zábavná kuchařka (!) newyorské rockové zpěvačky a básnířky Lydie Lunch Máš-li hlad, tak ho hlaď a konečně biografie Clinta Eastwooda Americký rebel od Marca Eliota, kterou jsem odevzdal českobudějovickému nakladatelství Karmášek už předloni.
O politice se mi moc mluvit nechce, zvracet na počátku Nového roku se nehodí. Na všem zlém se snažím nacházet to dobré, takže buďme aspoň rádi, jak v předčasných volbách dopadla Jana Bobošíková a SPOZ. O tom, kdo sedí na Hradě, se fakt nehodlám šířit, nebo bych pozvracel nějaké klenoty.
Ještě že mě loni oblažila spousta kulturních zážitků. Vím, že próze moc nedáš, ale jestli’s ještě nestihl, rozhodně Ti doporučuji Rybí krev Jiřího Hájíčka, skvělou satiru Timura Vermese Už je tady zas, Večeři Nizozemce Hermana Kocha, s námětem podobným Bohovi masakru Yasminy Rezy, kterého před pěti lety výtečně nastudoval v Činoherním klubu Ondřej Sokol, konečně vydaný debut Rakušana Josefa Winklera Syn člověka nebo velké dílo Starý král odchází jeho krajana Arna Geigera s tématem Alzheimerovy nemoci, jež mi zase připomnělo projekt Šest miliard sluncí, podle mě inscenaci roku v Roxy Nodu, v režii Evy Rysové.
Těžko bych vybral nejlepší film, váhám mezi tituly jako Před půlnocí Richarda Linklatera, Jasmininy slzy Woodyho Allena, Láska Michaela Hanekeho, Larraineho satirické No o předvolební kampani za Pinocheta (kde se kupodivu rozhoduje mezi ANO nebo NE!) či oscarovým Affleckovým Argem.
Takže míček je na Tvé straně. Jak jsi vlastně přečkal minulý rok s nešťastnou třináctkou na konci? Co Tě potěšilo a naštvalo? Jak brambory, urodily se? A Růža furt hapruje se zádama? Těším se na odpověď.
Tvůj Jan Rejžek
Komentáře k článku: Rejžek píše Justovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
