Muzikál nehraje na city
Soubor muzikálu a operety Divadla J. K. Tyla v Plzni neúnavně vyhledává nové muzikálové tituly, často filmové adaptace. A nalézá cennosti, mezi které můžeme započítat Polibek pavoučí ženy (Kiss of the Spider Woman, 1992) skladatele Johna Kandera, textaře Freda Ebba a libretisty Terrence McNallyho, žijících klasiků, kteří si už Cabaretem, Chicagem a Zorbou zajistili přední místo v muzikálových dějinách. Mimochodem, v Plzni se všechna jmenovaná hrála, dokonce odhaduji, že jejich poetika je zvlášť blízká zdejšímu muzikálovému programu Romana Meluzína. Polibek pavoučí ženy k nim má blízko strhujícím příběhem ve vyhroceném existenciálním prostředí, které postavy přinutí rozhodovat se na hranici života a smrti.
Inscenaci se v Plzni zjevně věnovala velká pozornost, zřetelná především z koncepce proměnlivého vizuálního prostoru, který umožňuje průniky snové, barvité podívané do šedivé vězeňské cely, v níž se odehrává dusné komorní převážně mluvené (činoherní) drama mezi dvěma vězni. Krajně levicového pouličního bitkaře Valentina přidělí na celu k bázlivému podrazáckému gayovi Molinovi, aby z Valentina vymámil jména kompliců – když se mu to podaří, bude propuštěn a bude se moci vrátit k umírající matce. Aleš Kohout (Petr Jeništa – dodatečná oprava, iDN) ještě vcelku uhraje zjemnělého Molinu, hůře vychází Jozefu Hruškocimu drsňák Valentin, především se však nedaří poznenáhla uvěřitelně zobrazit jejich vzájemné sbližování, které končí fyzickou láskou doslova za hrob, neboť Molina se pro Valentina nechá zabít. Krajně choulostivé pro ztvárnění na divadelním jevišti, při veškeré úctě k oběma aktérům by to museli být onačejší herci, a především by režisér musel vymyslet způsob, jak vývoj jejich vztahu na jevišti věrohodně znázornit, to se nedá uhrát jen způsobně vyměňovanými replikami, navíc v překladu Adama Nováka trochu papírovými. Přechod do zpěvních pasáží situaci ještě zhoršuje jednak pro technické nedostatky především trochu distonujícího Hruškociho, ale zase hlavně proto, že ze zpěvu coby emocionálně vyhroceného jednání zbyly běžné písničky.
Muži se vztahují ke svým osudovým ženám, v jejich dvojroli inscenaci ovládla Zuzana Kolářová, dala jí symbolickou osudovost, příbuznou Zpěvačce ze Zorby, i pěveckou kvalitu, která v inscenaci bohužel není pravidlem. K ryze muzikálovému vyjadřování vedle ní nejvíc přispěla dobrá company, škoda, že v příliš konvenční choreografii. V pěveckém projevu Venuše Dvořákové v roli Molinovy matky amplifikace zdůraznila různě znějící rejstříky i operetní základ jejího zpěvu. Vůbec zdejší muzikálové usilování podvazuje technika dosluhujícího Komorního divadla, ozvučení zpěvních čísel proti nenazvučeným dialogům je už neúnosné, zvlášť v tak mechanické podobě, jakou tu praktikují. Ostatně problémy začínají v provozu divadla, takový projekt nelze reprízovat s velkými odstupy v běžném střídavém repertoáru, jak v Plzni neustále činí. Považuji to za vůbec největší problém zmíněného ambiciózního muzikálového programu, který se zjevně zhlédl v Městském divadle v Brně, ovšem bez zázemí tamější Hudební scény. Uvidíme, nakolik plzeňskému muzikálu prospěje nová budova divadla.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni – John Kander, Fred Ebb, Terrence McNally: Polibek pavoučí ženy. Překlad a české texty Adam Novák, režie Roman Meluzín, dirigenti Pavel Kantořík a Jiří Petrdlík, choreografie Alena Pešková, scéna a kostýmy Michaela Hořejší, dramaturgie Jiří Untermüller. Česká premiéra 30. listopadu 2013.
Komentáře k článku: Muzikál nehraje na city
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jan Kerbr
S recenzí kolegy Hermana
se v podstatě ztotožňuji, měl jsem však patrně při repríze 29. ledna štěstí na zdařilejší reprízu. Oba hlavní představitelé mě v činoherní, cudně erotické scéně přesvědčili, smích několika diváků (konzervativně homofobních?, rozpačitě pubertálních?) na tom nic nemění. Jistě, že bohatost psychologického vývoje, kterou nabízí knižní předloha Manuela Puiga (česky 1992), nemůže být ve sledu muzikálových čísel vybudována. Petr Jeništa mě navíc potěšil kantilénou bez popových manýr, Jozef Hruškoci tentokrát nedistonoval (jen ty přechody do falzetu byly z hlediska libozvučnosti poněkud brutální). Za největší kámen úrazu celé produkce nepovažuji nic, co by leželo na bedrech plzeňských tvůrců a interpretů, ale písňové texty Adama Nováka, často víc než kostrbaté.
07.02.2014 (9.58), Trvalý odkaz komentáře,
,