Grand Festival smíchu 2014: zábava, ale nejen to
Festival komedií začínal před čtrnácti lety ve Východočeském divadle velmi skromně a několik ročníků to trvalo, než získal pevné kontury a význam přesahující hranice regionální scény. Ale už nejmíň pět let je pardubický Grand Festival smíchu prestižní přehlídkou komediálních inscenací českého divadla, soustředěným vhledem do uplynulého divadelního roku na tento diváky milovaný a kritiky spíše opomíjený obor. Letos oceňme především žánrovou rozmanitost dramaturgie – od klasické situační frašky přes autorské pokusy a čirý entertaiment po titul „na hraně“.
Sluha dvou pánů: uprostřed hvězda inscenace Roman Vencl jako Truffaldino FOTO MICHAL KLÍMA
Monstrózní obludárium
Ten reprezentoval Všemocný pan Krott. Inscenace z Městského divadla Brno byla ve festivalovém programu inzerována jako černá komedie. Jde ale spíš o absurdní hru či snad vaudeville absurdity, který nemá „tradiční“ příběh, a v němž zdrojem dramatického napětí je fráze a práce s ní. Text Martina Walsera pochází ze šedesátých let minulého století a ve svém druhém plánu je patrně i reakcí na tehdejší západoněmecký hospodářský zázrak, hedonistickou společnost, která ztratila veškeré morální zábrany a libuje si v excentrických zážitcích, do nichž – v jakési zvrácené optice – patří i smrt. Režisérka Hana Burešová nahlédla svět Walserovy hry jako monstrózní obludárium, v němž i zdánlivě nemožné je možné, přijatelné a vlastně logické a velmi šťastně zvýraznila groteskní prvky předlohy a vtiskla inscenaci zvláštní „filigránskou“ hravost – už jen ta papírová lanovka křižující Alpy a rytmizující situace je báječný nápad k nezaplacení. Víc než na Ioneska jsem v průběhu představení musel myslet na Alfreda Jarryho a jeho Krále Ubu. Postavy jsou tu přísně stylizovány jako monstra a všichni aktéři na scéně si svou obludnost umí „vychutnat“ do posledního detailu. Mé velké překvapení: Lucie Zedníčková jako Mafalda, herečka, jíž jsem si do té chvíle spojoval spíš s televizním bulvárem. Byla mým tipem na nejlepší ženskou roli festivalu.
Jenže toto ocenění vzniká ze součtu hlasů obou porot (odborné i studentské) a divadelního publika. Cenu získala Pavlína Štorková jako Charlotta v inscenaci Soudce v nesnázích z Klicperova divadla v Hradci Králové.
Místo kritiky mravů trhání kulis
Nic proti tomu, byla to opravdu jediná ztvárněná celistvá postava v té herecké bídě, za kterou ale, myslím, herci nejsou odpovědni. Komedie u nás neznámého, v Anglii však stále hojně uváděného pozdního Wildova souputníka Arthura Wing Pinera je velmi dobrou fraškou feydeauvského rodu, s níž si ovšem mladý režisér Šimon Dominik očividně nevěděl, co počít. O tom, že Pinerova hra je „v podtextu“ moralita, kritika mravů viktoriánské Anglie, neměl ponětí. Neuvědomil si ani, že základem každé dobré komedie je přesnost a „timimg“, koncízní výstavba situací (v hradecké inscenaci taková ani jedna), že zasahující humor se nevytvoří trháním kulis a že jednání komických postav je směšně jen tehdy, když herci jejich obsah nabídnou seriózně a důstojně. Pokud je největším fórem inscenace to, že zatčeného odvede strážník tak, že mu delikvent skočí na záda, já se tedy, s prominutím, nesměji. A k tomu všemu ty odpudivě kýčovité kostýmy viktoriánských koloniálních důstojníků, kteří jako by do noblesní Anglie konce 19. století vpadli z cirkusu Berousek.
Předsudku, že inscenovat „lehkonohou“ komedii je snadné (pravý opak je pravdou), se české divadlo asi hned tak nezbaví a p. t. divadelní ředitelství – napříč českou divadelní mapou – klidně svěřují jejich režie mladým a nezkušeným. A tak se Šimon Dominik „postaral“ o druhý, naštěstí poslední, propad festivalového programu.
Normalizační film na divadle
Proslulý film Petra Markova, Miloše Macourka a Václava Vorlíčka Jak utopit Dr. Mráčka transformovalo Západočeské divadlo Cheb na jeviště takřka věrně podle filmové předlohy. Jenomže stylotvorným principem každého filmu je střih, s jehož pomocí jedna situace stíhá druhou. Co s ním ale na jevišti? Jediná možnost: jedna těžkopádná přestavba scény za druhou, která „kouskuje“ inscenaci a znesnadňuje, aby měla řád a příběh se na konec složil v celek. Naštěstí trochu ten scénický chaos scelovaly původní písničky (mezi jednotlivými přestavbami) vesměs s nápaditými texty a převzatými (?) melodiemi: jako bychom je už někdy slyšeli. Převést motivy filmu do svobodné, ryzí divadelní podoby, to bohužel chebské divadelníky nenapadlo. A ještě jedna výtka: nehezká papundeklová výprava s namalovaným rosenthalským porcelánem a papírovými starožitnostmi – opět důkaz, že to, co film může ukázat reálně, musí divadlo představit metaforicky, a nikoliv rádoby realistickou nápodobou. Jedno pozitivum ale inscenace měla: ukázala, že původní filmový příběh kdysi v skrytu sloužící totalitnímu režimu – vzývaje ateismus a normalizační oslavu „poctivé“ práce – svou dobu přece jenom přesahuje a jako moderní pohádka je působivý i dnes.
Inscenační standard
Dva další festivalové tituly – cooneyovský entertaiment A je to v pytli z Východočeského divadla Pardubice a Neilsonovy Lháře z Divadla J. K. Tyla Plzeň – lze hodnotit jako obvyklý komediální inscenační standard; jsou to inscenace víceméně kultivované, ale jako bychom to všechno už mockrát viděli. Plzeň nabídla lepší text (současnou britskou drsnou komedií, ale horší inscenací, se zbytečnou úvodní přehlídkou masek (jako z Ghelderoda), sice s mile rozpačitými postavami obou policistů (Marek Adamczyk a Jan Maléř), též však s křečovitou Janou Kubátovou (Gronya), která je bůhví proč v lehké skotské komedii stylizována skoro jako dozorkyně z koncentračního tábora. Opět mladý režisér (David Šiktanc) a opět absence potřebného rytmu a přesnosti. Pardubické inscenaci „timing“ nechyběl, byla také herci mnohem líp řemeslně uchopena než plzeňští Lháři, ale – s výjimkou Petra Borovce, Petry Tenorové a Alexandra Postlera – bez hlubší osobitosti a autenticity.
Autorské divadlo vítězí
Nečekaný hit festivalového programu: Sluha dvou pánů z Moravského divadla Olomouc. Tu inscenaci jsem po zhlédnutí tipoval na titul Komedie roku. Nestalo se a možná jsou pro to dobré důvody. Původní Goldoni to totiž není, jeho text je tu jen podloží, předloha, východisko k autorské improvizaci, ke svobodné hře s klasickou látkou, která aktualizuje její věčně platná témata. Bulharský režisér N. P. Penev, který Sluhu v Olomouci režíroval, je génius nápadů a scénických gagů. Jenže těch nápadů je až přemíra a jsou používány i v případě, kdy retardují děj. Nicméně: Roman Vencl jako Truffaldino je nesmírně tvořivý herec se schopností autorsky improvizovat a až si ho všimne nějaká televize, stane se rychle novou populární hereckou star.
Nakonec stručně o vítězi, o Komedii roku, o Dabing street z Dejvického divadla: napadnutá původní česká hra Petra Zelenky v autorské režii a s hereckými výkony, které berou dech. Při premiéře v Dejvickém divadle výpověď o tom, co jsou současní čtyřicátníci–padesátníci zač, tak silná nebyla. Reprízy, ale i nový „otevřený“ konec inscenaci evidentně prospěly. Bez odpovědi ovšem zůstává i otázka, čím je Zelenkův Dabing street víc: brutální černou komedií, anebo realistickou zprávou o stavu světa, v němž jsme nuceni žít?
Ceny Grand Festivalu smíchu 2014
Komedie roku 2013
Petr Zelenka: Dabing Street
Režie Petr Zelenka (Dejvické divadlo, Praha)
Nejlepší ženský herecký výkon festivalu
Pavlína Štorková v roli Charlotty v komedii Soudce v nesnázích v režii Šimona Dominika
(Klicperovo divadlo Hradec Králové)
Nejlepší mužský herecký výkon festivalu
Martin Myšička v roli Michala v komedii Dabing Street v režii Petra Zelenky (Dejvické divadlo, Praha)
Cena odborné poroty
Petr Zelenka: Dabing Street
Režie Petr Zelenka (Dejvické divadlo, Praha)
Cena studentské poroty
Petr Zelenka: Dabing Street
Režie Petr Zelenka (Dejvické divadlo, Praha)
Komedie diváků
Carlo Goldoni / Sluha dvou pánů
Režie Nikolaj Pavlov Penev (Moravské divadlo Olomouc)
Akademie složená z kritiků, divadelních publicistů a teoretiků udělila
Cenu Genia smíchu 2014Janu Bornovi
za souvislou řadu režií skvělých představení a scénických kabaretů v Divadle v Dlouhé, s přihlédnutím k poslední inscenaci O líné babičce.
Komentáře k článku: Grand Festival smíchu 2014: zábava, ale nejen to
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
