Hráč ve Varu
Usednete mezi premiérově šumící publikum a při pohledu na jeviště zaslechnete vzdálené echo neblahého tušení. Cosi mezi varováním chřestýše a zrychleným klapotem padajících kostiček domina. Zjednodušeně řečeno, cítíte, že tu něco nehraje, čili že je všechno špatně. Scénou počínaje. Pokud divadlo nemá dost peněz na scénografii, nemělo by sahat ke kašírce luxusu. Univerzální ochoz jakoby vypůjčený z operetního fundusu může představovat cokoli, horní palubu Titaniku anebo interiér pětihvězdičkového pokoje jako v tomto případě.
Záhy pochopíme, že děj částečně autobiografického Dostojevského románu Hráč přenesl jeho dramatizátor a režisér David Šiktanc z německého lázeňského města do českého, odedávna Rusy vyhledávaných Karlových Varů. Proč ne, Dostojevskij je nezničitelný jako zemská osa. Záleží jenom na vás, co mu uberete, anebo přidáte. Smím jenom doufat, že jsem Šiktancův úmysl rozpoznal: máme tady vděčný kontext současnosti, kdy někdejší vojenskou okupaci vystřídala v posledním desetiletí účinnější okupace ekonomická. Kšeftaření se sovětskými vojáky nabylo ve svobodných poměrech jinačích obrátek. Dobré úmysly se ale v umění nepočítají.
V úvodu inscenace lepší vekslák De Grieux (Martin Stránský) ždíme zamilovaně přitroublého Generála (Jakub Zindulka); zásluhou herců jde o jeden z mála slibných výstupů. Žánrově jsme zatím na půdě psychologizující komedie, je-li něco takového možné. Vzruch do děje postupně vnášejí dvě dnešní zlatokopky – Poline (Andrea Černá) a Blanche (Markéta Frösslová), které jsou bohužel zcela zaměnitelné. Zhruba uprostřed představení dostane větší prostor i Dostojevského titulní Hráč (Petr Konáš), který se doposud vyžíval hlavně ve vděčných opileckých etudách. Žánr i příběh přeskakuje z jedné roviny do druhé jako zmatený cizinec v trasách metra. Pokud režisér začal jednou aktualizovat, měl být důsledný, včetně jazyka. Červenoknihovní trápení srdce a duše zní nechtěně komicky. Neujasněnost výkladu s sebou nese absenci stylu, chudokrevnost režijních metafor. Nad lustrem, který se snese shůry, aby představoval hráčský stůl s ruletou, si jeden povzdychne. Obří koule, na níž Dostojevského hráč cirkusácky balancuje coby Berouskův medvěd, již stoná ilustrativním polopatismem. Dominový efekt byl dovršen, chřestýš zalezl zpátky mezi kameny, herci se osprchují a mohou doufat ve slunnější zítřky.
Divadlo J. K. Tyla Plzeň – F. M. Dostojevskij, D. Šiktanc: Hráč. Režie David Šiktanc, dramaturgie Klára Špičková, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Andrijana Trpković, hudba Filip Míšek. Premiéra 15. února 2014.
Komentáře k článku: Hráč ve Varu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)