Dovolit se
Útěk z rutiny je důležitá a obohacující disciplína. A to jakéhokoli druhu. Já jsem po roce workoholickýho šílenství konečně na chvíli zmizel pryč z Čech a jsem se svojí ženou na svatební cestě v Malajsii. Přestože má mít tahle naše výprava jiskřící auru novomanželství, jedná se vlastně o delší dovolenou na druhý straně zeměkoule. Dovolenou. Dovolili jsme se. Nebo jsme si dovolili? Sám nevim, a ať je to jakkoli, vždycky mě slovo dovolená docela děsilo. Lidé jak křečci vypuštění na týden z klícky nasedají do aut a s dovolením vyrazit někam k louži vody nadšeně sviští po dálnici směrem na jih. Vše to má nepochybně něco do činění s naší láskou k řádu, s potřebou systému a s pocitem bezpečí, který nám poskytuje. Ona velká superbytost – systém sám – ale pak musí vydávat povolenky a dovolenky k opuštění pracovního koloběhu, protože kdyby si každý jezdil, jak chce, a hlavně se vracel, kdy chce, nešlo by to nazývat dovolenou, ale anarchií (s maximální nadsázkou).
Termitiště miluje a potřebuje řád, v kterém každý z nás zaujímá svoje místo. Čím dál tím víc, co sleduju jeho vnitřní mumraj a mechanismy, začínám věřit tomu, že ve skutečnosti nelze jít proti jeho smyslu, vyčlenit se a žít takzvaně odlišně. Jsou jenom různé varianty členství. Od dělníka, architekta, přes doktora, básníka, šaška až po rozvratnej živel, kterej vnáší do společenství vzruch a prověřuje smysluplnost zákonů. Někdo pořádek buduje, někdo ho hlídá a další se ho snaží bořit. Díky všem silám, které jsou až překvapivě synchronizovaný, se společnost hejbe dopředu, nebo alespoň zažívá pocit progresivního pohybu.
Při veškerém cestování je krásný sledovat odlišnosti systému. Jemný detaily, odchylky postupů, vlivy náboženství, podnebí, kultury a tak podobně. Člověk (při tom svém dovolení se) ve vzdálených zemích může třeba i pochopit, že vlastně i on žije v exotický zemi, že Smíchov může být například z pohledu Inda dlouhodobě žijícího v Kuala Lumpur pěkně zvláštní místo. Podobně jako slova moderní nebo tradiční, považuju i termín exotický minimálně za komplikovaný. Všechny tyhle úvahy nakonec vedou vždy jenom k tomu, že člověk si vlastně střed vesmíru nosí sám v sobě. Nezměnitelné obcování se subjektivitou, kterého se každý z nás celý život dopouští, některé z nás nutí k pokusům o její překračování. Ať to je kvalitní a poctivá práce, ať to jsou drogy, studie historie, záliba v předvídání budoucnosti nebo právě cestování, vždy je to cesta k většímu celku. Celek pak opět skýtá iluzi objektivnosti a dojem otevřenosti.
Mně dovolenku neposvětil žádný vnitřní podnikový systém, ale propustil jsem se na tři týdny sám. A je mi tu skvěle. Posílám hodně pozdravů do Čech.
Komentáře k článku: Dovolit se
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
