Tradice i příležitost pro začínající umělce
Plzeňský balet paří u nás k těm s nejdelší historií. Často plnil roli jakéhosi předpolí Národního divadla. Byl líhní zajímavých interpretů, choreografů či uměleckých šéfů, kteří se později uplatnili na jiných významných scénách. Řemeslo zde piloval začínající Pavel Šmok, úspěšnou šéfovskou generálku zde prožil Jiří Němeček, později dlouholetý vedoucí baletu Národního divadla.
Krvavá svatba FOTO: Pavel Křivánek
Plzeňské divadlo má publikum věrné, leč poněkud konzervativní. Platí to i o baletu. Proto umělečtí šéfové konstruují dramaturgii jako vyvážený mix tradičních inscenací klasických baletů a modernějších prací, výjimečně tanečních experimentů. V devadesátých letech tuto linii zastával Robert Balogh, který překvapil několika netradičními inscenacemi (např. Casanova). Do jisté míry na něj koncem devadesátých let navázal Pavel Ďumbala. Za jeho éry asi nejvíce zarezonovaly experimenty Kouzelná flétna a Time of Pain. Šokovaly především vnější formou. Ve výrazně rytmizovaném Time of Pain Bronislava Roznose byli diváci ohlušováni bubnováním do plechových barelů a překvapováni akrobatickým šplháním tanečníků po žebříkových konstrukcích obepínajících jeviště. Ján Ďurovčík v taneční adaptaci Mozartovy opery zase plzeňské publikum seznámil s poetikou blízkou totálnímu divadlu, s inscenací velkorysou a živelnou. Za Pavla Ďumbaly se v Plzni poprvé objevila také inscenace reprezentující fenomén tzv. tanečních muzikálů Libora Vaculíka. V roce 2000 měla na scéně Komorního divadla premiéru Edith, vrabčák z předměstí. Inscenace, v níž excelovala Radka Fišarová, už „udělala“ kolem sto padesáti repríz a hraje se dodnes. Posléze byla nastudována v několika dalších českých a moravských divadlech. Tzv. taneční muzikál byl ve skutečnosti moderním baletem (nebo tanečním divadlem v přeneseném slova smyslu) s několika málo zpívanými rolemi. Vaculík v těchto inscenacích vynalézavě pracoval se zdvojením hlavních postav, které představoval jak tanečník, tak zpěvák. Obdobný princip použil později v plzeňské Čachtické paní nebo Lucrezii Borgia v Národním divadle.
V roce 2003 se stal uměleckým šéfem plzeňského baletu Jiří Pokorný, jeden z nejvýraznějších sólistů baletu Národního divadla devadesátých let. Také Pokorného dramaturgie představuje obvyklý kompromis. Na jeho jedné straně je klasika (Coppélia, Šípková Růženka, Raymonda), na straně druhé celovečerní novinky. Divácky riskantnější programy složené z kratších choreografií prakticky chybí. Zřejmě nejkvalitnější linii původní tvorby v Plzni představuje Libor Vaculík, který v posledních letech vedle zmíněné Čachtické paní uvedl v Plzni Zvoníka od Matky Boží a úspěšnou Annu Kareninu. V baletu Macbeth si pod Vaculíkovým režijním vedením odbyl v roce 2005 celovečerní choreografický debut Jiří Pokorný, který od té doby připravuje zhruba ob rok premiéru ve vlastní choreografii.
Vedle osvědčeného Vaculíka dostali v posledních letech několik příležitostí začínající choreografové. Jako nejperspektivnější se ukazuje Alena Pešková, dnes umělecká šéfka libereckého baletu, inklinující k výrazně autorským baletním inscenacím „vaculíkovského typu“. Z jejích plzeňských prací patřila k nejzdařilejším Maryša.
Současný plzeňský balet náleží se svými bezmála třemi desítkami tanečníků k středně velkým souborům. V rámci republiky se jeho interpretační základna řadí k těm mladším; ekonomické zázemí souboru se pohybuje kolem republikového průměru. Jde však o soubor nadprůměrně činorodý. Vzhledem k tomu, že se podílí na repertoáru opery, operety, muzikálu a případně i činohry, odehraje ročně více než dvě stovky představení.
Komentáře k článku: Tradice i příležitost pro začínající umělce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
