Bondy, Žižek, Pussy Riot a ti druzí
Zbyněk Fišer alias Egon Bondy. Muž janusovské tváře, nepřehlédnutelná postava českého undergroundu druhé půlky XX. století, filosof, básník, opozičník a ideolog, pro něhož reálný komunismus byl málo komunistický. (Nikdo o mně neví, že jsem marxist levý.) Podobně rozporná, jako byla jeho osobnost, je i Bondyho literární dílo: drahokamy i hlušina, živá poezie i mrtvé fráze. Povídka Šaman je jednou z mála Bondyho prozaických prací, kterou lze stejně jako román Invalidní sourozenci označit za orwellovskou antiutopii.
Kdesi na severu, v neurčité době (v době kamenné?), možná ve finské tundře, nebo snad na Sibiři?, „pečuje“ jistý šaman (napůl kněz a napůl místní totalitní vládce) o své ovečky, lovce sobů, ale především dbá o to, aby byl splněn plán lovu. Šaman je ovšem příliš nezvladatelná osoba, aby mohl plnit absurdní příkazy „anonymních kafkovských figur nahoře“ stoprocentně a skončí špatně – není nesnadné rozpoznat, že v Šamanově osudu je obsažena i projekce autorovy celoživotní stylizace věčného outsidera a provokatéra. Bondyho novelka je velmi suverénně a dramaticky napsána – pro jeviště je vlastně jako dělaná.
Její divadelní kvality rozpoznala Viktorie Čermáková, jež Bondyho Šamana zdramatizovala a zrežírovala ve Švandově divadle v Praze. Je to drastická, „hodně tělesná“ inscenace plná krve, špíny a fyzického násilí. Scénicky magické divadelní situace jsou kombinovány s rockovým koncertem, pro nějž Petr Kofroň složil jakýsi hard rock – zjevně jde o aluzi na Plastic People of the Universe, kteří zhudebnili pár Bondyho básní. Kontrast tvrdé, až nesnesitelně hlučné rockové hudby, násobící Šamanovo blouznění, s přízemní, primitivní realitou „tam dole“ je jevištně velmi působivý. Účinnost inscenace posilují i dramatické vpády elegantně oblečené nadřízené Gestapačky (spíš to asi měla být Estébačka – Bondyho text je očividná paralela totalitního „sovětského“ socialismu) do otrhaného světa lovců sobu. I scénograficky a „kostýmně“ (Jana Preková) je pokus Viktorky Čermákové o Bondyho konstruován důmyslně.
Osou inscenace jsou dva špičkové herecké výkony – Roberta Jaškówa jako Šamana a Kristýny Frejové v úloze už zmíněné Gestapačky. Jaškówův Šaman je směsí cynika, buřiče, sluhy i násilníka, v jehož duši, na jejím dně, přese všecko zůstaly stopy lidskosti. A Gestapačka Kristýny Frejové? Typická totalitní funkcionářka, skoro Marie Kabrhelová, arogantní, sebejistá, sentimentální, před vyšší mocí ale ustrašená žena, se sexuálním komplexem, který je v inscenaci znázorňován velice brutálně. Výraznou rolí je tu i Muška, mučednice lásky a touhy, v podání Terezy Nádvorníkové až jímavě dojemná.
Viktorka Čermáková se však nespokojila jen s původním Bondym. A jeho předlohu doplnila o postavu samotného autora (Jiří Pěkný), který od psacího stolu, jakoby z vědoucího nadhledu, ať už souhlasně, ať už ironicky, komentuje děj. Proč ne, je to možné a inscenaci to vtiskuje další „metafyzický“ rozměr. Mnohem problematičtější jsou ty dvě televizní obrazovky, na nichž je na přeskáčku promítán dialog levicového „filosofa“, spíš ale antikapitalistického propagandisty, proslulého Slavoje Žižeka a členky skupiny Pussy Riot Naděždy Tolokonnikové (v dabingu Jana Kačera a Týny Průchové). Bůhví, co tím režisérka naznačuje. Že je tenhle její Šaman alegorií poměrů v současném Rusku? Anebo je to jen dobový ornament? V každém případě je to laciná aktualizace – a po celý život neoficiální a „anticelebritní“ Egon Bondy se, ať už v nebi nebo v pekle, musí těmto sekvencím velmi nahlas zachechtat.
Ostatně celý ten humbuk s Pussy Riot! Není sporu o tom, že za provokaci v pravoslavném chrámu měly Pussy Riot vyfasovat pořádkovou pokutu a nikoliv dva roky vězení. Stejně tak v ryzost konání Naděždy Tolokonnikové uvěřit nelze. Po předčasném propuštění z kriminálu účinkovala s Madonou na komerčním koncertu v New Yorku a posléze se stala ikonou – modelkou světoznámé oděvní firmy. Když se jedná o peníze, jdou holt punk, protikapitalistická rétorika i lidská práva stranou.
Švandovo divadlo Praha – Egon Bondy: Šaman. Dramatizace a režie Viktorie Čermáková, hudba Petr Kofroň, scéna a kostýmy Jana Preková. Premiéra 15. února 2014.
Komentáře k článku: Bondy, Žižek, Pussy Riot a ti druzí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)