Divadelní noviny > Názory – Glosy
O režisérovi, jehož usvědčil vlastní program
Nevím, jestli si toho laskavý čtenář všiml, ale venku se odehrává cosi jako renesance levice. Kdož chceš sedět na pohodlné vlně, radím ti, zanech ekologie a vydej se na levici, protože mladí, kteří udávají směr, ti teď levici žerou úplně stejně, jako jsme my v letech devadesátých žrali tofu. Viz facka na literárním čtení atd. A vedle tohohle salónního fashion levičáctví paralelně (ale skutečně se tyhle dvě linie nikde neprotínají?) běží společností jiná linie, linie, která se tváří jako kritická a o jejíž opodstatněnosti není pochyb.
Tak trochu to cítíme všichni, že se s vlastní národní či státní minulostí nějak musíme vypořádat, vždyť jsme v tom objektivně dost pozadu. Němci se s minulostí vypořádali na jedničku, to vidí i slepí, zatímco Slováci se s minulostí vypořádávají o trochu hůř, no a my bychom radši byli jako ti Němci, my bychom radši měli naše dějiny pěkně „in Ordnung“, a tak se v minulých letech docela trpělivě stavěla do pořádku první republika (tehdy vycházely knihy o tom, že to nebyl až takový ostrov demokracie, ta první ČSR), jakož i odsud Němců, no a nyní pomalu přichází řada na vývoj po roce 48. Rozumíte? Nějak tu dobu „uchopit“. Uchopit, to je to slovo. Vzít tu dobu do rukou jako kapra na Vánoce a zvážit to. Prásk! A co to třeba vzít na deka, napadá mě? Co třeba vzít to po dekádách?! Prásk! A kapřík, co zrovna zařval, letí do dřezu.
A kde je další kapřík, pánové?
Nějak tak na to jde režisér Mikulášek. V Národním divadle v Brně uvedl Zlatá šedesátá, teď v Praze v Divadle Na zábradlí dávají jeho Šedá sedmdesátá. Představení má klasickou stavbu, takovou normální, chce se mi říct, čili zhruba ve dvou třetinách je přestávka, pak se to dohraje a je konec. Nic světoborného. Ani výchozí situace celé inscenace není bůhvíjaká, naopak, je to ta nejnudnější a nejobehranější výchozí situace vůbec: několik lidí se sejde kdesi na úřadě v čekárně a čekáme, co z toho bude. V tomhle rámci že by se mělo vymyslet Něco?! Ne, ne, to nepůjde… Ale jde to a je to vynikající. První, co mě napadlo, bylo, že tohle je Mikuláškova exhibice, a v duchu jsem volal Bravo! Takhle se poznají mistři. Stanoví si co nejsevřenější rámec, omezí si hrací plochu na minimum, a pak se ukážou. Je v tom volní ladnost takového Ladislava Klímy, a trochu klímovsky se pak chovají i Mikuláškovy postavy, ale o to mi teď nejde. Jde o to, že to je nápadité a vrcholně zábavné představení. V podtitulu hry stojí Husákovo ticho a Mikulášek to v celém prvním dějství dodrží. Na scéně skutečně asi hodinu nepadne jediné slovo, a jak pěkně to funguje, no bravo. A pak ta normální přestávka. A po přestávce? Po přestávce něco úplně jiného. Najednou jako by člověk sledoval představení nějakého naivy z gymnázia. Na scéně je Magdaléna Sidonová a hraje Olgu Hepnarovou čili ženu, která v roce 1973 najela v Praze vypůjčeným nákladním autem na chodník – tramvajovou zastávku – s úmyslem zabít co možná nejvíce lidí, jak píše Wikipedie. A skrze tuto postavu se nám něco tvrdí a tato tvrzení se pravděpodobně týkají povahy sedmdesátých let. Dokonce se zdá, že se čin Olgy Hepnarové soudí docela shovívavě, což se pak jasně potvrzuje i v programu k představení, v němž se cituje kus z textu Vratislava Effenbergera, který Hepnarovou a její čin nahlíží coby obdobu činu Jana Palacha. K čemuž ale stačí říct pouze jediné – Effenberger byl surrealista.
Jinými slovy a stručně, v Šedých sedmdesátých na jednom pitevním stole dost nešťastně vznikl guláš. Až to nakonec celé působí jako vycucané z prstu. Jenomže dnešní člověk se na rozdíl od toho normalizačního nenechá opít rohlíkem, viďte?
Komentáře k článku: O režisérovi, jehož usvědčil vlastní program
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
