Nataša Gáčová: Bili jsme na poplach tvorbou
Jedna z nejdéle sloužících (to slovo je na místě) hereček Činoherního studia v Ústí nad Labem. Říká o sobě, že není žádný dravec, přesto má v sobě cosi z nevyčerpatelné energie malého dravce, který naběhá spousty kilometrů. Setkali jsme se v poměrně hlučící kavárně, ale Nataša naše okolí upozadila. Nikoli zvýšeným hlasem, nýbrž intenzitou. Takovou si ji pamatuji i z jejích rolí v Činoherním studiu, které ve stávající podobě navzdory všem pokusům o zvrat končí. Rozhovor jsme vedli ještě před zasedáním ústeckého zastupitelstva a domluvili se, že jej budeme aktualizovat až dodatečně. Výsledek už známe, poslední čtvrtina interview jej rekapituluje.
Dokážete odhadnout, kolik Ústečáků vám drží palce, a kolika procentům je to jedno?
Žiji tam už třináct let, takže bych Ústečanům věřila. Doufám proto, že se zajímá a podporuje nás kolem dvaceti procent.
Řekněme optimisticky jedna čtvrtina. To se ale ukáže v nejbližších dnech, pak budeme rozhovor aktualizovat. Dneska mě zajímáte vy. Narodila jste se v Kladně a žila v nedalekém Stochově, postaveném pro horníky na zelené louce. Jaké máte vzpomínky na dětství?
Ty nejkrásnější. Vyrůstala jsem v zeleni, maminka mě pouštěla na kole až na Křivoklát s partou kamarádů ze dvou bloků malých činžáků. Všechny tehdejší vymoženosti, kino, kulturní středisko, lékař, školy jsme měli na dosah ruky.
Pro herce, kteří nemají práci, se tato profese stane hnusnou, sžíravou, tristní. A je jich plná Praha.
Takže idylka v teplákách a na kole.
Ano, dětství v teplákách, bez otce, bez sourozenců, jenom tři generace – babička s dědou, maminka a já. Jednou jsme si s kolegou srovnávali, jak jsme vyrůstali. Jako bychom žili ve dvou různých republikách, on si pamatoval noční návštěvy estébáků, já si pořád hrála venku a jezdila si na tábory, jakkoli se i u nás doma mluvilo otevřeně.
Není dnes to sídliště opuštěné?
Kupodivu ne. Špatné to bylo, když vytunelovali Poldovku, lidi ani nedostali odstupné, tehdy odcházeli z té nezaměstnanecké bídy do Prahy, ale dnes se spousta mladých lidí zase vrátila, byty jsou plné, přece jen to není do Prahy daleko.
Mocné médium řeky
Jak jste se zvrtla k divadlu?
Asi to mám v krvi, i když nevím po kom. Ale vím, že mí předci pochází z maďarsko-ukrajinského pohraničí. Odtud ten temperament. Utíkala jsem z domova, vzala si kyblíček a lopatičku a šla. Ve třech letech jsem došla do pár kilometrů vzdálené vesnice. Starší kamarádka říkala, že tam bydlí její babička, takže se napijem a půjdem dál. Babička nás naložila do auta a odvezla domů. Prostě veselé dítě, co se nebálo kontaktu, a ty útěky si dnes vykládám tím, že jsem cítila za sebou jistotu šťastného domova. Na jevišti jsem prvně stála v šesti letech ve velkém kulturáku při pohádce O slepičce a kohoutkovi. Zachovala se fotka, kde se zlobím na spolužáka, že zapomněl text. Už tenkrát jsem byla disciplinovaná. Pak přišly nejrůznější recitační soutěže i akce, protože zjistili, že intonuji jako revoluční bard.
Dočetl jsem se, že jste založila amatérské divadlo. Jak se jmenovalo?
Luna Stochov, jako Luboš a Nataša, a existuje dodnes! Tomu ale ještě předcházel dramatický kroužek na gymnáziu, který vedla Iva Dvořáková. Studium mně ale na rozdíl od dramaťáku moc nešlo, tak jsem si druhý ročník zopakovala. Pak mi ještě na škole říkali, jak se můžeš hlásit na DAMU s těma čtyřkama? No, vzali mě napoprvé. A s Lunou jsme ještě před pár lety hráli konverzačku Ach, ta něha našich dam, se kterou jsme sjezdili, co se dalo, včetně Ústí, a vyhráli i amatérský Jiráskův Hronov. Cenu dali jenom holkám, u mě přece jen vadila profese.
Na konci DAMU se adeptům doporučovalo vyhrát se na oblasti, anebo sami studenti vytvářeli generační seskupení. U vás se to trochu spojilo, ne?
Trochu ano. Hodně jsem věřila Věře Galatíkové, která mi odchod vyloženě radila. Díky Janu Vedralovi, vedoucímu našeho ročníku, který na naše závěrečná představení sezval spoustu uměleckých šéfů a ředitelů, byl o nás zájem. Rýsovala se i práce v Praze, ale jednoho dne jsem seděla v autobuse směr Ústí. Vystoupil z něj kluk, co mi byl něčím podezřelý, a tak se ptám, hele, nejdeš na Střekov? Jdu. A nejsi náhodou herec? Náhodou jsem. A byl to Jirka Černý, můj příští kolega.
Kdo další tam s vámi před třinácti lety nastupoval?
To probíhalo postupně, ale třeba dramaturgyně Johana Součková, režisér Filip Nuckolls, Jan Vedral, pak přišel i Thomas Zielinski. Já jsem nejprve hostovala ve Faidře, ale v den Koulení v Disku jsem s ústeckým uměleckým šéfem Davidem Czesanym podepsala stálou smlouvu. Doporučil mě Michal Dočekal, který si mě obsadil do Shopping and Fucking.
Tu inscenaci si pamatuji, přišla mi vcelku krotká, ovšem na naše poměry. Natož v Ústí. Jak reagovali diváci?
Pro mě to bylo hodně těžké představení, ale v té době to bylo něco, bomba. Hráli jsme ji přes pět let a pokaždé měli vyprodáno. Rozhodli jsme se skončit, vyskytl se třeba divák, který to viděl třináctkrát, což nám přišlo divný až nemorální, vždyť ten příběh je dost strašný. Navíc jsme zjistili, že si nás natáčejí na mobily, když jsme nahatí. Faktem ale je, že jsme s představením objeli snad všechny divadelní sály v Čechách i některé na Slovensku, protože se po povodních zvedla úžasná vlna solidarity a všude nás zvali.
I teď ji zažíváte, ale nepředbíhejme. Jak na vás Ústí zapůsobilo jako město?
Když jsem tam přišla, zdálo se mi, že se divadlo nachází v samém středu náměstí na Střekově, protože tehdy fungovaly všechny ty krámky ještě z dob komunismu, drogerie, drobný textil, železářství, barvy laky, cukrárna, tabák, všechno v dosahu pěti minut, centralizované kolem náměstí s parkem…
Vlastně takový Stochov?
Trochu ano. Stochov je ale na vídrholci, tam to fouká, v Ústí mě zpočátku, asi jako každého, bolela hlava, než jsem si na ten „jedovatý“ vzduch zvykla. Radost jsem ale měla z blízkosti řeky, to je mocné médium, než se ukázalo, jakou také může mít při povodni sílu.
Zdaleka ne všechny vaše inscenace bývaly vyprodané tak jako Ravenhillovo Shopping…
Co si vzpomínám, vždycky se řešila návštěvnost. Když jsem nastoupila, končila Česká sezona původních her a začínala coolnes dramatika…
Které inscenace úplně propadly?
Například projekt Moliére, který se odehrál dvakrát třikrát, divák byl prostě zmatený a my herci také. Mrzely mě Čtyři malá dramata (S. Beckett), to byl šok, protože se s něčím dva měsíce rmoutíte, věříte tomu… a diváka to nezajímá. Na druhou stranu například Klub rváčů podle Chucka Palahniuka měl podobný úspěch jako Ravenhill. Nebyla jsem v souboru jediná, kdo by se nebránil komediím, vždycky jsem říkala, že se nám hercům uleví a diváky přitáhneme. Chuť by byla, ale zároveň jsme respektovali zvolenou dramatickou linii, jakkoliv se v Činoherním studiu nic neřešilo direktivně.
O divadlo se prosit nebudu
Já jsem vždycky vaše divadlo vnímal jako takový postgraduál, kde si ještě mladí divadelníci vyzkoušeli, co nestačili na vysoké, a když nabyli sebevědomí, vraceli se do Prahy. Jak jste to viděla vy?
Z Ústí se vždycky takto odcházelo, ale třeba nikoli po povodních, které nás naopak semkly. Mně osobně bylo smutno, když odešlo gró souboru, do kterého jsem nastupovala: od Romana Zacha, Honzu Lepšíka, Martina Fingra až po Honzu Bidlase; stejně tak u holek – Jitka Prosperi, Lucka Roznětínská, Natálka Drabiščáková, to všechno byli lidé, od nichž jsem se učila. Samozřejmě že na jejich místa zas přicházeli z DAMU mladší herci, než jsem byla já, to ale nic nemění na tom, že mi ti jmenovaní scházeli. Nedávno jsem potkala Jitku Prosperi a říkám jí, jak se mi po ní stýská; koukala na mě trochu udiveně, že to snad ne.
A proč vy jste zůstávala?
Řeknu to otevřeně: vlastně jsem nikdy tu správnou nabídku na angažmá nedostala.
A co se jen přesunout do centra dění a začít se trochu vnucovat?
To nepřicházelo v úvahu, protože jsem člověk, který ví, co chce. Chci dělat divadlo, ale prosit se o to nebudu. Pro mě má divadlo veliký smysl, už od mých amatérských začátků na Stochově. Prostě věřím, že jím můžu lidi ovlivnit, udělat jim radost, donutit je přemýšlet…
Jasně, ale přeci jen – nedostává člověk po deseti letech na jednom místě ponorkovou nemoc?
Ponorku máte před Vánoci i na konci sezony. Já jsem se ale i v Ústí zabydlela jako v malém Stochově. Mám své květinářství, masnu, pekárnu, kam ráda chodím; i kdybych žila v New Yorku, tak budu chodit do stejného pekařství, cukrárny na kafe a zmrzlinu, rozumíte mi?
Říká se, že na Manhattanu žijí tisíce lidí, kteří za celý život neopustili svou ulici.
Vlastně se jim moc nedivím. Já jsem tam byla na svatební cestě a zamilovali jsme se do New Yorku hned první den. Cítili jsme se tam jako doma, a to je můj muž spíše na přírodu.
Hlavně je muzikant, jsem se dočetl…
Hlavně je učitel. A kromě toho dělá tisíc dalších věcí. Je basák a frontman punkrockový kapely Houba…
Takže jste se dali dohromady přes kapelu?
Přes kapelu ne. Dělala jsem brigádu na baru v Činoheráku a odhodlala se: Dobrý večer, nepůjdete na kafe? Načež řekl ne a já se málem rozplakala, jestli mám zapotřebí zvát chlapa na kafe. Naštěstí se vrátil a povídá: Promiňte, já myslel, že teď ne, ale třeba přijdu na představení Nord-Ost…
Zadržte, to byla hodně silná inscenace o teroristickém útoku na moskevské divadlo. Dokážete se s touto hereckou zkušeností více vcítit do nedávných útoků černých vdov?
I když si představím, že všechno ztratím, manžela, děti, domov, a žiji jen svou vírou a představou nepřítele, nedokážu to pochopit. Mám jinou výchovu, jiné náboženství, jiné zkušenosti.
Vy máte divadelní náboženství?
Ne, ale je to hezky řečeno.
Co byste dělala, kdyby Činoherák přece jen skončil? Opustila byste Ústí nebo i rodinu?
Rodinu opouštět nebudu, ta zůstane se mnou, ať budu, kde budu. Když jsem 30. ledna přišla domů s tím, co se děje, můj muž řekl: O.K., jsem s tebou, neřeš peníze, dělej, co máš, jestli to je zapotřebí, buď v divadle. Takže jsme se pak tři týdny neviděli. Ale já vím, že mám doma stoprocentní podporu, i to, že můj muž ví, že já bez divadla nikdy nebudu. A že by šel se mnou kamkoli, i když on je Ústečák od narození až po ústecký „peďák“; má tam veškeré vazby a spoustu práce a zájmů. Pracuje pro ohromný festival Barevná planeta, pomáhá v Poradně pro integraci cizinců, zkouší s kapelou, jeho život je opravdu Ústí nad Labem, a když mi tohle řekne, co už může být víc?
Ústečtí radní o sobě nepochybují
Nemyslíte si dnes, že jste trochu podcenili situaci na podzim loňského roku, kdy došlo k „převzetí moci“ ve správní radě? Nebylo už tehdy jasné, co radní chystají, a nedalo se ještě více bít na poplach?
Nechci se vracet k tomu, co bylo. Přes můj vrozený optimismus mě nenapadlo, že už je to záhuba. Máte pravdu, indicie to byla veliká. Ale nikdo z nás nevěřil, že se nás budou chtít zbavit takovým nemorálním způsobem. Bili jsme na poplach úspěšnou premiérou Zkrocení zlé ženy a další naší tvorbou.
Jak velkou roli podle vás sehrály osobní animozity mezi radnicí a divadlem?
Jak to tak vypadá, tak asi definitivní, likvidační z pozice moci, peněz a hlouposti, ovšem jen z té jedné strany, radniční. Činoherák nikdy nic nezlikvidoval, nezavřel, nezahubil a ostudu městu určitě nedělal.
Jestli jsem dobře pochopil, tak zástupci ministerstva kultury vás také vyzývali přijmout 8 milionový grant. Věřili snad ústeckým radním, že jim jde o zachování divadla?
To je otázka spíš na ministerské úředníky. Věřím, že tento krok se mohl jevit v jejich očích a v té dané chvíli jako nejlepší řešení pro získání peněz a tedy i času na vyjednávání, zklidnění situace. My jsme však byli jiného názoru, který se nám jen potvrzuje. Bohužel.
Jak velká se nakonec ukázala podpora Ústečanů, o níž jsme mluvili na začátku?
Úsměv. 8000 podpisů na petici, 1200–1500 lidí na setkání na Lidickém náměstí, mimochodem největší demonstrace od roku 1989, takže na naše Ústí a okolí vážně velká. A neopadá, naopak! Všem velké: DĚKUJEME!
Jak byste popsala průběh a atmosféru nočního zasedání rady a zastupitelstva 3. března?
Seděla jsem ukázněně vedle Klárky Krejsové a celé zastupitelstvo jsem se naštvávala a žasla a smála se a taky brečela. Pak už jsem nemluvila, protože všechny ty lži, pomluvy, urážky a obvinění ve mně vzbudily bezmoc, která mě vážně ochromila.
Jaký bude váš další postup – je divadlo stále jednotné, anebo někteří odejdou a jiní se smíří s existencí dosazené ředitelky?
Jednotní jsme! I když to nemusí znamenat, že zůstaneme všichni spolu tak, jak nás znáte. Nově dosazená paní ředitelka Müllerová se zatím o žádné zachování divadla nepokusila. Asi jí je dobře samotné v nově vzniklé příspěvkové organizaci.
Myslíte si, že solidarizující divadla i média zasela pochybnost v ústeckých radních, anebo je spíše utvrdila v tom, že se někdo snaží „vměšovat do jejich vnitřních záležitostí“?
Vměšování do jejich vnitřních záležitostí nemají rádi. A radní v Ústí nad Labem o sobě přeci nepochybují.
Je alespoň částečně reálná nabídka teplické radnice s převzetím vašeho souboru?
Je to jedna s dalších neuvěřitelných nabídek pomoci a reálná samozřejmě může být.
Úprkem vpřed
Nataša jako studentka ročníku, který jsem měl tu čest na DAMU vést, vtrhla, jak je ostatně její lidskou podstatou, do studia plnou parou. Nějaké posedávání v koutě a čekání, že ji najdou, jí není vlastní. Do práce, do vztahů i do konfliktů se vrhá s kreativní snahou dosáhnout maxima možného. Na soustředění v Poněšicích osobním příkladem učila jíst angličtiny neznalého a v češtině sotva opeřeného korejského studenta režie Ho Šina knedlíky se svíčkovou omáčkou tak vehementně, že v něm provždy probudila českou identitu.
Nataša původem ze Stochova vždy jako by předbíhala sama sebe. Většinou to bylo produktivní, ale někdy k nevydržení. Když jsme ji vzali do angažmá v Ústí nad Labem, kde Činoherák zastihly povodně, a divadlo dva roky hrálo ve vybydleném kulturáku v Setuze (mysleli jsme si tehdy naivně, že Činoherák nikdy nic horší postihnout nemůže), pomohla svou energií zápasu s marností, i díky ní to soubor nikdy nevzdal. Divadelní a soukromý život se jí, jak už bývá zvykem v divadelnických ghettech, někdy propletly tak, že poté, co se na svém úprku vpřed konečně zastavila (či okolnosti ji k tomu přiměly), sama se překvapeně dívala zpět, co za ní a po ní zůstalo.
Nikdy nezapomenu na katarzní finále Belbelovy Krve (režie N. Deáková), jehož celý emocionální náboj vycházel z Natašiny schopnosti soustředit se na nepohodlný sdělovaný obsah. Byla skvělá, a i z toho odborářského skanzenu uprostřed chemické fabriky udělala první scénu. Pro samé divadlo nestihla napsat diplomovou práci, a tak je věčnou bakalářkou. Pro mě osobně ovšem je magistrou herectví v plném významu toho slova.
Jan Vedral
Komentáře k článku: Nataša Gáčová: Bili jsme na poplach tvorbou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)