Prostor pro svobodnou tvorbu
V devadesátých letech byla Plzeň v centru diskusí o tom, jak inscenovat operu. To když do velmi konzervativního prostředí vpadl šéf Petr Kofroň a nechal v opeře debutovat řadu významných režisérů (Jan Antonín Pitínský, Michal Dočekal, Nina Vangeli, Martin Čičvák ad.), kteří vnesli do operního divadla svou osobitou jevištní poetiku a často se dokázali na dílo podívat z jiného úhlu, nežli bylo v českém prostředí dosud běžné. Největší poprask způsobil zřejmě Jiří Pokorný odromantizovaným výkladem Fibichovy Šárky a radikální úpravou Ostrčilových Kunálových očí. A ředitel Jan Burian Rusalkou, zjevně inspirovanou freudovským výkladem Davida Pountneyho z 80. let.
Bohuslav Martinů: Voják a tanečnice FOTO Pavel Křivánek
Po odchodu Petra Kofroně v roce 2004 sice skončilo nesmlouvavé prověřování možností operního divadla, ale na leccos z původního programu v umírněnější podobě navázali i šéfové Jiří Pánek (spolu se šéfdirigentem Ivanem Paříkem) a Ilja Šmíd. Alespoň částečně doplňovali (ve spolupráci s dramaturgem Zbyňkem Brabcem) běžný repertoár tituly méně obvyklými (Adriana Lecouvreur, Kníže Igor, Panna Orleánská, Salome ad.). Díky režisérovi Luďkovi Golatovi se plzeňské divadlo zapojilo do projektu Armel Opera Competition and Festival – plzeňské inscenace Tutinova Sluhy, Verdiho Rigoletta a Glassovy opery V kárném táboře tak viděli též televizní diváci po celém světě.
Nové vedení přizvalo ke spolupráci Tomáše Braunera, dalšího z nejmladší generace dirigentů, a dále omlazovalo soubor, jehož základ sice tvoří interpreti mladší a střední generace (mj. Ivana Šaková, Ivana Veberová, Tomáš Kořínek, Yevhen Shokalo), nicméně nové inscenace do značné míry stojí na stálých či příležitostných hostech, jako jsou Jana Šrejma Kačírková, Kateřina Kněžíková, Petra Šimková Alvarez, Alexandr Beň, Jiří Hájek, Svatopluk Sem, Richard Samek ad. V posledních letech se na plzeňském jevišti v podstatě objevili téměř všichni interpreti, kteří u nás něco znamenají – ti již etablovaní (včetně Evy Urbanové, Ivana Kusnjera, Kateřiny Jalovcové či Valentina Prolata) stejně jako ti, co jsou na začátku kariéry.
Za Kofroňovy šéfovské éry v Plzni začala režisérská kariéra Jiřího Heřmana – jeho inscenace Samsona a Dalily i Bludného Holanďana (obojí s generačně spřízněným výtvarníkem Pavlem Svobodou) stále patří k tomu nejpozoruhodnějšímu, co se v českém operním divadle posledních let událo. A ještě více Heřmanova nejnovější plzeňská inscenace Faust a Markétka, jíž se po letech do Plzně vrátil nejen jako tvůrce inspirativního múzického, stylově čistého jevištního tvaru, ale nabídl též originální, vnitřně sevřenou a veskrze pochopitelnou intepretaci Gounodova díla. Je tak podle mě o krok dále nežli další mladí režiséři, kteří v posledních letech dostali v Plzni šanci se přestavit – a plzeňská opera dává začínajícím režisérům značný prostor! V posledních letech tu vlastně až na drobné výjimky vše inscenují režiséři–začátečníci, ať už ti krátce po škole, nebo zpěváci střední generace proměňující se v režiséry (Zbyněk Brabec, Oldřich Kříž, také už zkušený Václav Málek). Na repertoáru divadla je stále ještě vtipná, hravá Prodaná nevěsta Daniela Balatky, vůli k nepopisnému jevištnímu tvaru a originálním situačním řešením naposledy projevili též Linda Keprtová (La traviata) a Tomáš Pilař (Voják a tanečnice). Oba před tím režírovali v Liberci – za ředitele Martina Otavy, který nyní přichází na ředitelské místo do Plzně. Pilař jako nový šéf nastupuje do divadla, v němž se v posledních několika letech příliš nerodily opravdu výjimečné inscenace, které ale každopádně bylo – zvenku nahlíženo – prostorem pro svobodnou tvorbu, a to ve velmi profesionálních podmínkách.
Komentáře k článku: Prostor pro svobodnou tvorbu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
