Plzeňské divadlo musí víc plnit společensko-občanskou funkci
V této chvíli plzeňské divadlo vytváří hodnoty, představení, na která se chodí, v Plzni jsou úžasní diváci, ale divadlo neplní svou funkci ve společensko-občanské rovině v takové míře, jak bych si představoval. Chci, aby se otevřelo veřejnosti, aby začalo komunikovat s občany, aby bylo všude vidět a nehřešilo na to, že má svých jinak úžasných deset tisíc abonentů. Nepoznali jinou alternativu, tak si zvykli na abonentku, chodí na představení, jsou spokojeni, vyhovuje jim to – tak ovšem fungují prakticky všechna česká městská divadla. Chtěl bych plzeňské divadlo profilovat trochu podle německého vzoru, který však platí po celé západní Evropě, k dalším aktivitám.
Pokud si chceme diváka udržet, a ne se jen holedbat tisíci abonenty, kteří nám třeba za chvíli zestárnou, musíme oslovit mladou generaci. Ta hledá spíše jiné alternativy než abonmá, chce se s divadlem setkávat i na jiné platformě. Musíme si tedy zmapovat nabídku celého města, návaznosti na jiná divadla, skupiny, i undergroundové, ať už je to 4 × 4, Papírna a podobně. Musíme navazovat tam, kde končí Divadlo Alfa, a začínat práci s občanem a s jeho „dětským potěrem“ už od čtyř let a tak pokračovat napříč generacemi. Vím, o čem mluvím – v Liberci jsme rozhýbali systém Mládež a kultura a hned v prvním roce se nám podařilo zapojit 9700 diváků od čtyř let do univerzitního věku. Jeho podstatou je seznámit děti s divadlem přímo v zákulisí, vysvětlit jim, co je co, i umožnit jim zkusit si něco zahrát přímo na jevišti. Dospělí, třeba členové klubu přátel divadla, občané v rámci dne otevřených dveří se mohou přijít podívat na zkoušky.
V DJKT podle mě je třeba větší radosti, větší bolesti, většího bouřliváctví, prostě taková ta „bohéma“. Jsme umělci, a ne mramorové busty. Znamená to také dělat divadlo víc na krev, aby bylo víc cítit potem, krví, aby mělo jednu nohu na vrcholu a druhou dole v propasti, a to ve stejném okamžiku. Je třeba, aby divadlo hřálo i mrazilo, a to v jednom jediném okamžiku současně. Je třeba víc komunikovat s veřejností, s lidmi, vyjít z mramoru a zlata do ulic. Rád bych, abychom každou sezonu otevírali průvodem Vendelín (na počest zapomenutého Vendelína Budila), kde by celá umělecká obec (naše divadlo, Divadlo Alfa, Plzeňská filharmonie, lidové školy a vůbec všichni) v průvodu demonstrovala plzeňskou kulturu: my jsme tady pro vás, my si blbneme a máme vás rádi, přijďte k nám, pojďte s námi. Chceme si vytvořit maskota, tvář, skicu, bustu Vendelína Budila, trochu karikovaného skrblíka, který nás chrání a je tak něco jako otec nás všech plzeňských divadelníků. Ten nás bude chránit, posilovat, bdít nad námi jako svatý z obláčků a bude s námi v dobách dobrých i zlých . To je způsob bláznovství, který mi v Plzni chybí.
Rád bych inicioval společné projekty s dalšími městskými institucemi, koncert na náměstí s Plzeňskou filharmonií a naším operním orchestrem v rámci Evropského hlavního města kultury. Nadšeně se vrhám do spolupráce s EHMK, a to hned od začátku ledna. Mám dojem, že spolupráce EHMK a DJKT není formální. Nikdo nás nenutí, ale my chceme připravovat projekty společně. Navrhl jsem Petrovi Formanovi, abychom realizovali co nejvíce projektů dohromady. Snad mohu prozradit, že chystáme divadelní průvod, projekt bratří Bubeníčkových, činohra začíná artikulovat projekt se zahraničním partnerem a opera by měla uspořádat velký koncert patrně v souvislostech se „slavností Sokolů“ – nejraději bych, aby ten koncert byl za spoluúčasti Plzeňské filharmonie, našeho orchestru a aby zpívali Eva Urbanová a Miro Dvorský.
Se všemi šéfy konzultuji vzájemnou představu dalšího směřování souborů. Nyní chystám jedinou personální změnu – operu povede od září Tomáš Pilař, který se etabloval v Plzni nastudováním opery Bohuslava Martinů Voják a tanečnice. Místo obvyklého dirigenta jsem volil do funkce režiséra, protože za nutné nyní považuji nově artikulovat scénickou podobu opery – Pilař je vzdělaný, má rozhled po Evropě a jasnou vizi, jak by se opera měla ubírat dále, aby byla divácká a v dobrém smyslu moderní. Chci dát opeře jasný směr, aby nevybočovala od experimentů po vousaté divadlo. Vím, že Pilař je velmi mladý, že zatím nic neřídil, sám nemám důvěru k příliš mladým ve funkcích, v nichž se rozhoduje o lidech a jejich sociálních jistotách. Proto jsme se dohodli, že v personálních záležitostech, a také v organizaci, budeme spolupracovat, budu mu zkraje v těchto otázkách jakýmsi supervizorem.
Hodlám vrátit operní orchestr, který je nyní samostatným souborem, do organizace opery. Nevidím smysl a oprávněnost stávajícího řešení. Orchestr povede šéfdirigent, kterého intenzívně hledám – zatím jsem funkci nabídl Tomáši Braunerovi. Předpokládám, že Petr Kofroň bude plně vytížen ve funkci šéfa opery Národního divadla, kterou zastává.
Koprodukce pokládám za smysluplné především v opeře a chystám je domluvit (už domlouvám) zejména s německými divadly. Jednat začnu operami v Norimberku, Chemnitz, Augsburgu a také v Regensburgu (je to přece partnerské město naší Plzně). V Čechách bych rád partneřil s libereckou operou a začal jsem jednat s Národním divadlem moravskoslezským v Ostravě. Koprodukci si představuji tak, že se dohodne nastudování titulu v každém divadle, po třeba roce si divadla inscenace vymění a každé má nový další titul zdarma. Uvažuji o využití Evropských fondů pro možná vzájemná hostování, že by třeba opera z Norimberku obohatila plzeňský festival Divadlo.
V Plzni se vší úctou cítím určitou zaběhanost a odtažitost. DJKT by mělo být trochu více sídlem společenství krásných bláznů, které se plně otevře občanům.
MARTIN OTAVA
od září ředitel Divadla J. K. Tyla v Plzni
Komentáře k článku: Plzeňské divadlo musí víc plnit společensko-občanskou funkci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
